neděle 14. října 2007

Mangold v opačném gardu a tajnůstkářský Soudní dvůr

V pravidelné rubrice Soudních rozhledů obvykle pod titulkem a základními údaji o případu ocituji relevantní část rozsudku, ke které se pak váží mé stručné komentáře. Při zařazování rozsudku Soudního dvora v případu Lindorfer v. Rada jsem však musel napsat: "Rozsudek byl vybrán proto, co v něm Soudní dvůr neříká. Proto zde na tomto místě není možné reprodukovat jeho relevantní pasáž". Skutečně, nejzajímavější je na daném rozsudku to, co v něm Soudní dvůr zamlčel.

Žalobkyně, paní Lindorfer, napadala rozhodnutí o výpočtu let služby započitatelných pro důchod po převodu paušální odkupní hodnoty nároků na starobní důchod, které nabyla v rakouském systému, do systému Společenství. Jedním z důvodů, které v řízení uplatňovala, byla také diskriminace na základě věku. Uváděla, že při převodu příspěvků, zaplacených do důchodového systému v členském státě do důchodového systému Společenství, znevýhodňováni úředníci nižšího věku, přičemž pro toto rozdílné zacházení neexistuje objektivní zdůvodnění.

Případ původně rozhodoval první senát Soudního dvora, složený z pěti soudců. Poté, co Soudní dvůr vynesl svůj rozsudek v případu Mangold, však tento senát rozhodl v souladu s čl. 44 odst. 4 a článkem 118 jednacího řádu Soudního dvora o vrácení věci Soudnímu dvoru s tím, aby byla znovu přidělena kolegiu složenému z většího počtu soudců. O věci rozhodoval velký senát, který usnesením ze dne 26. dubna 2006 svolal nové ústní jednání. V tomto usnesení Soud účastníky mj. vyzval, aby se vyjádřili k dopadu rozsudku Mangold na projednávaný případ a k relevanci zákazu diskriminace na základě věku.

Připomeňme, že v případu Mangold Soudní dvůr rozhodl, že je zásada nediskriminace na základě věku obecnou zásadou práva Společenství, jež se uplatňuje nezávisle na tom, zda k jejímu provedení přijme zákonodárce Společenství podrobnější právní úpravu. Zejména pak „nemůže být dodržování obecné zásady rovného zacházení, zvláště na základě věku, jako takové závislé na uplynutí lhůty poskytnuté členským státům k provedení směrnice, jež má stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě věku“ (bod 76 rozsudku Mangold). Rozsudek vyvolal obrovskou vlnu kritiky, jak ze strany právní akademie, tak i z nitra Soudního dvora (viz tento post o stanovisku GA Mazáka).

Případ Lindorfer v. Rada je tak skutečně „Mangoldem v opačném gardu“: tentokrát se zákazu diskriminace na základě věku nedovolává jednotlivec vůči členskému státu, ale vůči orgánu Společenství. Soudní dvůr se tak měl vyjádřit k tomu, jak dalece je princip nediskriminace na základě věku skutečně „obecným principem“.

Argumentační postupy Soudního dvora jsem zde na Jiném právu (zde a zde) i jinde podrobil kritice několikrát. V případu Lindorfer v. Rada se však zatím Soudní dvůr zdá ve své bohorovné mlčenlivosti zajít nejdál. Poté, kdy k projednání relevance zákazu diskriminace na základě věku, stanoveného rozsudkem Mangold, svolal nové ústní jednání a ve svých stanoviscích se k němu vyjádřili dva generální advokáti, se o něm v samotném rozsudku neobjeví ani zmínka (kromě rekapitulace přezkoumávaného rozsudku Soudu prvního stupně).

Soudní dvůr svoji argumentaci zahájil obecnou připomínkou, která předurčuje jeho mlčenlivost ve vztahu k zákazu diskriminace na základě věku: „Úvodem je namístě připomenout, že podle ustálené judikatury z článku 225 ES, čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora a čl. 112 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora vyplývá, že kasační opravný prostředek musí přesně vymezovat kritizované části rozsudku, jehož zrušení je navrhováno, jakož i právní argumenty, které tento návrh konkrétně podporují“ (bod 45 s odkazy na další rozsudky).

Bez možnosti přístupu k podáním stran v řízení se můžeme jen dohadovat, do jaké míry se paní Lindorfer dovolávala zde diskutovaného principu či nikoliv. Jak bylo uvedeno výše, z obou stanovisek generálního advokáta lze usuzovat spíše na kladnou odpověď (i když nad argumentací obsaženou v kasačním opravném prostředku projevuje generální advokát Jacobs určité rozpaky - srov bod 59 jeho stanoviska). Navíc: pokud nebyl dotčený princip vůbec namítán, proč kvůli projednání jeho relevance Soudní dvůr svolával zvláštní ústní jednání?

Zdá se, že v případu Mangold zašel Soudní dvůr dále, než bylo vhodné a nyní se mu jeho závěr vrátil jako bumerang zpět. Skutečně se zdá obtížné posuzovat v rámci právní argumentace, zda je určité odlišné zacházení na základě rozdílného věku ještě odůvodněno, či nikoliv. Není bez zajímavosti, že v průběhu projednávání případu paní Lindorfer přijala Rada nová pravidla, jež nahradila pravidla napadaná v řízení před Soudním dvorem. Zatímco z nich bylo odstraněno odlišné zacházení s úředníky na základě jejich pohlaví (kvůli kterému Soudní dvůr tato pravidla také nakonec zrušil a v tomto směru shledal pochybení Soudu prvního stupně), odlišné zacházení na základě věku komunitární zákonodárce v právní úpravě zachoval. Rozsudek Soudního dvora tak lze číst i jako projev respektu ke komunitárnímu zákonodárci. Zda tak však muselo být učiněno se zamlčením argumentů předložených v řízení, je více než pochybné.

1 komentář:

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Díky za post. Mimochodem, stanovisko GA Mazáka by se mělo stát povinnou součástí výuky o diskriminaci, patří k těm textům, kdy za prvé pochopíte hodně, za druhé je to důkaz, že motto tohoto blogu (které myslím sepsal Honza Komárek), tedy právo jako výzva, skutečně funguje.