pondělí 29. října 2007

Je stávající úprava soudních poplatků v ČR rozumná a efektivní?

V diskusi o sankční funkci náhrady škody v soukromém právu jsem objevil též stručnou zmínku P. Zimy o stávající podobě soudních poplatků. Podle mne jde o natolik závažné téma, že si zaslouží samostatný post. Níže je spíše snůška samostatných úvah, která si nečiní nárok na úplnost ani správnost, a spíše si říká o kritiku.

Základním pravidlem je v českém právním prostředí (viz zákon č. 549/1991 Sb.) vybírání soudních poplatků za žalobu v občanském soudním řízení určených 4 procentním podílem ze základu žalované částky. Předpokladem je, že žaloba směřuje na peněžité plnění. Naopak u žalob na nepeněžité plnění sazebník určuje samostatné poplatky (např. 1.000,- Kč nejedná-li se o nemovitost nebo podnik). Dále např. za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví proti rozhodnutí správního orgánu 2.000,- Kč.

Takto nastavený systém soudních poplatků je zřejmě neefektivní a iracionální.

Bylo-li by jediným smyslem soudních poplatků odstrašit potencionální sudiče, resp. naplnit státní kasu, jistě bychom mohli zvýšit procentní výměru soudních poplatků u žalob na peněžité plnění, resp. podstatně zvýšit ostatní zmíněné poplatky. Takovýto smysl nicméně soudní poplatek nemá a mít nemůže.

Má-li zaplacený soudní poplatek plnit funkci alespoň částečného příspěvku účastníků civilního řízení na výkonu justice, má takto nastavený systém jen omezenou logiku. Často totiž řízení o žalobě na určení vlastnictví nemovitosti (kde účastník zaplatí zanedbatelných 3.000,- Kč) bude mnohem komplikovanější a nákladnější než řízení o zaplacení 10.000.000,- Kč, kde ovšem bude soudní poplatek činit 400.000,- Kč. Souvisejícím problémem je, že soudní poplatek jako procento ze žalované částky se hradí i u žalob o nemateriální újmu, kde se žalobce domáhá jako satisfakce též peněžitého plnění. Takto nastavený systém je tedy problematický, neboť vůbec nereflektuje skutečnou složitost a náklady, které určitý typ řízení na justiční systém přináší v individuálním případě. Jedinou výhodou je snad jen (obvykle) snadné určení soudního poplatku. V našem systému tedy účastníci v jednoduchých ale poplatkově drahých věcech přispívají na účastníky ve věcech složitých, ale poplatkově levných.

Navíc nelze podceňovat širší pozitivní význam, který může žaloba mít. Jakkoliv žalobce podává (ve velké většině případů) žalobu jen za účelem dosažení vlastního prospěchu, nelze přehlédnout, že v řadě případě má výsledek žaloby (tedy rozsudek soudu) význam přesahující jen vztah žalobce – žalovaný, a podání žaloby tak ve výsledku přináší prospěch neurčité skupině osob (zatímco náklady spojené s žalobou nese pouze žalobce, resp. v tom lepším případě žalovaný). Na mysli mám samozřejmě precedentní přesah právního názoru soudu pro obdobné případy v budoucnu. Není tedy pravdou, že jsou-li soudní poplatky nižší, nutně to vede k přílivu většího počtu žalob. Kvalitně propracovaná judikatura může sloužit jednak k zrychlení procesu (včetně rychlého rozlišení šikanózních žalob od žalob podaných s rozumným předpokladem úspěchu), jednak ke zvýšené motivaci účastníků vyřešit spor mimosoudně.

Vysoké soudní poplatky zvětšují motivaci chovat se protiprávně a neefektivním způsobem poškozovat druhé, neboť škůdce si je vědom vysokých transakčních nákladů, které jsou spojeny se zahájením řízení a jeho vedením. Tuto situaci nemůže vyřešit (až na některé specifické oblasti) trh, což přesvědčivě ukázal již Ronald Coase. Kombinováno s problematických výpočtem náhrady škody, která je pouze kompenzační (a tady je druhý komentář P. Zimy vynikající, když ukazuje příklad sporů podle § 220k obch. zák., kde ekonomicky racionálním jednáním hlavního akcionáře je chovat se tak, že poškozen bude minoritní akcionář) a neexistencí hromadných žalob (a bez nich se stává vysoce problematická též contingency fees, protože advokát si sice dnes již může – narozdíl od SRN – domluvit odměnu procentem z vysouzené částky, ale je-li tato částka malá, postrádá takováto odměna valný význam) brzdí vysoké soudní poplatky podání řady žalob, jejichž podání by bylo jinak racionální a prospívající ekonomice.

Problematika soudních poplatků vázaných jen na hodnotu žalované částky může mít též ústavní rozměr. Přístup k soudu je ústavně zaručen. Zákon nicméně umožňuje jen velmi omezenou možnost prominutí soudního poplatku; možnost uspokojení na procesně neúspěšné straně je jen malou záplatou tohoto problému, neboť je spojena s nevypočitatelným výsledkem řízení.

Jaká jsou tedy řešení? Přiznám se, že nevím. Jedna skromná možnost je například to, že podá-li žalobce žalobu, která doposud typově nebyla vyřešena, a přispěje tak k dotvoření práva, mohl by jako „benefit“ dostat zpět soudní poplatek od státu tehdy, pokud se svou žalobou neuspěl. Určení takovéto situace by bylo v diskreci soudu. Ambicióznější řešení by pak bylo spojeno s kompletním přetvořením české úpravy soudních poplatků.

PS: V USA je situace velmi specifická, neboť soudní poplatek v civilní věci tam je 150 USD, tedy částka zcela zanedbatelná. Na druhou stranu je to obtížně srovnatelné, neboť tam nesou účastníci nepoměrně větší část nákladů vedení civilního sporu (srov. jen mimořádně komplexní proces discovery, tedy kompletně privatizované dokazování, jehož náklady nesou plně procesní strany). Zajímavé by bylo srovnání s kontinentálními právními řády, které jsem ale líný jen pro potřeby postu na blogu dělat.

19 komentářů:

Jan Vild řekl(a)...

Dle mého názoru je problém soudních poplatků mnohem méně závažný než uvádíte a soudní poplatky nijak relevatně podání žalob nebrzdí. Níže uvádím svůj argument a pokud jsem něco přehlédl, rád se poučím.

Mějme spor o hodnotu H, přičemž dle žalobce je pravděpodnost jeho úspěchu ve věci p. Vyhraje-li, bude mu soudní poplatek ve výši SP vrácen, takže celkově získal H-SP+SP, tj. H. Prohraje-li, jde SP k jeho tíži a jeho bilance je -SP. Prozatím zanedbejme náklady právního zastoupení. Aby se žalobci vyplatilo žalovat, musí platit (H*p)>(SP*(1-p)). Z toho plyne, že p>(SP/(H+SP)).

1) Poplatky stanovené pevnou sazbou. V tomto případě platí, že pokud H=SP, potom p>50%. Troufnu si tvrdit, že zcela výjimečně se bude H blížit SP, zpravidla bude mnohem vyšší. Navíc lze předpokládat, že pokud by žalobce viděl p ve výši 50% či méně, vůbec by jej nenapadlo žalovat, a to nikoli z důvodu soudního poplatku, nýbrž z důvodu malé pravděpodnosti úspěchu ve věci. Takže soudní poplatky stanovené pevnou sazbou nikterak významně podání většiny odůvodněných žalob nebrání (výjimkou možná budou jen případy typu: hodně poškozených, každý s malou škodou; ovšem tam mají ještě větší prohibitivní vliv náklady právního zastoupení a jediné řešení je skupinová žaloba).

2) Poplatky stanovené procentní sazbou. V tomto případě platí, že SP=H*0,04. Z výše uvedeného plyne, že p>(0,04/1.04), tj. p>3,8%. To bude platit v podstatě vždy s výjimkou naprosto neodůvodněných šikanozních žalob. Takže ani soudní poplatky stanovené procentuální sazbou podání odůvodněných žalob nikterak relevantně nebrání.

Jediná významná funkce soudních poplatků je tedy funkce přerozdělovací -- soudní poplatky představují v podstatě daň z každého řízení. Zda tuto daň vybírat tímto způsobem je velmi pochybné. Soudní služba je významná funkce státu a měla by být placena z obecných daní. Už i proto, že rozhodnutí může mít širší význam pro celou společnost, jak hezky uvádíte. Pro mě tyto argumenty vedou k závěru soudní poplatky zrušit jako zbytečné přerozdělování.

Výše jsem zanedbal náklady právního zastoupení. Lze ukázat, že jejich zohlednění nemá vliv na výše uvedené závěry o soudních poplatcích. Ovšem náklady právního zastoupení mohou samy o sobě být překážkou podání žaloby, a to významnou. To je však již jiná úvaha.

Jan Petrov řekl(a)...

Pěkné. Jen poznámka, že ta sazba může nakonec být vyšší: když se sejdou tři sobi (žaloba, odvolání, dovolání,odvolání...), tak se radost násobí. Ale to na věci zase tolik nemění. (Nemám teď čas, ale bylo by zajímavé posčítat všechny náklady.)

Averze k riziku a hlavně likviditní omezení. Ale od toho druhého tu je osvobození od soudních poplatků. Které asi v rozhodovací praxi funguje všelijak.

Poplatek mi připadá důležitý, protože působí i jako psychologický motiv: podání žaloby není zadarmo. (A ne každý si uvědomí, že pokud prohraje, zpravidla protistraně zaplatí náklady právního zastoupení.)

U 1. st. a odvolání není povinné zastoupení. (Ono i u dovolání je někdy jasné, že to advokát fakt nepsal.) Zdá se mi, že špatně napsaná a zmatená podání zbytečně zabírají velmi mnoho času (říkejte mi Bedřich Hrozný) -- který by se dal alokovat užitečněji.

Jan Petrov řekl(a)...

Ještě mě napadá, že velká zábava musí být nechat soudy řešit fiktivní spor (s precizně připravenými fakty, které strany učiní nespornými). To kvůli znalosti, jak bude posouzena právě připravovaná transakce.

Vzhledem k délce soudního řízení a k problému černého pasažéra mezi AK se to asi příliš často neděje.

BTW, výše zmíněnou aktivitu nechápu jako apriorně negativní.

Jan Petrov řekl(a)...

To "pěkné" beru s omluvou zpět. Chtěl jsem napsat něco pozitivního a neuvědomil si, že totožné slovo psaly učitelky s oblibou do sešitů. Když například Venoušek namaloval hezkou kytičku nebo třeba napsal kvalitní slohovou práci o tom, že je třeba více číst.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Před lety jsme s kolegou Kiššem zformulovali žalobu, která by v procesu vedla k logickému paradoxu. Od žertíku jsme ale upustili, protože se nám nechtělo platit soudní poplatek. Ale také kvůli § 53 odst. 1 OSŘ, který je demonstrativní a jeden nikdy neví, co dokáže soudce vytočit.

Anonymní řekl(a)...

On celkově zákon č. 549/1991 Sb. je dnes už dosti problematická norma, z níž rychlé novelizace udělaly občas nesrozumitelného a nepoužitelného mrzáčka - např. pro správní soudnictví se to tam ježí zajímavými relikty (proč, například, podle § 14 není proti usnesení ve věcech poplatků ve správním soudnictví není přípustné odvolání? Zná vůbec správní soudnictví institut odvolání?). Proč i ve správním soudnictví není stanovena běžná patnáctidenní lhůta, v níž může poplatník zaplatit poplatek, bylo-li mezitím řízení z důvodu nezaplacení poplatku zastaveno? Proč se nevrací soudní poplatek, když je žaloba odmítnuta z jiných důvodů, než pro vady podání (poznámka 1 k sazebníku)?

Myslím, že určitá výše soudního poplatku by měla zůstat, alespoň symbolicky. Pravé a zkušené sudiče však soudní poplatek neodradí - velmi dobře vědí, co mají do příslušného potvrzení o svých majetkových poměrech napsat, což soudce nemá šanci reálně ověřit.

Jinak - mám matnou povědomost, že ve Francii se ve správním soudnictví žádný poplatek nevybírá (ale ruku do ohně bych za to nedal). V Rumunsku se soudní poplatek sice platí, ale jeho výše je spíše symbolická (v přepočtu tak nějak do 100,- Kč ve správním soudnictví). Ale nevím, jestli se tam neplatí ještě nějaká extra daň.

Podle mého názoru je nemravné vybírat poplatek procentní sazbou, neboť rozsudek není kvalitnější tím, jestli za něj žalobce zaplatil 3.000,- Kč, nebo 400.000,- Kč. V tomto směru je smyslem vybírání tohoto poplatku jenom naplnění státního rozpočtu.

Ladislav Hejtmánek

karel střelec řekl(a)...

ad Jan Vild

Není tak úplně pravda, že když žalobce vyhraje, bude mu SP vrácen. Není žádná výjimka, že z žalovaného nedostanete ani žalovanou částku, ani SoP. Typické u obchodních společností na prahu konkursu. Přitom žalovat je musíte, jinak si nezaplacenou částku nemůžete v plné výši daňově uplatnit. A když Vám někdo dluží 10 mil. a finančně je na tom kdovíjak, to je pak rozhodování - přijít o peníze na SoP, nebo na dani:)

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Ad Karel Střelec:

to je dost důležitá poznámka. Český daňový systém nutí podnikatele podávat zjevně bezúčelné žaloby, kde sice pravděpodobnost úspěchu ve věci se blíží 100, ovšem pravděpodobnost vymožení dlužné částky se blíží nule. Je tak zbytečně zatěžován nejen samotný žalobce, ale též celý civilní justiční systém. Když jsem pracoval v advokátce, pamatuji si na svou frustraci, kdy jsme sice klientovi vyhrávali žalobu za žalobou, nicméně on nic nedostal a jen platil a platil (a pak si to tedy alespoň uplatnil v účetnictví).

Tím se samozřejmě komplikuje i úvaha Jana Vilda, neboť se sem dostává další proměnná - pravděpodobnost skutečného vymožení dlužné částky.

Obdobně je více proměnných ve věcech, kde výše částky, která Vám bude přiznána, závisí v podstatě na diskreci soudce (viz typicky satisfakce přiznaná v penězích, kde sice můžete žalovat milión, zaplatíte 4 procenta SP, aby Vám pak soud přiznal jen dvacet tisíc).

Petr Zima řekl(a)...

Nemorálnost nastavení soudních poplatků vyplývá z následujícího příkladu. Soudkyně K. z Brna vyměřila 4 žalobcům soudní poplatek ve výši přes 500.000 Kč. Poplatek byl zaplacen, bylo nařízeno jednání na kterém ovšem vůbec nedošlo k meritornímu projednání a soudkyně jen odkázala na to, že k transakci dala souhlas ČNB a že tedy není co přezkoumávat. Jednalo se při tom o transakci podle § 183c odst. 5 obchodního zákoníku (přezkoumání ceny nabídky převzetí soudem). Atd, atp.

Petr Zima řekl(a)...

Zapomněl jsem dodat, že soudkyně K. samozřejmě žalobu bez dalšího zamítla a žalobci museli vynaložit další pll milion Kč za odvolání.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Ladislav Hejtmánek:

Děkuju Vám. Nenapadlo mě, že zkušení sudiči se umí poplatku vyhnout. Co sudiči ke svým majetkovým poměrům uvádí?

I když jsem propagoval, že poplatek má funkci nejen přerozdělovací, ale i deterenční (ale asi nemá -- viz výše), uznávám, že poplatek nemusí činit, pro libovolně vysokou žalovanou částku, 4 %.

Ad Petr Zima

Možná by stát měl peníze vracet, byl-li opravný prostředek uplatněn s úspěchem.

Co píšete, je síla. Kdo nezná praxi...

Ad Karel Střelec

Děkuju za trefnou poznámku. (Nenapadlo mě to. Kdo nezná praxi...)

Co s tím? stát a) bude SoP vymáhat po prohravší straně, příp. prostřednictvím exekutorů (asi blbost); b) SoP sníží; c) nechá vše při starém; d) vymyslí nějaké jiné a lepší řešení?

Matěj Šuster řekl(a)...

Mimochodem, nemate nekdo po ruce statistiky, kolik stát ročně vybere na soudních poplatcích a jaké % výdajů na soudnictví to pokryje?

Pokud vím, v rozpočtu na rok 2007 je na justici věnováno 12,36 miliard Kč (což činí 1 206 Kč na občana ČR, resp. 2 539 Kč na pracujícícho občana ČR).

Jan Petrov řekl(a)...

státní závěrečný účet
(v tis.; za rok 2005)

Soudní poplatky 829 875,45

Výdaje:
Ústavní soudnictví 116 330,93
Soudnictví 8 728 795,85
Státní zastupitelství 1 882 027,37
Vězeňství 6 570 819,86
Probační a mediační služba 109 745,07
Správa v oblasti právní ochrany
2 023 180,68
Veřejná ochrana 61 416,88
Ostatní záležitosti právní ochrany 99 985,80

Jan Vild řekl(a)...

Ad nevymožitelnost přisouzených částek a náhrady soudního poplatku.
Nemyslím, že by toto měnilo závěr, že soudní poplatky nijak výrazně nebrání podávání žalob. Stačí se na p dívat nikoli jako na pravděpodobnost úspěchu ve věci, ale jako na pravděpodobnost konečného vymožení přisouzené částky a soudních poplatků. Potom p=pu*pe, kde pu je pravděpodobnost úspěchu ve věci (to, co jsem původně uvažoval jako p) a pe je pravděpodnost úspěšné exekuce (to je nový element, původně jsem uvažoval, že je to 1).

Kolik tak může být v globálu pe? Podotýkám, že je třeba se dívat na všechny spory, nikoli pouze ty, které jsou vedeny proti nesolventním společnostem (to je spíš věc insolvenčního práva). Pokud by pe bylo 0,5, což je myslím hodně pesimistický odhad (tj. z každé přisouzené koruny v ČR se vymůže pouze 50 haléřů), tak u poplatků stanovených procentní sazbou musí pu>(0,038/0,5), tj. 7,6%. To je stále příliš málo na to, aby kvůli existenci soudního poplatku někdo vzdával soudní spor, u kterého má rozumnou šanci na úspěch.

Souhlasím všeobecně s kritikou soudních poplatků. Nikoli však z toho důvodu, že by nějak bránily přístupu k soudům, nýbrž z toho důvodu, že představují přerozdělování, které není nastaveno spravedlivě. Pokud by mělo být nastaveno správně, tj. pokud by se měly brát v úvahu všechny okolnosti zmiňované v této diskusi, tak to bude představovat velké náklady na zjišťování správné výše soudních poplatků, tj. na zjišťování fakt, která tvoří vstupy komplikovaně nastaveného, byť spravedlivého vzorce pro stanovení výše soudního poplatku. A to mi přijde jako úplně nejhorší řešení, protože se mrhají peníze na distribuci (rozdělování koláče), nikoli na tvorbu hodnot (zvětšování koláče). To už je lepší mít jednodušše použitelný vzorec typu procentní sazby, protože náklady na zjištění soudního poplatku jsou minimální. Opakuji však, že úplně nejlepsí je soudní poplatky zrušit a případně ponechat pouze fixní paušální poplatek v nějaké symbolické výši.

Jan Petrov řekl(a)...

I když pe je v globálu vysoké, stále tu bude skupina věřitelů, kterým nízká konkrétní hodnota pe v kombinaci s vysokými soudními poplatky znemožní vymoci pohledávku, resp. podstatně sníží vymožený obnos.

Insolvenční řízení:
a) Někdy je věřitel jen jeden, resp. neumí zjistit druhého.
b) Uplatnění nároku v insolvenčním řízení také nemusí být zadarmo.

Petr Zima řekl(a)...

k Janu Vildovi.

Spuhlasím s fixními nebo v některých případech žádnými poplatky. Ostatně žalobce je také daňový poplatník a již jednou něco soudu zapaltil. Problematičnost procentem stanovených poplatků vystupuje do popředí zejména v případech, kdy rozhodnutí soudu závisí na znaleckém posudku nebo jeho volné úvaze (i když to poslední jsem ještě nezažil).

Hynek Baňouch řekl(a)...

...jen pro úplnost připomenu již dříve připomínané:
diskrece umožňující u nákladů řízení (a tedy i u poplatku) dokonce dosáhnout remízy, či vítězné prohry (Vám základ; protistraně náklady, převyšující základ).
Proti tomuto jevu mj. brojí věta: "náklady jsou integrální součástí řízení"
Btw. díky tomu, že proti nákladům je stále težší se odvolat, stává se Ú.S. v této věci poslední instancí.
(Já vím Zdeňku a Michale, i tak by měl US řešit jen nejextrémnější věci ... to ale může být v celých hromadách individuálních případů velmi nespravedlivé a porušující čl. 6/1 Úmluvy, resp. 36/1 Listiny) "neb rozsudkem se žalobci dostává jen toho, co měl po právu mít..."
Ale to už jsem, zase off topic.

ad MŠ a JP: díky za připomenutí tvrdých dat.

Btw. Nevíte prosím, jaký je roční rozpočet NS a NSS?

Štěpán Klapka řekl(a)...

Ad 1. K možnosti prominout soudní poplatek.
Nemyslím si, že zákon umožňuje jen velmi omezenou možnost úplného či částečného osvobození od soudních poplatků rozhodnutím soudu podle § 138 o.s.ř., ačkoliv v praxi je skutečně toto ustanovení vykládáno velmi restriktivně. Rozhodnutí soudu o osvobození od poplatku podmiňují tuto skutečnost odůvodňující poměry účastníka, který zároveň nesmí svévolně nebo zřejmě bezúspěšně uplatňovat nebo bránit právo. Soud musí zhodnotit poměry účastníka ve všech souvislostech (majetkové, sociální poměry, výši poplatku, výši a povahu nároku atd.) především z toho hlediska, aby mu nebránil v přístupu k soudu (denegatio iustitiae). Majetkový faktor patrně bude převažující, s ohledem na zvláštnosti posuzovaných případů by však neměl být sám o sobě rozhodující. Pravdou je, že soudy v drtivé většině případů mechanicky aplikují závěr, že pokud má účastník nějaký (jakýkoliv) majetek, osvobození se mu nepřiznává. Takový výklad zákona může vést k porušení ústavního principu.

Ad 2. Dále bych chtěl poukázat na určitý problém naznačené možnosti vrácení soudního poplatku neúspěšnému žalobci, který by jej v případě neúspěchu dostal zpět jako „benefit“ od státu v případě, že by podal žalobu ve věci, která doposud nebyla vyřešena. Mohl by nastat případ, kdy by žalobce, jehož žaloba byla zamítnuta a soud prvního stupně neshledal „novost“ projednávané věci (novost patrně v tom smyslu, že projednávaná otázka dosud nebyla vyřešena v rozhodování Nejvyššího soudu), podal odvolání jen za tím účelem, aby mu byl vrácen soudní poplatek, tedy aby odvolací (popř. dovolací) soud dospěl k závěru, že žaloba přispěla k dotvoření práva, a to paradoxně i v případě, že by se jinak vnitřně plně ztotožnil s argumentací soudu ohledně meritu věci. Motivaci k odvolání by měl žalobce zejména v případě žaloby na zaplacení vysoké částky, kdy by protistrana nebyla zastoupena a kdy by se nevystavoval riziku placení odměny za zastupování. Spor by se pak mohl dostat až před Nejvyšší soud, který by mohl dovolání zamítnout a přitom neúspěšnému dovolateli vrátit zaplacený soudní poplatek. A jsme v situaci, kdy možnost vrácení poplatku přispěla k vyřešení otázky zásadního významu a přesáhla význam sporu stran, který ji vyvolal, zároveň ale v rozporu se zásadou rychlosti řízení zatížila stranu žalovanou (nemluvě o zatížení justice). Další problém spatřuji v tom, že pokud by prvoinstanční soud vrátil soudní poplatek, nutně by tak sám posuzoval přípustnost dovolání (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.), což ovšem přísluší jen Nejvyššímu soudu. Pokud bychom takové řešení nepřijali (totiž že rozhodnutí okresního soudu může založit přípustnost dovolání) a dovolací soud by v případě podaného odvolání nadále posuzoval sám přípustnost dovolání podle § 237 odst. 3 z důvodu, zda napadené rozhodnutí řeší „novou“ otázku, takovou skutečnost neshledal a dovolání odmítl, měl by nespěšný dovolatel vrácený soudní poplatek, a to přes to, že vrcholný soudní orgán „novost“ otázky neshledal. Tím se také otevírá otázka, který soud v rámci soudní soustavy by byl oprávněn o vrácení poplatku rozhodovat.

Vrácení zaplaceného soudního poplatku je specifickou možností, jak přispět k dotváření práva, nelze ji však patrně považovat za nápomocnou k řešení problémů stávající úpravy soudních poplatků.

Anonymní řekl(a)...

Ad Jan Petrov:

Sudič profesionál samozřejmě uvádí své nedostatečné majetkové poměry. Co mě na tom vadí je skutečnost, že soudce při rozhodování o osvobození od soudního poplatku je pasován na úlohu vševědoucího správního úředníka, přičemž, jak již také bylo zmíněno, by měl dokonce zvažovat věc samu (již zmíněné svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva - ust. § 138 o.s.ř.). Přiznám se, že k takovéto úvaze v samotném počátku soudního řízení nemám dost odvahy.

Myslím, že by spíše stálo za to zvážit celkovou koncepci soudních poplatků a v některých věcech přiznat osvobození ze zákona (ve správním soudnictví typicky např. tzv. cizinecké žaloby, ale proč třeba i žaloby týkající se přístupu k informacím podle zákona č. 106/1999 Sb., když samotné správní řízení žádnému poplatku nepodléhá).

Ladislav Hejtmánek