pátek 12. října 2007

Estonský ústavní soud a právo ES: zavíráme krám?

Estonci budou zajímavý národ: 1, 3 milionu lidí, jazyk nesrozumitelný pro zbytek Evropy (s výjimkou Finska) a nejnověji také hlavní "IT národ" Evropy. V otázkách srovnání v právu pak vždy ten stát, který v postkomunistické Evropě představuje antitezi a boří jakékoliv zobecnění pro celou střední a východní postkomunistickou Evropu.

Jen tak namátkou: když v devadesátých letech celá postkomunistická Evropa vzala za svého Kelsena a Radbrucha a začala stavět koncentrované a specializované ústavní soudnictví, Estonci nenásledovali. Poté, co se nebylo právo Společenství včas a řádné přeloženo do jazyků nových členských států a soudy některých členských států (Polsko) začaly rušit správní akty orgánů členských států přijaté na základě legislativy Společenství nepublikované v národním jazyce, Estonci bez problémů dovodili, že na území Estonska je legislativa ES závazná i tehdy, když nebyla publikována v estonštině. Na další estonskou jinakost jsem byl upozorněn včera – estonský ústavní soud (přesněji tedy senát nejvyššího soudu zabývající se přezkumem ústavnosti) bude asi jediným soudem, který uznal bezpodmínečnou přednost prává ES nad estonskou ústavou.

Otázka zní, jak se vlastně může zachovat ústavní soud členského státu poté, co daný stát přistoupí k Evropské unii. Nebudu zde lézt do zelí povolanějším, tedy Honzovi Komárkovi a ústavním pluralistům. Pokud to ale hodně zjednoduším, ústavní soud členského státu může udělat v podstatě 4 věci:

1) Přednost práva ES před ústavou obecně vysloveně odmítne a bude trvat na tom, že vnitrostátní ústava nemůže ustoupit právu ES (to asi nikdo zatím neudělal).

2) Vůbec se evropským právem zabývat nebude. Zde může ústavní soud tvrdit (nakolik se jedná o udržitelné tvrzení je jiná věc, ale tvrdit to může), že ústavnost je něco jiného než soulad či nesoulad či cokoliv jiného s právem ES.

3) Ústavní soud řekne, že přistoupením státu k EU se na území daného státu aplikuje právo ES za podmínek a způsobem předvídaných dogmatikou tohoto právního řádu. Nicméně, zároveň uplatní obecnou výhradu v tom smyslu, že přenos pravomocí členského státu na evropskou úroveň
- vychází z ústavy daného státu (typicky tedy nějakého toho „Euročlánku“).
- jedná se o přenos podmíněný (a to jednak tím, že orgány Společenství zůstanou v rámci svých pravomocí (nejdou ultra vires), či tím, že ústavodárce daného státu neprojeví někdy později vůli opačnou (tedy že by třeba nepřišel s tím, že tento konkrétní akt odmítá anebo že vystupuje úplně z Unie).
- implicite pak také daný ústavní soud tvrdí, že jemu zůstává konečné slovo (tedy hezky česky „Kompetenz-Kompetenz“) při rozhodování o oprávněnosti přenosu a korektnosti výkonu pravomocí Společenství v daném případě. Jak to říká bývalý soudce německého Spolkového ústavního soudu, P. Kirchhof, ústavní soud zůstává „strážcem mostu“, po kterém přechází právo ES do vnitrostátního právního řádu. Pokud je nějaký právní akt Společenství příliš tlustý či těžký, tedy nevejde se na most zmoncňovacího ústavního článku, pak nebude do vnitrostátního právního řádu vpuštěn.

4) Ústavní soud uzná obecnou a bezpodmínečnou přednost práva Společenství nad vnitrostátního ústavou.

Můj názor byl, že vnitrostátní ústavní soud může v podstatě říct pouze variace třetího scénáře (tedy obdoby judikatury Spolkového ústavního soudu „Solange“), případně se pokusit dovodit něco na téma scénáře druhého, tedy že ho právo ES vůbec nezajímá. Pokud ale akceptuje zabývat se právem ES, těžko může říct cokoliv jiného, než že „dobrá, právo ES se bude na našem území aplikovat, ale ÚS si ponechává výhradu posledního slova“.

Z tohoto poklidného ústavního dřímání mě však probudilo právě zmiňované Estonsko a rozhodnutí tamního ústavního senátu nejvyššího soudu (Riigikohus). Rozhodnutí, které mám na mysli, je stanovisko ústavního senátu nejvyššího soudu č. 3-4-1-3-06, v anglickém překladu přístupné zde (Constitutional Judgement 3-4-1-3-06 OPINION of the Constitutional review Chamber of the Supreme Court ON THE INTERPRETATION OF THE CONSTITUTION). Nejvyšší soud se v tomto stanovisko asi nejblíže přiblížil k variantě 4, tedy uznání přednosti práva Společenství v podstatě bez výhrad. Klíčový je odstavec 16 rozhodnutí:

16. In the substantive sense this amounted to a material amendment of the entirety of the Constitution to the extent that it is not compatible with the European Union law. To find out, which part of the Constitution is applicable, it has to be interpreted in conjunction with the European Union law, which became binding for Estonia through the Accession Treaty. At that, only that part of the Constitution is applicable, which is in conformity with the European Union law or which regulates the relationships that are not regulated by the European Union law. The effect of those provisions of the Constitution that are not compatible with the European Union law and thus inapplicable, is suspended. This means that within the spheres, which are within the exclusive competence of the European Union or where there is a shared competence with the European Union, the European Union law shall apply in the case of a conflict between Estonian legislation, including the Constitution, with the European Union law.

Jistě, můžeme se stále výkladově snažit „zachránit“ nejvyšší soud a tvrdit, že uznání přednosti vlastně podmíněné je – tím, že se právo ES pohybuje v oblasti svých výlučných či sdílených pravomocí. Není řečeno, kdo má posuzovat, ve které oblasti se ta či které kompetence nalézá (Riigikohus nebo ESD?). Nicméně i tak se jedná o dost unikátní názor: ústavní soud redukuje vlastní ústavu na „doplňkový“ dokument, který se aplikuje v podstatě pouze v oblastech, které nejsou regulovány právem ES. Ve všech ostatních případech má právo ES bezpodmínečnou přednost, a to i před estonskou ústavou, která je pak zřejmě, jak říká rozhodnutí, automaticky „suspended“.

Tak trochu mi vrtá hlavou, co tedy bude napříště ústavní senát nejvyššího soudu Estonska vlastně dělat: pokud má právo ES vždy přednost před ústavou, není na čase zavřít krám? Anebo bude Riigikohus místem pro posuzování „zbytkové ústavnosti“, tedy těch (nemnoha) případů, kdy se v daném sporu náhodou neobjeví právo ES?

20 komentářů:

Tomáš Hülle řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Tomáš Hülle řekl(a)...

Tak tady se jedná skutečně o neuvěřitelně "odvážné rozhodnutí". Je vidět, že ústavní soud se neskládá z politiků....

Osobně se ale obávám jeho důsledků. Evropské soudní instance jsou jistě spokojené, ale jejich autorita je přece dána na základě ústavy a jestliže ústava najednou není nejvyšším pramenem práva, tak se dostáváme do začarovaného kruhu. Zná někdo ústavní právo Estoňska? Mají tam obdobu čl.10 naší ústavy? Pokud mají, tak který pramen práva je "nejvyšším". Bojím se, aby se za chvilku nemuselo zkoumat v Estoňsku ze skutečně racionálních důvodů, jestli bylo dříve "vejce nebo slepice" za předpokladu, že by evropské právo zasáhlo ještě další právní oblasti.

Jinak ale za tento post děkuji. Skutečně velice zajímavé rozhodnutí i komentář.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Díky Michale za velmi zajímavé info.

Cynik by řekl, že rozhodnutí estonského nejvyššího soudu je možno posuzovat z institucionálního hlediska - tamní senát je prostě částí nejvyššího soudu, stejně jako jsou to senáty správní nebo trestní.ˇMožná proto nemá k ústavě tak "osobní" vztah, jako bude mít soud, který je povolán ke strážení ústavy. Nicméně přesto mě ten názor překvapuje, protože Estonci patří obecně k značným euroskeptikům.

Nicméně jedna osobní poznámka: nevím, kdo z čtenářů četl CELÉ maastrichtské rozhodnutí SÚS (myslím nikoliv jen nějaké excerpty nebo články o tomto rozhodnutí). Měl jsem tu čest, a musím říci, že jako celek (jakkoliv jsou tam velmi dobré pasáže) jsem něco tak hrozného viděl jen málokdy. SÚS se v tom rozhodnutí povýšil na "Filozofa - krále", a posuzuje tam otázky, které dogmatikou ústavního práva prostě posuzovat nemůže. Pamatuji se, když jsme pak to rozhodnutí v USA diskutovali, dívali jsme se na sebe nevěřícně s mým kamarádem Goranem Selancem, protože to rozhodnutí se podobá spíš politické eseji než čemukoliv jinému. Jsou tam i humorné pasáže, které ale ocení jen znalec (upozornil nás na to Daniel Halberstam) - např. tam, kde SÚS sklouzává k nacionalistickým pasážím, dá "pro jistotu" do závorky německé meziválečné židovské autory, jako je Heller, aby se předem vyvinil z jakýchkoliv ošklivých nařčení. Stručně řečeno, maastrichtské rozhodnutí SÚS se podobá politickému traktátu, a striktně vzato, po tomto rozhodnutí by klidně mohli zavřít "krám" němečtí politici, protože jim soud prakticky odňal právo posledního slova ve výsostně politických otázkách evropské integrace (a vyhradil si posuzování čistě politických otázek sám). V USA by na to aplikovali political question doctrine a prostě by o tom nemluvili. Tedy, tohle je fakt (s Lambertem řečeno) "vláda soudců" jako vyšitá.

robert zbiral řekl(a)...

Maastricht Urteil je skutecne kapitola sama pro sebe, mimo jasne politickeho nadechu, ktery zminil ZK, je v nem i spousta kontradikci a zjevnych nelogicnosti, napriklad u vztahu mezi HMU, clenstvim a pripadnem jeho zruseni je X moznych vykladu.

Jinak se asi blamuji, ale ciste laicky mi neni jasne, proc by mel doktrinu prednosti judikovat vnitrostatni soud, kdyz je zalozena na pravu evropskem. Nebo ma soud vznikly na zaklade podrizeneho pravniho systemu rozhodovat o kvalite systemu nadrazeneho? A jeste jinak, pokud by cl. 16 uvedeneho judikatu chybel, zmenilo by to neco na pristupu estonskeho soudu? Je to totez jako davat si do ustavy vyslovny clanek o prednosti. Tedy nadbytecny krok, ktery nema v pravu co delat.

Jan M. Passer řekl(a)...

Nejsem si jistý, zda vnitrostátní právo představuje podřízený systém ve vztahu k nadřazenému systému práva evropského. Tento závěr může (a i to je zjednodušující - ostatně v případě konfliktu norem se hovoří o přednosti, nikoliv nadřazenosti, práva ES) platit pouze v oblastech, v nichž je dána pravomoc ES, ale nelze jej zobecňovat pro právní systém jako takový a tvrdit, že právo ES jako celek představuje systém nadřazený celku práva vnitrostátního. A protože doktrína přednosti nepředstavuje kvalitu práva ES, ale
charakterizuje vztah mezi tímto právem a právem vnitrostátním v případě jejich konfliktu, rozumím i tomu, že se k ní vyjádří i vnitrostátní soud, jakkoliv je nadefinovaná ESD.

Tomáš Hülle řekl(a)...

Nepředstavuje zcela jednoznačně, protože např. v našem právním systému je odvozena přednost komunitárního práva z ústavy. Pokud by se tedy dalo hovořit o nadřazenosti, tak spíše práva českého, které zprostředkovaně poskytuje přednost právu evropskému.

Proto jsem se ale právě ptal na to, jak je to v Estoňském právním řádu. Jestliže je to obdobně, tak potom na základě judikátu se dostáváme to slepé uličky, protože ústava dává aplikační přednost evropskému právu, ale to může někdy později některým ustanovením vyloučit aplikaci čl.odkazujícího na přednost komunitárních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že v tomto případě má přednost evropské právo by jsme se dostali do začarovaného kruhu. Možná se ale pletu a má interpretace judikátu je poněkud odlišná. Pochopil jsem ale z ní, že v relevantních oblastech má přednost komunitární právo.

Zde bych se klidně bavil o nadřazenosti a podřazenosti, protože v tomto případě nejde o aplikační přednost z toho důvodu, že ústavní soud konstatoval, že i ústavněprávní předpisy Estoňska se nebudou aplikovat za předpokladu, že se dostanou do kolize s předpisy práva komunitárního. Aplikační přednost se dovozuje z čl.10, který se však nevztahuje na celý právní řád a proto se mluví jen o přednosti. Samozřejmě je třeba jedním dechem dodat, že se toto bude týkat jen relevatních oblastí, kde dle evrospkých smluv má komunitární právo možnost svého působení. Jsem ale v této problematice také jen laik, takže budu rád za dovysvětlení;)

Lada Vyhnánek řekl(a)...

K posledním komentům.

Nevím, jestli není nevhodné zlehčovat nepochybně vážnou diskusi, ale když jsem četl (zejména první odstavec) Tomova příspěvku, který mluvil o nadřazenosti práva českého, které vlastně evropské právo pouští dovnitř, napadlo mě, jestli náhadou evropské právo není jako jeskyňky:)

Ale vážně. Ať už máme v Ústavě cokoliv, přednost evropského práva má svůj původ v evropském právu a nelze ji dovozovat z žádného ustanovení Ústavy. Ústava to můžě pouze brát na vědomí a vytvářet pro to podmínky.

Ale stále jde o dva odlišné a do jisté míry mezávislé systémy, a proto ústavní soudy členských států posuzují účinky evropského práva z hlediska svých vlastních ústav. Tady se rozhodně neshodnu s R. Zbíralem, protože mi přijde, jak kdyby bral vztah evropského a vnitrostátního práva stejně, jako vztah řekněme ústavního a "jednoduchého" práva. Ale může to být má mylná interpretace.

Teď se jen bojím, jestli jsem nepsal moc abstraktně a nekoleduju si o důkladnou opravu.

Petr Bříza řekl(a)...

Obecne:
K otazce Kompetenz-kompetenz a who decides who decides, coz je jeji jurisdikcni verze, reknu-li to zjednodusene, byly popsany stohy papiru a k jednoznacnemu zaveru nikdo nedosel, protoze jasna odpoved neexistuje. Urcite jak Honza K. tak Zdenek K. k tomu maji co rict vice (diskuse druheho jmenovaneho s prof. Malenovskym na strankach nasich casopisu asi navzdy zustane jednim z nejzajimavejsich prispevku ceske akademie v oblasti evropskeho prava) a ani Michal nemusi byt zbytecne skromny, napsal na tohle tema bakalarku, za kterou se nemusi rozhodne stydet (sorry, ze jsem to na Tebe prasknul).

Muj skromny nazor je, ze nepochybne evropske pravo muze mit prednost jen v oblasti sve pusobnosti. To je bez diskuse.

Ale:
a)Problem nastava, kdo rekne, kde ta pusobnost konci. ESD si mysli, ze to muze rict s konecnou platnosti jen on sam, protoze ho staty zmocnily prostrednictvim SES k vykladu evropskeho prava. Nektere ustavni soudy si mysli, ze to mohou rict ony, a to tak ze to udelaji z druhe strany tj. vykladem sveho ustavniho prava, ktere mohou vykladat jen ony - tj. jak naznacuje Michal v postu, reknou, kolik kompetenci povolila ustava pustit na druhou stranu.

b)Dalsi veci ovsem je, jestli si ustavni soudy usurpuji pravomoc i v oblasti, kde jinak uznavaji pusobnost evropskeho prava. Tim myslim ty pripady jako Solange, kde se dovolavaji ochrany lidskych prav, nebo v pojeti naseho soudu podstatnych nalezitosti demokratickeho pravniho statu. Tady de facto rikaji - ano, my jsme Vam dali pravomoc,ale pokud ji budete vzkonavat tak, ze porusite to, na cem nam opravdu zalezi, tak Vam tu pravomoc neprizname, resp. ji odmitnenme vykonat apod. Samozrejme da se argumentovat i tak, ze takovy vykon pravomoci ES by de facto znamenal jeji prekroceni, cimz se situace ad b stava totoznou se situaci ad a).

Nas US se v cukrenych kvotach podle mne zabyval situaci b) a nejsem si jist, zda se da jeho argumentace promitnout i pro situaci a).

Predstavte si totiz, ze by treba Rada prijala smernici o posileni vyzbroje armad clenskych statu a ESD rekl, ze to bylo v kompetencich ES. Nas Ustavni soud by asi nemohl rict, ze ta smernice per se porusuje podstatne nalezitosti demokratickeho pravniho statu, ale pritom si nedovedu predstavit, ze by rozhodnuti ESD akceptoval. Bud by se tedy na cl. 9/2 odvolal oklikou, ze by rekl, ze ESD vykonem pravomoci, ktera mu zjevne neprislusi, zasahl svrchovanost CR (coz by mohl rict, ze je vzdy poruseni cl. 9/2), nebo by proste rekl, ze tuto kompetenci CR Smlouvou o ES neprenesla a on to jako ochrance ustavne konformniho prenosu pravomoci muze rici kdykoliv bez dalsiho (bez explicitniho odvolavani se na poruseni 9/2).

S trochou zjednoduseni je situaci ad a) Maastricht, situaci ad b) Solange nebo Cukerne kvoty.

Dalsi poznamka - pokud pravni rad vyrusta z Ustavy, pak nejaky clanek, kterym do nej vpustite mezinarodni ci evropske pravo potrebujete. Jedna vec je rici, ze v okamziku, kdy jej vpustite dovnitr si ucinky urcuje evropske pravo samo a uplne jina rict, ze ustavni zmocneni neni potreba vubec. Jinymi slovy, pokud by nase ustava neobsahovala ani cl.10 ani 10a ani cl. 1/2 (pokud si to dobre pamatuji - ten co odkazuje na to, ze dodrzujeme mezp. zavazky), mohl by US klidne rici, ze evropske pravo je na nasem uzemi nevymahatelne, resp. ze zde vubec nepusobi (nechci vyvolat debatu o vyznamu slova nevymahatelnost, zvlast kdyz se jim autor postu nedavno intenzivne zabyval, byt v trochu jinem kontextu). To, ze bysme tim jako stat porusovali mezinarodnepravni zavazek je uplne jina vec nemajici pro vnitrostatni pusobnost zadnou relevanci.

To, co napsal T. Hulle, ze prednost evropskeho prava vychazi z nasi Ustavy je pravda a neni. Pravda je to v tom smyslu, ze nebyt clanku o roli Mez.pr. v Ustave (a ted nemyslim nutne cl.10a, dovodil bych pusobeni klidne na zakl. 1/2) tak u nas evropske pravo nemusi byt vymahatelne. Samotna prednost ale (aspon podle naseho US) uz neplyne z Ustavy, ale z evropskeho prava jako takoveho, jez vpusteno do naseho ringu, dela si v nem co chce (az na pojistku cl. 9/2, viz vyse). Zrcadlovy je pak nazor R. Zbirala - ma pravdu v tom, ze k prednosti Ustavu nepotrebuje, ale potrebujeme ji, aby bylo evropske pravo vnitrostatne zavazne, coz je ovsem podminka prednosti:-)))

Napsal jsem to rychle a je to nutne zjednodusene, ale snad to aspon trochu vystihuje realitu. Verim, ze dalsi to pripadne uvedou na pravou miru (trebaze jedina prava a spravna mira neexistuje:))

Tak a ted si do toho dosadte rozhodnuti Est. soudu - vzdal se prezkumnych pravomoci pouze v situaci b) nebo i v situaci a)?

Petr Bříza řekl(a)...

Muj predchozi koment jsem zacal psat pred tim, nez tam skocil komentar L. Vyhnanka...Kdyby tomu tak bylo, usetrilo by mi to dost psani...:))

od: Jiří Hron řekl(a)...

Vím že můj příměr bude pokulhávat na obě nohy, ale někdy mám pocit, že střet práva EU a vnitrostátního mi připomíná situaci majordomů ve Franské říši. Kdy původně jen správcové královského dvora dostávali od svrchovaného krále postupně tolik pravomocí, že v určitém okamžiku nabyly moc, která jim dala možnost nechat se jmenovat svrchovaným vládcem.
V českém právním prostředí však jako právní prazáklad beru především materiální ohnisko ústavy a na něj navěšené běžné ústavní právo, které předalo určité kompetence jiné soustavě(právu EU). Tyto kompetence jsou však omezené a ústavní soud má právo kontrolovat jestli je nepřekračují. Samozřejmě, že respektuji právo EU jako autonomní systém. Abych to vyjádřil nadsázkou, představuji si že právo EU je balónek, kterému ústava svěřila prostor v němž se může sám podle svého nafukovat. Ústavní soud hlídá to aby prostor, který svým nafukováním pohlcuje nepřekročil určitou míru. Na straně druhé jsem realista a myslím si, že nastane situace kdy se onen majordomus naprosto emancipuje a stane králem-tj.nastane scénář číslo 4 s postu. Pokud se tak stane, padne česká ústava jako určitá vztažná soustava a bude nahrazena vztažnou soustavou jinou (i když formálně k žádné změně nemusí dojít).

Anonymní řekl(a)...

Díky za zajímavý spot a rozšíření obzorů.

P.Kolman - PF MU

robert zbiral řekl(a)...

I když se na mě sesypala kritika, domnívám se, že jsme v menším rozporu, než se na první pohled zdá. Připomínám, že můj názor výše se vázal pouze na bod představený MB jako č. 4- tedy soud/ústava výslovně přizná přednost práva evropského před právem vnitrostátním. De facto vnímá situaci prizmatem ESD, přitom autorita pro takové tvrzení je vyhrazena jen ESD (podle ESD samotného).

K pojmu nadřazenosti. Nijak se mu nevyhýbám, říkat, že systém je aplikován přednostně mi nezní nijak libě a v praktickém důsledku to je dle mého názoru stejné- z důvodu právní jistoty je lépe nesouladnou normu zrušit. Navíc mi přijde logické, že když ve všech oblastech, kde má ES/EU pravomoci, má evropské právo přednost (budiž...), tak přece je ten systém nadřazený, i když se třeba dotýká menšího množství otázek.

Ad Petr Bříza: Naprosto s Vámi souhlasím, říkate vlastně to samé a je to to, na co jsem chtěl upozornit. Nějaký právní základ pro působení evroského práva ve vnitrostátním právu být musí, ale pak už tam nemá co dělat nic dalšího. Mělo by například smysl, aby bylo v naší ústavě ustanovení, že nařízení je přímo účinné v našem právním řádu? Stejné to je i s předností.

A abyste mě mohli umlátit čepicemi, tak poslední poznámka. Vstupem do Unie jsme se zavázali k respektování určitých zásad. V Unii zároveň existuje množství nástrojů, jak ochránit své zájmy. Pokud vezmu příklad PB, tak jestliže Rada jednomyslně schválila uvedené opatření a Soudní dvůr nedovodil neplatnost (samozřejmě by v reálu nenastalo ani jedno), tak už náš Ústavní soud nemá žádnou pravomoc na tom nic změnit. Ano, je oprávněn vykládat českou ústavu a zde třeba i odvodit porušení čl. 9/2, pokud by to ale udělal, tak jediným východiskem je vystoupení. Myslím, že i to je jeden z důvodů, proč byla v SÚE a nyní i v Reformní smlouvě výstupní klauzule; aby se zabránilo realizaci hrozby MAD války mezi soudy zmíněné Weilerem a vyřešil problém citovaný G. Beckem "a conflict between right and right in which there is no praetor". Jestli se nemýlím, podobnou argumentaci použil i španělský ústavní tribunál (DTC 1/2004, prosinec 2004).

Tomáš Hülle řekl(a)...

ad Petr Bříza, Laďa Vyhnánek: Souhlasím. Přednost (popř.nadřazenost) evropského práva je upravane v něm samotném. Kdyby ovšem nebylo ustanovení ústavy, jež tuto přednost umožnuje (nemám ted na mysli samozřejmě jen čl.10a), tak by se o žádné přednosti de facto nebylo možné bavit, protože by nebylo ustanovení, které by evropské právo do našeho právního řádu pustilo.

Jinými slovy by si jeskyňky mohly tlouct na dveře klidně celé roky, měly by dle pohádkové knížky právo se dovnitř dostat, ale Smolíček by jim neotevřel dveře, protože zkrátka nemusí a pan pohádkář ho k tomu nezavázal. Nebylo by to krásná představa pro náš ÚS(Smolíčka)?

Rád bych takto jen vysvětlil, jak byl myšlen můj příspěvek o přednosti,popř. nadřazenosti.

Václav Štencel řekl(a)...

Podle mě je nutné vzít v úvahu:
1. pravomoc české exekutivy podepsat a české legislativy schválit mezinárodní smlouvu s určitým obsahem
2. pravomoc evropské legislativy přijmout právní akt v rámci na ně přenesené pravomoci

Pokud ESD shledá, že určitý konkrétní komunitární akt je v souladu s právem ES, brání něco ÚS, aby shledal (i bez čl. 1/2, 10, 10a), že (např. za použití čl. 9/2) česká exeukutiva a legislativa konkrétné v této partikulární oblasti překročila své pravomoci, na základě toho dovodit, že ČR nepřenesla tuto konkrétní pravomoc na ES a tím pádem ES neměla pravomoc vydat zmíněný komunitární akt s aplikační předností na území ČR? Tzn. dovodil by, že tento konkrétní akt nemá u nás aplikační přednost.
- samozřejmě by se mělo jednat o velmi výjimečnou situaci (jako je zmíněné Petrem Břízou zmíněné rozhodnutí o posílení armád).

Chci říct, že ESD může rozhodnout o tom, že orgány ES překročily své pravomoci - a to s účinností pro celé území ES. Ale nadto v extrémních situacích může ÚS rozhodnout o tom, že orgány ČR překročily při sjednání smlouvy své pravomoci, a tím pádem orgány ES překročily ve vztahu k ČR pravomoci na ně přenesené Českou republikou.

O aplikační přednosti práva ES nerozhodl ESD (ani jiný orgán ES), ale exekutivní a legislativní orgány států při schvalování smluv. ESD akorát řekl, že to opravdu udělaly. Ustanovení o aplikační přednosti v ústavě by bylo jen duplicitní (neboť takové ustanovení, ačkoliv ho tam asi budeme těžce hledat, je už v zakládacích smlouvách). Tzn. podle mě ani není třeba článku 1/2, 10, 10a, abychom dovodily aplikační přednost. Tyto články můžeme maximálně potřebovat pro to, abychom dovodili pravomoc českých orgánů přijmout mezinárodní smlouvu, jíž přenesou na jiný orgán částečně pravomoci.

A co se týče bušení na dveře - pokud národní orgány měly pravomoc sjednat takovou smlouvu a evropské orgány pravomoc přijmout právní akt, pak už zde, jak jsem řekl, aplikační přednost prostě je. Takové bušení pak není bušením na dveře vnitrostátního práva, ale pouze a jen na dveře ústavního soudu, který to není ochoten uznat (a rozhoduje tak případně i v rozporu s vlastní ústavou).

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Ad Václav Štencel - nesouhlasím víceméně se vším.

"Tzn. podle mě ani není třeba článku 1/2, 10, 10a, abychom dovodily aplikační přednost."

Obávám se, že se opět směšují dvě roviny problému (vnitrostátní a mezinárodněprávní). Český orgán by bez těchto článků jednoduše nemohl evrposké právo aplikovat ani vykonat, protože by k tomu chyběla právní opora. Evropské právo by se do českého jednoduše nedostalo.

K tomu odkazuji na P. Břízu, s nímž plně souhlasím "(...) jinymi slovy, pokud by nase ustava neobsahovala ani cl.10 ani 10a ani cl. 1/2 (pokud si to dobre pamatuji - ten co odkazuje na to, ze dodrzujeme mezp. zavazky), mohl by US klidne rici, ze evropske pravo je na nasem uzemi nevymahatelne, resp. ze zde vubec nepusobi (nechci vyvolat debatu o vyznamu slova nevymahatelnost, zvlast kdyz se jim autor postu nedavno intenzivne zabyval, byt v trochu jinem kontextu). To, ze bysme tim jako stat porusovali mezinarodnepravni zavazek je uplne jina vec nemajici pro vnitrostatni pusobnost zadnou relevanci."

Opačný výklad je neudržitelný a vedl by k absurdním důsledkům. Stát by např. sjednal mezinárodní smlouvu se Zimbabwe, že jejich právo má i na našem území přednost před naším a bez jakéhokoliv ústavního zakotvení (čili bez "mostu") by pak bylo možné, aby naš orgány zprávo Zimbabwe aplikovaly. Víceméně by tak jakoukoliv mezinárodní smlouvou (a tedy i za mírnějších podmínek na hlasování) šlo změnit ústavu, aniž by to ústava připouštěla.

Václav Štencel řekl(a)...

Ad Láďa Vyhnánek

No takovou smlouvou se Zimbabwe by právě české orgány překročily svou pravomoc.
Neříkám, že čl. 10a není vůbec třeba. Ale je potřebný jen pro to, aby měly české orgány pravomoc takovouto smlouvu sjednat. Samotný přímý účinek a bezprostřední použitelnost pak vyplývá z obsahu konkrétní smlouvy, nikoliv z oněch článků v ústavě. Komunitární právo se nijak nedostává do našeho vnitrostátního práva. Stojí zcela mimo něj, akorát se přednostně aplikuje, tzn. např. české soudy mají povinnost aplikovat evropské právo před českým (tato povinnost pro ně vyplývá právě z té mezinárodní smlouvy).

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Vaclav Stencl:
Tady se dostavame do oblasti teorie prava, hledani grundnorm a vztahu mezi monismem a dualismem. Budu se snazit, abych to tedy moc nezatemnil.

Pokud pripustime, ze je to narodni ustava, ktera urcuje vztah mezinarodniho a vnitrostatniho prava (coz z teoretickopravniho hlediska je do urcite miry jiz samo o sobe volba na stupnici mezi monismem a dualismem, protoze pokud bychom zastavali uplne cisty monismus, bylo by to podle mne mezinarodni pravo, ktere by urcovalo tento vztah), pak neni nutne pravdou, ze by stacil v Ustave clanek umoznujici statum pouze uzavrit smlouvu, aby mezinarodni (i evropske pravo) mohlo u nas vnitrostatne pusobit.
A ted se nebavme o cl.10a, protoze ten dela (alespon v pojeti Z. Kuhna, s nimz souhlasim) mnohem vic, nez jen prenasi pravomoc k uzavreni smlouvy. Predstavme si treba clanek X, ktery by rikal "Prezident muze prijimat mezinarodni zavazky." Nic o prenosu kompetenci apod.

Proc by musel nas US takove ustanoveni vykladat nutne monisticky (coz by byl dusledek Vaseho vykladu), to opravdu nevim. Co mu brani rici, ze vnitrostatne bude ten zavazek pusobit az, kdyz jej provedece zakonodarce prostrednictvim vnitrostatni legislativy? Nebyl by takovy vyklad z pohledu takove Ustavy, ktera neobsahuje cl. 10, cl.10a ani cl. 1/2 mnohem logictejsi?

Samozrejme, znovu opakuji, z hlediska mezinarodnepravniho je to neco jineho, tam bychom byli odpovedni, ale to bychom byli i v pripade, i kdyby tam nebyl clanek X, protoze z pohledu mezinarodniho prava je prezident nepochybne osoba, ktera muze stat zavazovat.

Shrnu-li to, Vase pozice je obhajitelna pouze na zaklade hodne extremni teorie absolutniho monismu, ktera, aspon, co ja vim, neni nasledovana v zadne zemi zapadni civilizace. Jako vzdy a ve vsem, mohu se i zde samozrejme mylit.

P.S.: Nedavno jsem dostal mail od jednoho doktoranda z PF UK, kde mimo jine zminoval, ze na JP piseme malo o mezinarodnim pravu verejnem. Tak to tady tou debatou muzem trochu napravit:)

Václav Štencel řekl(a)...

Ad Petr Bříza

Pokud jsem řekl, že komunitární právo stojí zcela mimo vnitrostátní právo a nestává se jeho součástí, myslím, že dualističtější myšlenky už mít nemůžu :-)

Pokud jde o samotné rozlišování monismus-dualismus, je hodně nedokonalé. Jednak, jak jste řekl, monismus není snad nikde, jednak to, co označujeme za "něco mezi", je v podstatě čistě dualismus. Ale také to rozlišování asi (nevím) vzniklo před tím, než vzniklo komunitární právo, které není jenom nějakým druhem mezinárodního práva (už jen proto, že orgány ES mají pravomoc vydávat normativní právní akty). Takže bych nechal rozlišování monismus-dualismus (už samo o sobě nedokonalé) čistě na vztah mezinárodní-vnitrostátní právo, nikoliv na vztah komunitární-vnitrostátní.

Monismus má znamenat to, že vnitrostátní právo a mezinárodní právo tvoří jeden celek, u dualismu tvoří dva zcela oddělené celky, přičemž, aby se norma mezinárodního práva dostala do práva vnitrostátního, musí být nějak do něho inkorporována (ať už individuálně, nebo jako u nás čl. 10).

Pokud jde o zakládací smlouvy, ty jsou také normou mezinárodního práva, takže pro ně musí platit to co bylo výše uvedeno - musí být inkorporovány. Takže se stávají také normou vnitrostátního práva.

Ale bavil jsem se spíše zejména o nařízeních, jakožto výronu té přenesené pravomoci. Tady k žádné inkorporaci do vnitrostátního právního řádu nedochází, a přesto je zde povinnost je aplikovat, přičemž tuto povinnost stanovila v podstatě původně ústava tím, že řekla 1. výron zákonodárné moci je závazný, 2. zákonodárná moc může být přenesena (v zakládacích smlouvách byla pak tato možnost využita). Ale ústava stanovuje pouze povinnost aplikovat, neinkorporuje nařízení do našeho vnitrostátního právního řádu.

Takže jak jsem řekl, je nutné se zabývat otázkou, zda orgány měly pravomoc přenést pravomoc. My to máme poměrně jednoduché, protože to máme černé na bílem (obecně - u konkrétní pravomoci, jako u zmíněné armády, to může být vyloženo jinak). Pokud by měl někdo takové ustanovení X, jak říkáte, je tak jako tak nutno dovodit, jestli v té ústavě ta pravomoc je nebo není. Neříkám, že to je jednoduché, ale je to nutné. Ustanovení X samo o sobě na první pohled nehovoří o tom, zda ano či ne, proto je nutno jej vyložit a vyložit další ustanovení ústavy. Pokud dojdeme k závěru, že ano, byla platně přenesena pravomoc.

No a pokud se bavíme o přímém účinku a bezprostřední závaznosti, jedná se pouze o způsob jakým budou aplikovány a tento způsob nestanoví ústava, ale už zakládací smlouvy. Ono to tam sice zdánlivě není, ale jak řekl ESD, je to tam :-)

PS: Jsem student, takže z mé strany o příliš erudovanou debatu nepůjde. Ale pokud si to třeba přečte vyučující, může případně studentům potom říct, jak se to dělat nemá :-) Takže přínos debaty možná nějaký bude.

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Václav Štencl:
Souhlasím, že zakládací smlouvy musí být nějak inkorporovány, to je ostatně to, co jsem se snažil říci.
Pokud bude v Ústavě článek, jenž umožňuje přenos suverenních pravomocí, tedy obdoba čl. 10a, pak již samozřejmě nic dalšího nepotřebujete. Důvod, proč jsem na Váš komentář reagoval, byl, že se mi zdálo, že tvrdíte, že nepotřebujeme v Ústavě žádný takový článek, resp. že stačí pouze článek, který by umožňoval uzavřít smlouvu (bez zmínky o přenosu pravomocí). Vypadá to ale, že tak jste to nemyslel a v takovém případě nejsme tedy ve sporu.

Ivo Pospisil řekl(a)...

Komentář k tomuto stanovisku estonského Nejvyššího soudu (č. 3-4-1-3-06)lze mj. najít v článku A. Albi (2007): Supremacy of EC Law in the New Member States. Bringing Parliaments into the Equation of Co-operative Constitutionalism. European Constitutional Law Review, No. 3, s. 45. Je zde nastíněn i kontext - v Estonsku došlo k transpozici komunitárního práva na základě ústavního dodatku, podle kterého došlo k sistaci těch ustanovení ústavy, která se neslučují se závazky vyplývajícími ze členství v ES - jinak řečeno tato přednost před ústavou je zřejmě zpostředkována tímto dodatkem..., takže to není úplně výmysl estonského soudu...
Ad Petr Bříza: Pokud jde o to, zda se český ÚS vyjádřil k doktrině kompetenz-kompetenz (maastricht), nebo pouze k otázce prosazení LP (solange), řekl bych, že k obojímu. Je třeba vyjít z toho, že podle ÚS zůstává i po přenosu pravomocí ze strany členského státu na orgány Společenství nositelem těchto pravomocí nadále členský stát. Přenos pravomocí je podle českého ÚS pouze jejich propůjčením, věcně a časově omezeným. Delegace části pravomocí vnitrostátních orgánů může podle ÚS trvat potud, pokud tyto pravomoci jsou orgány ES vykonávány způsobem slučitelným s uchováním základů státní suverenity ČR a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu. To klíčové pro komepetnz-kompetenz je podle mne konstatování ÚS, že k ochraně ústavnosti je povolán Ústavní soud ČR!
Domnívám se, že ÚS tak dal najevo, že se teoreticky považuje za posledního arbitra posuzování výkonu pravomocí ze strany evropských institucí (včetně ESD!), a to v případě jejich excesivního vybočení, které by ohrozilo základy státní suverenity nebo principy právního státu. Souhlasím s tím, že by to byla naprosto hypotetická situace (což je ovšem pro doktrinu kompetenz-kompetenz typické...)