31 srpna 2007

Mýty o hospodářské soutěži a reformní smlouvě




Nedávno jsem se v Euru č. 35 z 27.8. 2007 (str. 68) dočetl, že Tohle si nedovolila ani euroústava a že - jak říká podtitul - "přijetí reformní smlouvy je výsměchem současné politice společenství". Autorovi daného článku (Michal Petřík, poradce prezidenta ČR) vadí, že v důsledku reformní smlouvy přestává být nenarušená hospodářská soutěž jedním z cílů Evropské unie. Jak asi čtenáři tohoto blogu ví, mám k hospodářské soutěži (zejména včetně její evropské právní regulace) dosti blízko, a nemůžu si proto pomoci a musím na tvrzení v daném článku, který podle mě obsahuje řadu desinterpretací, zareagovat.

Autor zmiňovaného článku používá poměrně silnou rétoriku, když uvádí: "Lze říct, že byla změněna sama podstata unie". Francie si totiž dle daného autora vymohla zásadní změnu. Původní text (odmítnuté) ústavní smlouvy v jednom z cílů unie obsahoval výslovnou zmínku o tom, že EU poskytuje svým občanům vnitřní trh s volnou a nenarušenou soutěží. Takové ustanovení však reformní smlouva nepředpokládá. V konkrétnější rovině reformní smlouva zrušuje mj. stávající čl. 3 SES uvádějící mezi činnostmi společenství k dosažení účelů uvedených v čl. 2 SES i "systém zajišťující, aby na vnitřním trhu nebyla narušována hospodářská soutěž". Obsah čl. 2 a 3 SES, které mají být zrušeny, se v zásadě přenáší do nového čl. 3 SEU - v něm však výslovná zmínka o nenarušené hospodářské soutěži (narozdíl od původní ústavní smlouvy) není. Jako o činnosti EU spočívající v zavádění pravidel hospodářské soutěže za účelem fungování hospodářské soutěže se však má hovořit v novém čl. 3 odst. 1 písm. b) SES (ve výčtu exklusivních kompetencí) - to autor příslušného článku pominul.

Daný autor nicméně připouští, že jinak zůstavají ustanovení o hospodářské soutěži (tj. zejm. čl. 81, 82 a 87 SES) v zásadě stejná (pro úplnost: jsou úplně stejná až na nahrazení termínu společný trh termínem vnitřní trh a některé dílčí úpravy technického rázu; srov. např. názorné analýzy od Statewatch). Konstatuje však, že v případě sporu o nějakou dílčí úpravu je třeba přihlížet k obecným cílům příslušné úpravy, které bývají definovány na jejím začátku. Z toho vyvozuje, že "obhajování principů volné a nenarušené hospodářské soutěže v rámci EU tak může být po přijetí takzvané reformní smlouvy ještě mnohem obtížnější, než je tomu dnes". Důvodem má být to, že o cíl v podobě nenarušené hospodářské soutěže přicházíme. Je tomu opravdu tak?

No ... podle mne fakt není. Dle mého názoru změna, ke které došlo na popud Francie - Sarkozyho, reálně na stávajícím stavu nic nemění (jde spíše jen o gesto využitelné ve vnitřní francouzské politice, o což zřejmě Sarkozymu primárně šlo). Vážený poradce prezidenta totiž opomíjí skutečnost, že nenarušená hospodářská soutěž nebyla (a není) mezi cíli ES uvedena ani ve stávajícím znění zakládacích smluv. Dané cíle jsou totiž uvedeny v čl. 2 SES, kde není o vnitřním trhu s nenarušenou hospodářskou soutěží ani slovo. Čl. 3 odst. 1 písm. g) SES, na který se autor odvolává, nestanoví žádný cíl ES, ale jen prostředek k dosahování cílů uvedených v čl. 2. To však nijak nezabránilo tomu, aby se po 50 let evropské soutěžní právo rozvíjelo dynamickým způsobem. Reformní smlouva na této skutečnosti tak dle mého názoru nic nemění. Tvrzení, že došlo ke ztrátě základního cíle unie a že byla změněna sama podstata unie, jsou prostě jen přestřelená politická prohlášení nemající oporu v seriózní právní úvaze. Trefně k tomu např. ve stejné duchu poznamenává M. Petit Clearly, an objective that does not exist cannot be lost!. Obdobně viz také Gorgio Monti na Competition Law Board blogu. Za účelem odstranění případných obav ze změny orientace evropské soutěžní politiky vydala např. i Neelie Kroes (komisařka pro soutěž) prohlášení, ve kterém uvádí, že "vnitřní trh [který je a bude jedním z cílů EU] bez pravidel hospodářské soutěže by byl jen práznou skořápkou - hezká slova, ale žádné konkrétní výsledky". Asi nepřekvapí, že v uvedeném příspěvku poradce prezidenta není o prohlášeních dvou významných představitelů Komise, tj. Neelie Kroes a M. Petita (který je generálním ředitelem právních služeb Komise), ani zmínka. Proč taky, když nepodporují názor autora daného příspěvku?

Pochopitelně celá ta diskuse má značný politický podtext a není bez zajímavosti, že kupříkladu britové si vykládají celkový výsledek, kdy se k reformní smlouvě připojí právně závazný Protocol No. 6 - On Internal Market and Competition, jako jejich vítězství vybojované ve jménu závazku k volné hospodářské soutěži a jako výsledek, který situaci v tomto směru dokonce zlepšuje. Pěkné počtení v tomto směru nabízí např. House of Lords debates k tomuto tématu (dostupné i zde).

Daný protokol totiž nejdříve uvádí, že se smluvní strany z důvodu toho, že vnitřní trh uvedený v (novém) čl. 3 SEU zahrnuje i systém zajišťující, že hospodářská soutěž není narušována, dohodly na tom, že má EU učinit příslušná opatření k zajištění naplnění daného důvodu, a to včetně případně dle čl. 308 SES. Článek 308 pak umožňuje, aby Rada na návrh Komise po konzultaci (nově po souhlasu) s Evropským parlamentem přijala jednomyslně vhodná opatření k dosažení cílů unie, ukáže-li se to nezbytným a SES k tomu nebude jinak poskytovat příslušné pravomoci. Dle mého názoru se tím de facto říká, že ačkoliv není nenarušená hospodářská soutěž výslovně zmíněna jako cíl unie, nepřímo jím vlastně je (jako nezbytná součást vnitřního trhu) a pro vyloučení pochybností to platí i ve vztahu k článku 308 SES. Vnímám tedy daný protokol jako sice poněkud neobratný právní dokument (když jste mne vyhodili z cílů unie dveřmi, vlezu tam oknem), ale současně jako (sice nikterak výrazný) posun posilující význam hospodářské soutěže (v porovnání se současným stavem) a rozhodně ne jako krok opačným směrem. A je to proto právě i tento moment, kdy se pro mne stávají úvahy pana Petříka nepochopitelnými.

Tento autor totiž dovozuje, že lze o daném protokolu "bez jakéhokoli přehánění ... tvrdit, že je výsměchem dosavadnímu principu politiky EU v oblasti zajištění nenarušenosti hospodářské soutěže". Pro mne právně nevysvětlitelnou úvahou totiž z odkazu na čl. 308 SES dovozuje, že nadále bude moci EU činit kroky v oblasti hospodářské soutěže jen dle procedury předvídané článkem 308 SES, tj. na základě jednomyslnosti. Navíc se dle něj - s ohledem na to, že nenarušená hospodářská soutěž přestává být cílem unie (což je chybné pojetí - viz shora), bude možno použití čl. 308 SES "dovolávat jen nepřímo či v rámci zcela výjimečných a komplikovaných konstrukcí". Další úvahu již nechápu vůbec, a proto ji ocituji plně (třeba to někdo pochopí): "Dále to, že k této činnosti smlouvy neposkytují nezbytné pravomoci, je podmínkou nutnou k tomu, aby se postup podle článku 308 mohl vůbec iniciovat. Tím je však nepřímo řečeno, že v oblasti zajištění nenarušené soutěže nebudou orgány EU po přijetí reformní smlouvy disponovat nezbytnými pravomocemi." ... že by non sequitur? Následně pan Petřík uzavírá: "Po přijetí reformní smlouvy má tedy EU přijít o své dnešní pravomoci pro zajištění nenarušené hospodářské soutěže. ... [Francie] tedy nejen prosadila změnu cílů unie, ale mírně posílila i svou možnost blokovat vše, co by mohlo vést k zajištění nenarušené hospodářské soutěže. Tedy jednoho z nejzákladnějších atributů, od nichž EU odvozuje svou politickou legitimitu."

Hmm ... silná slova. (Bohudík) však zjevně chybná. Jak je to s tou údajnou změnou cílů EU, je již uvedeno výše. Teď ještě k těm pravomocím orgánů EU. Zmiňovaný autor, totiž zřejmě přehlédl (či odhlédl od) ostatní obsah zakládacích smluv. Tak například i nadále v SES zůstává ustanovení čl. 83 odst. 1, dle něhož může Rada přijímat nařízení a směrnice za účelem naplnění principů uvedených v článcích 81 a 82 SES, a to na návrh Komise a po konzultaci s parlamentem. Reformní smlouva sice z textu vypouští výslovný odkaz na to, že se tak děje kvalifikovanou majoritou v Radě, ale to jen z toho důvodu, že tento postup bude po reformní smlouvě defaultním (hlavním) způsobem rozhodování Rady, a rozumí se to proto samo sebou. Jen na okraj - takřka všechny evropské právní předpisy v oblasti restriktivních praktik byly přijaty právě na základě čl. 83 odst. 1 SES či odvozeně od něj. Stejně tak zůstavají v zásadě stejná i ustanovení čl. 94 a 95 (přehazuje se však jejich pořadí), která jsou základními ustanovení pro přijímání legislativy za účelem integrace vnitřního trhu. Jak je zřejmé z ustálené judikatury k výkladu daných ustanovení (např. Titation Dioxide, Tobacco Advertising I a II, Swedish Match, ex parte BAT ...), orgány unie mohou přijímat opatření k integraci vnitřního trhu, pokud tím odstraňují překážky volného pohybu (či zabraňují vzniku nových), popř. pokud je to třeba k ostranění znatelných zkreslení hospodářské soutěže. Orgány unie tak mohou poměrně bezproblémově najít legislativní základ pro svou činnost za účelem zachování nenarušenosti hospodářské soutěže v těchto ustanoveních, což se ostatně i v minulosti dělo, např. v oblasti veřejné podpory. Článek 308 byl v minulosti použit k legislativě v sektoru hospodářské soutěže jen v souvislosti s přijímáním nařízení o kontrole spojování podniků (nyní č. 139/2004), a to současně vedle čl. 83 SES. S ohledem na výše uvedené prostě nevidím žádnou relevantní změnu, kterou v tomto směru reformní smlouva přináší.

Nesdílím proto obavy pana Petříka a nejsem toho názoru, že by si reformní smlouva dovolovala něco, co si nedovolila ústavní smlouva, popřípadě že by reformní smlouva byla v tomto ohledu výsměchem někomu či něčemu. Zaráží mne však jiná otázka, jsou některá zjevně chybná prohlášení v diskutovaném článku důsledkem nedostatečně znalosti evropského práva (to snad ne, jedná se přece o poradce prezidenta ČR) anebo se jedná o (politický) záměr ... Každopádně i přes výše uvedené beru článek pana Petříka pozitivně; minimálně mne přiměl k tomu napsat tento obšírnější post a byl dobrým startovacím můstkem pro případnou diskusi, což je vždycky fajn.

PS: Reformní smlouva je u hospodářské soutěže zajímavá něčím, čehož jsem se výše jen dotkl (pan Petřík to taky ve svém článku nediskutoval) a sice, že nový čl. 3 SES má přinést výslovné uvedení tzv. exklusivních kompetencí unie, mezi které má patřit i zavádění pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu. Jaké konkrétní dopady může mít toto, např. na souhru mezi národním a komunitárním soutěžním právem je na samostatnou a zajímavou úvahu, ke které se možná dostanu někdy příště.

Celý příspěvek

30 srpna 2007

Volné místo asistenta na NS ČR

Předsedkyně Nejvyššího soudu v Brně hledá vhodného kandidáta na místo svého dalšího asistenta.

Požadavky:
- magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- schopnost a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;
- znalost cizího jazyka.

Hlavní náplň práce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro státní správu soudu, vnitrostátní i mezinárodní konference a rozhodovací činnost.
Práce je vhodná i pro začínající právníky. Jedná se o pracovní poměr v 13. platové třídě na plný úvazek, který se řídí Zákoníkem práce.
Strukturovaný životopis zasílejte na sekretariát předsedkyně NS ČR, Burešova 20, 657 37, Brno, kam můžete směrovat též Vaše dotazy.
Oznámení o dalších pracovních místech budou průběžně umisťována na internetové stránky Nejvyššího soudu.
Celý příspěvek

29 srpna 2007

Ako sa dostať na Oxbridge (1): Všeobecný prehľad a harmonogram

Před časem jsem veřejně slíbil, že napíši něco bližšího o přijímacím řízení a bádání na Evropském univerzitním institutu. Jako již mnohokrát ve svém životě, opět opakovaně selhávám a kde nic, tu nic. Výmluvou mi prozatím budiž, že se mi podařilo přesvědčit Kubo Mačáka, letošního absolventa Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který na nadcházející akademický rok získal prestižní Weidenfeld Scholarship ke studiu na University of Oxford, Faculty of Law, aby sepsal stručný manuál pro případné zájemce o studium v Oxfordu nebo v Cambridgi. Kuba tak ve své laskavosti učinil. Níže naleznete první díl třídílného manuálu s názvem"Všeobecný prehľad a harmonogram". V průběhu příštích 14 dnů pak budou následovat další dva díly, a to "Prihláška a prijatie" a "Financovanie štúdia".

Od roku 1856 sa každoročne na jar na rieke Temži stretávajú dva modré tímy veslárov: svetlomodrí z Cambridge a tmavomodrí z Oxfordu. Preteky sleduje v televízii niekoľko miliónov Britov napriek tomu, že všetci súťažiaci sú „iba“ amatérski športovci a zároveň študenti jednej z týchto univerzít. Skutočne, univerzity v Cambridge a v Oxforde (známe súhrnne ako „Oxbridge“) lákajú pozornosť širokej verejnosti pre mnoho dôvodov, no pre čitateľov Jiného práva budú asi najzaujímavejšie ako bašty vysokokvalitného právnického vzdelávania. Michal ma pred časom poprosil, či by som nespísal po čerstvo dobojovanom boji s prijímacím procesom na tieto dve inštitúcie jeho základné mantinely a ja som rád vyhovel. Preto, ak vás pri čítaní týchto slov napadlo, že by ste radi jedného dňa The Boat Race zhliadli naživo ako fanúšik jedného z modrých tímov, možno vám zvyšok tohto postu pomôže načrtnúť si vlastnú cestu k tomuto cieľu.

Text, ktorý začínate čítať, sa (ak sa toho všetci dožijeme) bude skladať z troch častí a stane sa tak akýmsi miniseriálom. Prvú máte práve pred sebou a vo veľmi hrubých rysoch priblíži prijímaciu procedúru na Oxbridge ako takú. Hovoriť budem iba o prijímačkách do tzv. jednoročného postgraduálneho vyučovaného programu (master of laws alebo LL.M. na Cambridge a magister juris alebo MJur. na Oxforde), mimo záber ostanú výskumné (PhD., resp. DPhil.) a pregraduálne (LL.B., resp. BA) programy. Na konci tejto prvej časti nájdete i časový harmonogram zhŕňajúci nevyhnutné kroky v odporúčanom časovom rámci od septembra 2007 do septembra 2008. Druhá časť sa bude venovať prihláškam na obe školy a samotnému prijatiu; tretia časť zase prepotrebnému zháňaniu financií na štúdium na Oxforde a Cambridge. Ak vás napadne akákoľvek otázka týkajúca sa ktorejkoľvek informácie uvedenej v jednom z týchto troch postov, rád na ňu odpoviem buď verejne pomocou funkcie komentárov pod článkom, alebo osobne prostredníctvom e-mailu (adresa je uvedená na konci tohto postu). Nuž teda, poďme na to.

Pred samotným rozhodnutím uchádzať sa o štúdium na Oxbridge je nevyhnutná určitá rekognoskácia terénu. Prezrite si detailne stránky oboch univerzít aj ich právnických fakúlt. Obe inštitúcie sú tzv. collegiate universities, teda univerzity pozostávajúce z niekoľkých desiatok colleges, čo je termín, pre ktorý čeština ani slovenčina nemajú presný preklad. College v britskom ponímaní je čiastočne nezávislá súčasť univerzity, ktorá je zodpovedná za (1) prijímanie pregraduálnych študentov do štúdia a za výber konkrétnych postgraduálnych študentov po ich prijatí univerzitou; za (2) poskytovanie ubytovania a ďalších kultúrno-spoločenských služieb svojim študentom; a za (3) vyučovanie študentov formou tzv. tutorials (minisemináre s účasťou iba vyučujúceho a obvykle dvoch-troch študentov). Nezaškodí teda ani povrchné preskúmanie stránok niekoľkých colleges pre predstavu, čo tá-ktorá univerzita ponúka.

Univerzita v Oxforde:
Hlavná stránka: http://www.ox.ac.uk/
Právnická fakulta: http://www.law.ox.ac.uk/
Zoznam colleges: http://www.ox.ac.uk/colleges/

Univerzita v Cambridge:
Hlavná stránka: http://www.cam.ac.uk/
Právnická fakulta: http://www.law.cam.ac.uk/
Zoznam colleges: http://www.cam.ac.uk/colleges/

Obe univerzity vydávajú obsiahlu brožúru týkajúcu sa postgraduálnych štúdií (tzv. graduate prospectus). Prečítajte si obe, aby ste mali predstavu, čo sa snažia tieto univerzity komunikovať svojim potenciálnym študentom. Sústreďte sa na oblasti, v ktorých sa Oxbridge najvýraznejšie líši od postkomunistickej Európy (univerzitná štruktúra, spôsob výučby vrátane tutorials, formát skúšok, ale samozrejme i študentské kluby a kultúrne aktivity). Na prospectus nadväzujú informácie o konkrétnej fakulte – na Cambridge vo forme dvoch samostatných dokumentov (handbook a fakultný prospectus), na Oxforde vo forme FAQ na webovej stránke fakulty a brožúry o postgraduálnom štúdiu (postgraduate handbook).

Univerzita v Oxforde:
Graduate prospectus:

http://www.admin.ox.ac.uk/postgraduate/
FAQ o prijímaní do postgraduálneho štúdia:
Postgraduate Handbook:
Graduate prospectus:
Faculty of Law Handbook:
Faculty of Law Graduate Prospectus:
http://www.law.cam.ac.uk/docs/view_doc_info.php?doc=2849&class=9 (PDF)

Ďalším krokom je dôsledná príprava prihlášky na obe univerzity (ako bonusovú radu nad rámec tohto postu prijmite odporúčanie hlásiť sa do štúdia i inam – dobré adresy nájdete v poste Petra Břízu „It’s Fulbright time!“; ja by som k nim doplnil z kontinentálnych univerzít ešte CEU v Budapešti). Už niekoľko rokov je prihláška na oboch školách centralizovaná, tzn. pracujete iba s jedným súborom dokumentov, ktorý je prístupný na jednom mieste. Detailnejšie rady a popis prijímacieho procesu nájdete v druhom diele tohto miniseriálu, nateraz postačí odkaz na stránky, odkiaľ si môžete prihlášku stiahnuť, resp. sa oboznámiť s procesom jej podania online.

Univerzita v Oxforde:
Application and Admissions Procedure:
Application Form:
Applying Online:
http://denning.law.ox.ac.uk/postgraduate/admitonline.shtml (bude k dispozícii od septembra 2007)

Univerzita v Cambridge:
Application and Admissions Process:
Application Form:
Applying Online:
http://www.admin.cam.ac.uk/univ/gsprospectus/applying/online.html

Aj keď prijatie na Oxford alebo Cambridge dnes azda vyzerá ešte nadmieru ďaleko, pre väčšinu z nás sa ním samotný boj o štúdium na Oxbridge iba začína. Cena za štúdium a životné náklady je totiž pre priemerného československého študenta (a zrejme aj mladého zamestnanca) prakticky nedostupná. (V konkrétnych číslach, študijné poplatky v Oxforde dosahujú okolo 7 000 libier, životné náklady univerzita odhaduje na 9 750 libier; v Cambridge je štúdium o niečo lacnejšie, t.j. okolo 5 000 libier za študijné poplatky a ďalších 8 300 libier za životné náklady.) Preto sa treba začať obzerať po zdrojoch financovania, a to na čo najviac miestach. V treťom diele tohto miniseriálu uvediem systematizovaný prehľad zdrojov, ktoré prichádzajú do úvahy pre študenta z čs. prostredia – ich zoznam však nikdy nie je úplný! Základné informácie o financovaní štúdia na Oxforde a Cambridge nájdete na doleuvedených adresách.

Univerzita v Oxforde:
Financial information:
http://denning.law.ox.ac.uk/postgraduate/scholarships.shtml

Univerzita v Cambridge:
Costs and funding:

Odporúčaný časový harmonogram

September 2007
Rozhodnite sa pre štúdium na Oxbridge

Stiahnite a preštudujte si všetky oficiálne materiály

Prvá polovica októbra 2007
Požiadajte tri vhodné osoby o odporúčania

Vypracujte osnovu motivačného listu na Oxford a pripravte si poznámky k odpovediam na motivačné otázky na Cambridge

Druhá polovica októbra 2007
Skontrolujte, že máte všetky odporúčania v požadovanej forme

Zažiadajte svoju fakultu o výpis známok v angličtine

Napíšte koncept motivačného listu na Oxford a odpovedí na motivačné otázky na Cambridge

Prvá polovica novembra 2007

Vypíšte prihlášky

Venujte sa detailne prihláške na Cambridge: vypracujte poslednú verziu odpovedí na motivačné otázky a skontrolujte úplnosť prihlášky

Zašlite prihlášku na Cambridge najneskôr 15. 11. 2007, aby bez problémov dorazila do Cambridge pred 1. 12. 2007 (predpokladaná deadline)

Druhá polovica novembra 2007

Venujte sa detailne prihláške na Oxford: vypracujte poslednú verziu motivačného listu a skontrolujte úplnosť prihlášky vrátane vzorky vašej písomnej práce

Zhromaždite si informácie o dostupných štipendiách a iných zdrojoch financovania

December 2007

Začnite sa venovať prihláškam do štipendií

Zašlite prihlášku na Oxford najneskôr 20. 12. 2007, aby bez problémov dorazila do Oxfordu pred 12. 1. 2008 (predpokladaná deadline)

Január-marec 2008
Venujte sa postupne prihláškam do štipendijných programov

V priebehu marca dostanete informáciu o (typicky podmienečnom) prijatí do štúdia na Cambridge (na začiatku mesiaca) a na Oxford (ku koncu mesiaca)

Rozhodnite sa predbežne pre jednu zo škôl a podajte si jej prostredníctvom prihlášku na AHRC

Apríl-júl 2008

Zhromaždite dokumenty potrebné pre splnenie podmienok na bezpodmienečné prijatie do štúdia a zašlite ich čo najskôr na školu podľa vášho výberu

Na konci júla dostanete informáciu o udelení AHRC

August 2008

Užite si leto :-)

September 2008
Ak všetko klapne, nastupujete do štúdia! Blahoželám!

Rád odpoviem na akékoľvek otázky týkajúce sa prijímacieho procesu na Oxbridge buď osobne e-mailom (kubo.macak ZAVINÁČ gmail.com) alebo verejne formou komentára k tomuto postu.
Celý příspěvek

28 srpna 2007

Zase o soudcovské nabubřelosti aneb povídačky z Florencie III.

Ve vztahu ke svému staršímu (a sluší se v těchto dnech dodat, že stále staršímu) spolubloggerovi Michalu Bobkovi rozhodně neusiluji o naplnění pochybné snahy „dohnat a předehnat“ – naposledy jsem to zkusil s délkou vousů a nesetkal jsem se ani s pochopením ani s úspěchem. Přesto se ale pokusím navázat na jeho příspěvek o soudcovské nabubřelosti vnímané ve světle komentáře doktora Vlašína, a vytvořit zde „bublinu“ ještě prázdnější a k tomu alibistickou.
Původně jsem totiž chtěl zúročit své krátké praktické zkušenosti, a zejména zkušenosti svých kamarádů ze soukromé sféry, advokátů, podnikových právníků..., od nichž zhusta slýchám – jen zčásti – humorné historky o tom, co si k nim při řízení dovolil ten či onen soudce toho či onoho soudu. Zejména Břeclaví už se skoro bojím i projíždět. Snad mě vnímají jako někoho, kdo je s justicí sice již pupečně spojen, ale zase ne tak dlouho, aby jejich kritiky a stesky odmávl – nabubřele – zahalen do brnění zbytnělé profesní solidarity se soudcovským stavem, jehož jsou asistenti nejvyšších soudů jakýmisi embryi.
Nakonec jsem se ale rozhodl rezignovat na jakékoli vyjádření či zobecnění – ejhle, onen slibovaný alibismus – neboť když už jsem se k němu chystal, vybavily se mi namísto situací, u nichž figurovali mí kamarádi, dvě zcela jiné situace, u nichž jsem se zjevil v různých rolích sám:

Situace prvá: V letech 2005 a 2006 jsem díky své zálibě v azylu a předchozí promořenosti prací s azylovými kasačními stížnostmi nadšeně propagoval a obhajoval na nejrůznějších fórech, slovem i písmem, zákon č. 350/2005 Sb., kterým byl do soudního přezkumu azylových věcí zaveden nový filtr v podobě tzv. nepřijatelnosti (viz zejména § 104a soudního řádu správního). Tímto filtrem měl být zejména zachráněn Nejvyšší správní soud před návalem té většiny z tisíců azylových kasačních stížností napadnuvších v letech 2003 až 2005, která byla motivována fakticky pouze snahou prodloužit délku soudního řízení a tím i délku pobytu předmětného cizince (může-li být cizinec jako lidská bytost, a tedy zásadně subjekt lidského konání, vůbec „předmětným“...). Vzpomínám si, jak jsem při svém apologetickém turné na téma zavádění nepřijatelnosti bouřil proti těmto obstrukčním kasačním stížnostem, jejichž cílem nebylo získání spravedlnosti, ale času, a jež zahlcovaly soud v jeho staré budově natolik, že ho z ní málem vytlačily až někam do cestovní kanceláře umístěné v přízemí a zároveň protahovaly řízení nejen v ostatní správní agendě, ale i v té části azylových kasačních stížností, které měly šanci přinést stěžovateli i jiný přínos než statistických devět měsíců řízení před NSS a pokládaly jiné právní otázky, než ty již stokrát zodpovězené... Bouřil jsem právě těmito argumenty, o vypočítavosti advokátů, kteří nechápou, že jejich stopatnáctá kasační stížnost odůvodněná vydíráním ze strany ukrajinských věřitelů a snahou legalizovat pobyt v ČR zbytečně zahlcuje soudní mechanismus; o nepochopení ze strany nevládních organizací na ochranu uprchlíků, jimž nedochází, že výsledkem tohoto zahlcení bylo i dlouhé čekání mnohých skutečných uprchlíků na spravedlnost či vyřešení nějakého zásadního výkladového problému....

Situace druhá: Letos jsem v rámci vykukování z rybníčku české justice strávil část dovolené na letní škole lidských práv na florentinském EUI, díky čemuž jsem mohl krom jiného absolvovat i několik přednášek lotyšské soudkyně u ESLP paní Inety Ziemele (http://www.echr.coe.int/ECHR/EN/Header/The+Court/The+Court/Judges+CVs+and+photos/) na téma Protokolu č. 14 k Evropské úmluvě („A Remedy for the Growing Case Load of the European Court of Human Rights: Protocol 14 or a Change of Vision?“). Netvrdím, že by její přednášky nebyly zajímavé a informačně nabité, jen mě zarazilo, jak jsou plné stesků na to, jak stěžovatelé u ESLP nechápou marginálnost některých svých problémů, s nimiž do Štrasburku běhají, podporováni svými právními zástupci postrádajícími mnohdy elementární znalosti o judikatuře ESLP, a proto se ptajícími na věci, jež přeci byly judikaturou již tolikrát zodpovězeny. Se stále narůstající zahlceností nebohého soudu přitom nikdo nemá soucit a pochopení, zejména ne vlády členských států, jež se odmítají shodnout na opravdu zásadní reformě, jež by alespoň úplné kverulanty a ignoranty odklonila z Alsaska někam jinam... Přitom jsme byli paní Ziemele upozorněni, že teprve poté, co se stala soudkyní, pochopila, že nejdůležitější vlastně není ona úžasná judikatura ESLP, ale statistiky, čísla, neboť právě ta jsou Damoklovým mečem, od nějž přijde zkáza... A najednou mi přišlo, že s jejími argumenty sice mohu souhlasit, ale že mě jaksi děsí ta sebestřednost a bolestínství pohledu zevnitř a kritičnost k tomu venkovnímu, co ten náš hýčkaný a vyhřátý vnitřek (ať už alsaský nebo moravský) ohrožuje. A zároveň jsem si uvědomil, že vlastně úplně stejně jsem argumentoval i já.

Proč takové hledání paralel? Tímto příspěvkem nechci ani provést nějakou veřejnou sebekritiku (teď jsem si v hrůze představil akademiky mezinárodního práva, pracovníky uprchlických nevládek a advokáty, jak si čtou tento post v dělnických stejnokrojích ve stylu Maovy kulturní revoluce, mávají rudými knížkami a volají, že soudruh Molek prozřel, a proto mu zatleskáme!), tím méně zpochybnit nezbytnost reformy procesu u ESLP či smysluplnost a úspěšnost institutu nepřijatelnosti, u níž se snad skutečně ani z pohledu těch nejkritičtějších nenaplnily katastrofické vize o tom, jak bude NSS šmahem poťouchle po tisících shazovat azylové kasační stížnosti bez odůvodnění. Jen jsem chtěl na dvou příkladech ukázat, že ani v soudnictví a posuzování jeho stavu není nikdo domácí prorokem. Takže se těším na případné další komentáře k Michalovu postu, zejména od lidí zvenku, a sám zůstávám v otázce soudcovské nabubřelosti mlčet. Nabubřele a prázdně, chcete-li.

P. S.: Jen tak mimochodem podotýkám, že kritika soudcovského stavu zvenku je asi opravdu tou nejlepší terapií (viz např. překvapivě zdařilý článek Kláry Veselé Samkové v letošním šestém čísle časopisu Soudce nazvaný „O advokátech a jiných lidech“), a jakkoli by navrhovaný model přebíhání jedinců mezi stavy v britském stylu určitě také lecčemu pomohl, sám doufám, že už se mě týkat nebude, neboť přeučovat se z argumentování ve prospěch (byť třeba domnělé) spravedlnosti na argumentování ve prospěch klienta považuji za náročnější, než aklimatizaci Holanďana na tibetský ne-vzduch.
Celý příspěvek

27 srpna 2007

A co Váš parlament? Je také neodpovědný?

Vždycky jsem měl slabost pro anglickou ústavu a anglické ústavní teoretiky. Anglické ústavní dokumenty pro mě mají přídech milého viktoriánského koloniálního imperialismu, ústavní teoretici hloubající nad anglickou ústavou se zase podobají přírodovědcům, kteří se zabývají existencí Yettiho a nemají tudíž moc jasno v tom, zda předmět jejich studia opravdu existuje (S výjimkou těch amerických, kteří vědí, že Yetti existuje, jen nevědí, kde ho vláda schovává).

Na anglickou ústavu a její nosný princip, tedy ničím neomezenou suverenitu parlamentu, jsem si vzpomněl při čtení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 01. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, přístupného na internetových stránkách NS zde. Suverenitu Westminsterského parlamentu popsal bonmotem ve svém klasickém díle (citujíc DeLolma) A. V. Dicey (Introduction to the Study of the law of the Constitution, Reprint, Liberty Fund: Indianapolis, 1982, str. 2): „Parlament může udělat vše s výjimkou proměny ženy v muže a muže v ženu“. Bohužel, v mezidobí doznaly oba Diceyho poznatky proměn: britský parlament už vše nemůže a moderní medicína naopak ledasco do svého repertoáru přidala.

Mezi věci, které britský parlament obtížně trávil, bylo postupné omezování jeho imperiální suverenity rozpadem koloniální říše, právem ES a poté též 1998 Human Rights Act. Z neomezené suverenity jen torzo: anglické soudy nyní mohou vydávat předběžná opatření, která suspendují aplikaci zákona suverénního parlamentu, vydávat prohlášení o neslučitelnosti přijaté úpravy s Human Rights Act a, v neposlední řadě, britský parlament může být odpovědný za legislativní pochybení.

Právě posledně zmiňovaný typ odpovědnosti kdysi všemocného britského parlamentu mě přivádí k výše citovanému rozsudku Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zde konstatoval, že proces přijímání zákonů v Poslanecké sněmovně PČR není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a že z výsledku hlasování tedy nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu.

V kauze šlo o žalobu na náhradu škody vlastníků nemovitostí vůči České republice, která jim byla způsobena neústavní regulací výše nájmů. Ságu regulace nájmů všichni znají, takže není třeba představovat. Otázka, kterou řešil NS coby soud dovolací, byla, zda mohou vlastníci nemovitosti žalovat na nesprávný úřední postup a získat náhradu škody v případě, kdy Parlament ČR neschválí vládní návrh zákona, kterým má k deregulaci dojít a má naplnit nálezy Ústavního soudu. Klíčová pasáž z rozsudku NS k této otázce zněla:

„Odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je zásadně spojována s nesprávným úředním postupem orgánů moci výkonné a soudní. Vzhledem k tomu, že Parlament tvořený Poslaneckou sněmovnou a Senátem je vrcholným orgánem moci zákonodárné (srov. čl. 15 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších změn, dále jen „Ústava“), který v podmínkách zastupitelské demokracie rozhoduje hlasováním svých členů – poslanců a senátorů o přijetí či nepřijetí předloženého návrhu zákona, přičemž neexistuje a ani existovat nemůže pravidlo či předpis o tom, jak který poslanec, senátor či poslanecký nebo senátorský klub má při přijímání zákonů hlasovat (podle čl. 23 odst. 3 a čl. 26 jsou poslanci a senátoři povinni vykonávat svůj mandát v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy), nelze proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu považovat za úřední postup ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb. a - pokud pravidla jednacího řádu Poslanecké sněmovny nebo Senátu byla zachována - už vůbec nelze uvažovat o „ soudní“ kontrole, zda výsledek hlasování je správný či nesprávný. Jde o princip ústavní suverenity moci zákonodárné, která je odpovědna lidu.“

S tímto kategorickým závěrem Nejvyššího soudu mám trochu problém. Dle mého názoru je protiústavní, v rozporu s právem Evropských společenství a možná, kdybych nebyl líný si dohledat i judikaturu štrasburskou, tak možná i s judikaturou ESLP (zde spoléhám na ostražité a bdělé pracovníky Kanceláře Vládního zmocněnce a jejich případné doplnění).

Ad protiústavnost – Ústavní soud ve svém plenárním nálezu ze dne 28. 2. 2006, Pl. ÚS 20/05, č. 252/2006 Sb., konstatoval, že: „Dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a změnit další podmínky nájemní smlouvy ( § 696 odst. 1 obč. zákoníku), je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“ Jestliže je něco protiústavní, troufal bych si selským rozumem dovodit, že voko bere a tím pádem je to též, pro účely náhrady škody, nezákonné. Těžko si umím představit případ, že bude něco protiústavní a zároveň zákonné. Citovaný nález Ústavního soudu byl vydán přibližně rok předtím, než zde presentovaný rozsudek NS; pro NS, alespoň dle textu rozhodnutí, neexistoval.

Ad rozpor s právem ES – Soudní dvůr ES již mnohokrát konstatoval, že přijmutí zákonné úpravy, která je v rozporu s právem ES, dává vznik náhradě škody způsobené jednotlivci porušením práva Společenství ze strany členského státu (nejznáměji viz např. Brasserie du Pêcheur SA v Bundesrepublik Deutschland and The Queen v Secretary of State for Transport, ex parte: Factortame Ltd and others). Odpovědnost státu je dána také kvalifikovanou nečinností, typicky včasným neprovedením směrnic ES na vnitrostátní úrovni. V četných judikátech stylu „Komise v. Itálie“, tedy v rámci řízení o porušení Smlouvy dle čl. 226 SES, bylo navíc opakovaně zdůrazněno, že neschopnost parlamentu přijmout požadovanou (implementační) úpravu není nějakým liberačním důvodem pro odpovědnost státu. Znamená rozsudek NS, že do budoucna se žádná fyzická či právnická osoba v ČR nedomůže náhrady škody v případě absence implementace evropských směrnic ze strany parlamentu ČR? No, existují i jiné způsoby, jak si říct o žalobu na porušování Smlouvy o založení ES ze strany Komise, ale tenhle je jistě také spolehlivý.

Názor NS není dle mého názoru přesvědčivý ani v rovině vlastní argumentace. Proč je odpovědnost státu „zásadně“ spojována pouze s mocí výkonnou či soudní? Z čeho plyne tato zásada? Jistě, poslanecké mandáty jsou „volné“, tedy poslanci hlasují dle svého vědomí a svědomí. Plyne však z tohoto absolutní neodpovědnost Parlamentu jako celku? I poslanci jsou (tedy alespoň doufám) při přijímání běžných zákonů vázáni Ústavou a mezinárodními smlouvami. Soudci by při hlasování v senátech měli také hlasovat pouze dle svého vědomí a svědomí, nejsou tedy vázání žádnými pokyny. Pokud bude rozhodnutí soudu v rozporu s Ústavou, také se nebude jednat o nezákonné rozhodnutí, tj. napříště budeme odpírat náhradu škody i v těchto případech?

Konečně, nejvíc mi rozsudek nesedí v rovině právně-filosofické. Proč by měl parlament být naprosto neodpovědný? Co když zítra přijme zákon, kterým bude řečeno, do 24 hodin od nabytí účinnosti daného zákona budou utraceny všechny černé kočky (kočky domácí, Felis silvestris) na území ČR, případně i s jejich majiteli? Jistě, normu zřejmě časem zruší Ústavní soud, případně se můžeme bavit o právu na občanskou neposlušnost, nicméně až bude následně shledán zákon protiústavním, tak náhrada škody za iracionální legislativu zřejmě nebude možná, neboť se jednalo o výron ústavního principu suverenity moci zákonodárné? Toto rozhodnutí v kombinaci se zbytnělou poslaneckou imunitou tvoří dost zajímavý elixír: poslanec jako jednotlivec je "chráněn" nadosmrti, nyní tedy i parlament jako celek?

Nevím. Pro viktoriánskou Anglii mám slabost. Až zanedlouho přijde do kin „Stardust“, příjemná to pohádka z tohoto období od Neila Gaimana, jistě na ni vyrazím. Některé viktoriánské právní konstrukce však již skončily s pádem britského impéria. Začneme je v Brně resuscitovat?
Celý příspěvek

25 srpna 2007

Právničtí pedagogové: NEšetřete lesy!

Ve svém postu vyzval Vojtěch Šimíček právníky, aby šetřili lesy. Při nedávném listování učebnicí finančního práva, vydané kolektivem autorů Právnické fakulty UK, mě napadlo, že taková výzva je v přímém rozporu se s moderními požadavky výuky práva v České republice. Posuďte sami.

Učebnice to je dosti objemná, od vydání, ze kterého jsem se připravoval na státní zkoušku, notně zesílela. To také znamená, že se na současné studenty právnických fakult kladou daleko větší nároky než před nějakými pěti šesti lety. Zejména na jejich paměť.

Ale tak je to přeci v nejlepším pořádku. Paměťová kapacita současných počítačů je také mnohem větší, než byla před lety. Pedagogové, kteří učebnici psali, tak pouze drží krok se všeobecným trendem a udržují právo v kontaktu se sociální realitou. Po tom přeci všichni volají. Zajisté tak své studenty připraví mnohem lépe na praktický život okolo nich.

Neustálé tloustnutí učebnic má ještě jeden důvod: autoři jsou v českých nakladatelstvích placení mj. také podle rozsahu práce, kterou na knize odvedou. Kdo by potom chtěl vyškrtávat pasáže, které popisují již dávno neplatnou právní úpravu, že? Zároveň se tak řeší otázka nízkých platů ve vysokém školství. Autoři – vysokoškolští pedagogové jsou v nakladatelských domech vítání, neboť odbyt pro svá díla – a zároveň příjem z něj - mají zajištěn.

Tak se třeba na s. 25 s překvapením dočteme, že „[v]zhledem ke koncepci dualismu uplatňované u nás (ale i ve většině dalších států světa) při konstrukci vztahu mezi právem vnitrostátním a právem mezinárodním, je zapotřebí u každé normy práva mezinárodního provést její recepci, tedy převzetí do práva vnitrostátního“.

„A co Euronovela naší Ústavy, přijatá blahé paměti v roce 2001“, chce se křičet čtenáři (a možná i vnímavému studentovi, který již za sebou má státnici z ústavního práva). Ano, autoři ji samozřejmě vzali v potaz a na další straně (poté, co věnovali několik odstavců popisu právního stavu, který v České republice panoval před několika lety), upozorňují, že byl tento přístup radikálně změněn právě zmíněnou Euronovelou. Studenti se tak učí také interdisciplinaritě, po které tak volají akademici po celém světě: vedle finančního práva dostanou jako bonus lekci z právní historie. Že se nejedná o výlet do právní historie ojedinělý dokazují i popisy neplatné právní úpravy např. na s. 312, 337 a dalších, které jsem jistě přehlédl).

Svoje skryté kouzlo má také funkce copy & paste. Díky ní se dají provádět pravé divy a do učebnice kopírovat celé pasáže z textu platné právní úpravy. Že by učebnice měla být učebnicí a namísto reprodukce textu studentovi vysvětlovat, jaký smysl daná právní úprava má, upozorňovat na její nejdůležitější principy a případná úskalí? Ale jděte! Vždyť z čeho je právník živ, než právě ze studia textů zákonů. Podle hesla „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“ si představuji, že nástup do praxe je absolventům našich fakult, kteří vystudovali za pomoci takových učebnic, vlastně úlevou. Teprve v praxi jim snad někdo vysvětlí, jak právo doopravdy funguje, namísto toho, aby jen mechanicky reprodukoval to, co řekl moudrý zákonodárce.

Na s. 649 tak třeba autoři vysvětlují pojem depozitáře takto: „termín depozitář označuje banku nebo zahraniční banku s pobočkou v tuzemsku, které mají v bankovní licenci povolenou činnost depozitáře“. Na s. 639 zase autoři vypočítávají všechny náležitosti Statutu penzijního fondu. Přemýšlím o tom, zda si zasloužím právnický diplom – nějak si nevzpomínám, že bych si někdy něco takového soukal do hlavy.

Studenty rovněž taková učebnice vede k empatii s nebohými adresáty právních norem (tím bych chtěl reagovat na názor, který zazněl v diskusi k jinému příspěvku: učebnice práva budiž důkazem že právnické fakulty učí pokoře a nikoliv nadutosti:-) Majíce v paměti zmatek, který je ovládl při opakovaném čtení nesrozumitelné právní úpravy a jejího stejně nepochopitelného vysvětlení podaného elitními pedagogy, vžijí se studenti do kůže právních laiků mnohem lépe než absolventi škol, kde se učí porozumění a dovednostem, nikoliv pouze reprodukci.

V obtížných případech však pedagogové neváhají věnovat určitému problému i pár slov navíc (však se alespoň nafoukne rozsah textu!). Tak se na s. 299 například dozvíme, že „[při zvyšování daňové ztráty se postupuje obdobně jako při zvyšování daňové povinnosti. Při zvyšování daňové povinnosti se postupuje obdobně jako při snižování daňové povinnosti“. Je to jasné?!?

Pokračovat bych mohl i dále, jde mi však o něco jiného. V jednom ze svých dřívějších příspěvků jsem napsal že

[jsem s profesorem Ceplem zajedno], že nutit studenty číst učebnice, které se u nás publikují, je zločinem na jejich vzdělání a mozcích (on to možná dokonce takto radikálně neřekl, já si to ale myslím; a lituji pěti let, které jsem čtením těch knih na právnické fakultě ztratil). Dnes je daleko důležitější vybrat správně to, co studenti mají číst.

Učebnice finančního práva je živoucím důkazem toho, čeho se současné právnické vzdělávání dopouští na svých studentech. Opatření by přitom bylo tak jednoduché. Namísto učebnic, vydávaných právnickými nakladatelstvími a prodávanými za nemalé finanční částky, se vrátit ke skriptům, případně i kompilátům vybraných textů. Proč psát kapitolu do učebnice o závazkovém právu, když se stejnému problému věnuje fundovaně jiný odborník v kratším článku? Proč nutit studenty utrácet za bezcenné knihy, když lze mnohem lepšího pedagogického výsledku dosáhnout s mnohem menšími náklady? Tzv. "readers" zná mnoho studentů, kteří vyjeli za hranice České republiky.

Obávám se však, že současný stav právnického vzdělávání v Česku klade mnohem obtížněji zodpověditelné otázky….
Celý příspěvek

24 srpna 2007

Kontrola norem: abstraktní, konkrétní a mimochodem

V prakticky každé učebnici ústavního práva, pojednávající též o ústavním soudnictví, se zmiňuje rozlišování řízení o kontrole norem na abstraktní a konkrétní. Přitom není pochyb o tom, že kontrola norem představuje alfu i omegu ústavního soudnictví, bez něhož by nemělo smysl. Troufám si dokonce tvrdit, že zrušením všech kompetencí s výjimkou kontroly norem by pořád bylo namístě hovořit o ústavním soudnictví, a naopak zachováním všech jeho kompetencí s výjimkou kontroly norem bychom o skutečném ústavním soudnictví již mluvit nemohli. Při četbě 32. svazku Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu jsem si však uvědomil, jak je rozdělování kontroly norem na abstraktní a konkrétní nedostatečné a navrhuji proto zavést třetí kategorii: „kontrolu norem prováděnou jaksi mimochodem“.


V označeném svazku se totiž nachází usnesení sp. zn. III. ÚS 533/03 (str. 463 a násl.), kterým se odmítá ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení části ustanovení § 85 zák. č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, jako nepřípustná. Na tom není vcelku nic zajímavého, neboť takovýchto případů již byly desítky a možná i stovky.
Zajímavé je však něco jiného. Zatímco v minulosti Ústavní soud ustáleně judikoval, že návrh na zrušení právního předpisu, podaný spolu s ústavní stížností, je akcesorický, a proto v případě jejího odmítnutí z některého procesního důvodu sdílí její osud, v daném případě neodolal a na závěr navíc uvedl: „Pro uvedené toliko jako obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že po derogačním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/98 zákonodárcem přijatá dikce § 85 zák. č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění zák. č. 37/2002 Sb., odpovídá i obecným podmínkám její ústavnosti, jež v uvedeném nálezu Ústavní soud nastínil.“ Bum, tečka, hotovo.
Jinak řečeno, kontrolu norem v daném případě provedl tříčlenný senát (namísto pléna), pouze v rámci obiter dicta a navíc zcela apodikticky, bez jakékoliv bližší argumentace. Tři podepsaní ústavní soudci tak autoritativně projevili svůj názor nad ústavností napadeného zákonného ustanovení, aniž však tento názor jakkoliv odůvodnili.
Vůbec netvrdím, že tento vyjádřený závěr není nakonec správný, neboť jestliže v minulosti Ústavní soud dokonce dvakrát nálezem zrušil omezující klausuli pro výplatu příspěvku na úhradu nákladů volebních výdajů (nejprve ve výši 3%, posléze 2%), když pokaždé vyslovil, že za ústavně konformní je třeba považovat hranici pohybující se kolem 1%, je třeba přiznat, že stávající hranice 1,5% se skutečně blíží či dokonce překrývá s hranicí výslovně požadovanou Ústavním soudem.
Jde mi však o něco zcela jiného a pokusím se to předvést na jednoduchém příměru. Když si v knihkupectví budu chtít koupit detektivku, činím tak mimo jiné proto, že tento literární žánr má určitá zavedená pravidla, mezi něž patří i to, že informaci, kdo je vrah, se dozvím až v poslední kapitole, a to od k tomu povolaného hlavního hrdiny, kterým je zpravidla detektiv či novinář. Představa, že jméno vraha si přečtu již na obálce knihy a poslední kapitola proto do knihy nebude začleněna vůbec jako nadbytečná, mne od úmyslu koupit si detektivku spolehlivě odradí.
Podobného faulu se dle mého dopustil na čtenářích a zejména na účastnících řízení Ústavní soud. Namísto toho, aby buď příslušný senát předložil věc k rozhodnutí plénu, jelikož pouze plénum je oprávněno hodnotit ústavnost právních předpisů (a čtenář by se pak od orgánu k tomu povolaného dozvěděl, „kdo je vrah“ a mohl by se nepochybně těšit na zajímavou a přesvědčivou argumentaci); anebo namísto omezení se toliko na konstatování, že s ohledem na nesplnění podmínek řízení u ústavní stížnosti musel být odmítnut i návrh na zrušení právního předpisu – prostě jen proto, že se s ní „svezl“ (a čtenář se tak sice jméno vraha nedozvěděl, nicméně je alespoň ponechán v naději, že kniha bude dopsána na lepším skutkovém základě v budoucnu, takže o zápletku nezůstane ochuzen), rozhodl se Ústavní soud pro řešení, které může čtenáře toliko frustrovat. Nevyužil totiž ani možnosti vyložit, proč považuje návrh za zjevně neopodstatněný, což je jediná možnost, kdy se může senát (a nikoliv plénum) meritorně vypořádat i s návrhem na zrušení právního předpisu [§ 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu].
Co tedy v daném případě Ústavní soud vlastně nabídl? Tři soudci (resp. možná jen dva, ale to není podstatné) pouze mezi řečí vyslovili svůj názor, že napadené zákonné ustanovení není protiústavní. Protože nelze vystopovat, jak k tomuto závěru dospěli, je informační hodnota tohoto sdělení jediná: pokud by se v budoucnu plénum Ústavního soudu zabývalo návrhem na zrušení předmětného ustanovení, lze důvodně očekávat, že tři z patnácti soudců budou hlasovat proti tomuto návrhu.
V daném případě proto nemůže být o abstraktní kontrole norem řeči a Ústavní soud z popudu ústavní stížnosti zjevně neprovedl ani kontrolu konkrétní: i v tomto případě by se totiž musel meritorně k ústavnosti zákona vyslovit a svůj názor odůvodnit, byť jen ve formě usnesení odmítajícího návrh jako zjevně neopodstatněný.
Pro účely výuky – a v tom je možná skutečná hodnota tohoto usnesení – proto navrhuji zavést pojem „řízení o kontrole norem prováděné mimochodem“ jako samostatnou učebnicovou kategorii. Osobně jen doufám, že jako vyučující v budoucnu nebudu schopen nalézt větší počet příkladů začleněných do této kategorie než jediné usnesení, o kterém právě pojednávám, a budu tak právem studenty považován za suchopárného teoretika, vytvářejícího zcela samoúčelné a zjevně nesmyslné pedagogické škatulky, pro praktický život nepoužitelné.
Celý příspěvek

20 srpna 2007

O soudcovské nabubřelosti

Jestli mě něco dokáže pravidelně hnout žlučí, pak jsou to výlevy justiční nadřazenosti, se kterými se občas setkávám u některých českých kariérních soudců. „No, co byste po něm nechtěli, vždyť je to jenom advokát …“, „Ti státní zástupci, to je ale sebranka, že …?“, „Jooooo, ti daňoví poradci …“ atd.

Vždy mě udivovalo, z čeho toto povýšenectví pramení. Asi ne z toho, že by česká justice slízávala smetánku absolventů právnických fakult. Ač jsem byl za tento svůj názor v diskusi vytahán za ouška, jsem nucen stále konstatovat, že žádný z mých fakultních spolužáků, které já bych subjektivně označil za smetánku, se do justice nehrne. Navíc kdo zná způsob personální obměny české justice především v první polovině devadesátých let minulého století, tak bude jen obtížně trvat na tom, že do justice šla právnická smetánka. Těžko bude justiční povýšenectví pramenit ze stachanovských výkonů spisových, kterých by advokát či státní zástupce nebyl schopen, či převratných právních konstrukcí, obsažených v judikatuře, které by obyčejný právnický plebs nebyl schopen vymyslet.

Může to být typ profesní deformace: Úkolem soudce je soudit, tedy vynášet autoritativní úsudky o cizích problémech a osobách. Ten má pravdu, ten pravdu nemá, ten se choval správně, ten se choval špatně. Hodnotící klobouk se pak jen těžko náhle odkládá.

Původ justiční nabubřelosti je však dle mého názoru jinde: kariérní soudce, který nikdy nepoznal nic jiného než soudy, si jen obtížně představuje reality a reálie jiných profesí. Odchov justičního dorostu se u nás tradičně odehrával v krajsko-soudní izolaci; adept na talár nepozná nikdy nic jiného, než prostředí justice, ve kterém mu bývá od počátku ze strany starších kolegů vštěpována přezíravost k ostatním právním profesím. Všichni fungujeme na bázi klišé. Usnadňují nám život. Nicméně justiční adept nemá mnoho příležitostí z tohoto klišé vybočit.

V zajímavém kontrastu je vztah mezi soudci a advokáty v anglosaských zemích. Na soudních jednáních, u kterých jsem v anglosaských zemích byl (Austrálie, Anglie, Irsko), soudci tradičně na závěr ústního jednání advokátům děkují za přednesené argumenty. Nebývá to prázdná fráze. Respekt mezi „bar a bench“ je pro našince zarážející, na druhou stranu snadno vysvětlitelný tím, že někteří ze soudců před pár lety stáli za „bar“ a naopak někteří advokáti by se výhledově rádi posadili na „bench“. Vzájemnou prostupností profesí také funguje jistá míra rozumné empatie: „vím, jaké to je být v Tvé kůži“.

Justiční nabubřelost tedy dle mého názoru pramení ze stavovské uzavřenosti. A taky trochu ze strachu: nabubřelost bývá v přímé úměře k pochybám o vlastních schopnostech. V okamžiku, kdy soudce od ostatních právních profesí neodlišují schopnosti a znalosti, ale pouze zeď (spíš tedy obranný val) kariérní justice, pak je přezíravost vítaným obranným mechanismem. Jistě, někteří advokáti jsou neschopní. Jistě, někteří státní zástupci budou asi zkorumpovaní. Jistě, někteří daňoví poradci nedohlédnou dál než za úzce vymezený fachidiocismus „dépéháčka“. Nu, a někteří soudci jsou nabubřelí.
Celý příspěvek

15 srpna 2007

Osoba blízká, okurky a prodejnost Sbírky NSS

Okurkovou sezónu nám rozčíslo další téma: piráti silnic mají údajně blízké osoby. Po spáchání přestupku je nechtějí označit, neboť újmu jim způsobenou by pociťovali jako újmu vlastní. Nechám stranou jedovatý osten, že někteří z řidičů by zřejmě, v rámci své všeobjímající lásky automobilního všehomíra, pociťovali jako reálnou újmu pokutu udělenou kterémukoliv jejich soukmenovci. Co mě zarazilo bylo odkud se tato mediální vlna vzala: po několik dnů na mě z přehledů tisku jukalo stále stejné téma, a to z novin, rádia či televize: jak je možné, že úředníci neznají zásadní judikaturu Nejvyššího správního soudu, kterou tento soud zveřejňuje nejen na svých internetových stránkách, ale též ve své sérii „The Best Of“, která vychází v tištěné podobě coby Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu?

Zprvu jsem to považoval za výsledek okurkové nudy. No jo, ale že by se novináři nudili natolik, že by četli tři roky starou Sbírku NSS? Pak mě napadlo, že se jedná o skvělý marketingový tah nakladatelství ASPI, které je vydavatelem Sbírky, ke zvýšení její prodejnosti. Koktající úředníci se v novinách stydí a předhánějí se v prohlášení, že je judikatura zajímá a že si ji co nevidět dostudují. Pak už měl jenom přijít střih a reklamní šot ve stylu: šedý, znuděný úředník je zavalován stále novými legislativními zmetky, kterým nerozumí. Monotónní až skřípavá hudba. Šero. Prach. KDYŽ TU: vstupuje pošťák a z brašny loví SBÍRKU. Obraz se rozjasňuje, skřípot přechází ve vítězný chorál, úředník se pokouší zformovat na líčkách úsměv (Ano, tato reklama by musela doznat změn v případě finančních úřadů ;-).

Obě teze však asi budou liché. Pro vysvětlení totiž nebude třeba chodit až tak daleko, respektive vůbec opouštět tento blog. Dne 23. července 2007 vychází v Lidových novinách článek „Jezdíte firemním autem? Přelstíte bodový systém“. O dva dny později, tedy 25. července 2007, upozorňuje Pavel Molek ve svém postu na jistý, drobně pozapomenutý rozsudek Nejvyššího správního soudu, který je možné přihlásit do soutěže „Sekerník roku“. Začátkem srpna se pak spouští mediální vlna, pokud jsem to správně dohledal, tak je zahájena články v Hospodářských novinách ze dne 9. srpna 2007.

Nevím, jestli za to mohou okurky anebo další postup Jiného práva v udávání mediálních právních témat. Neskromně si na chvilku představme možnost č. 2.
Celý příspěvek

14 srpna 2007

Prokurátorka Lída a bachař Josef: útrapy spravedlnosti na cestě do naší komunistické minulosti

Pozdní spravedlnost není žádná spravedlnost, nebo-li slovy Sira Williama Gladstonea: "Justice delayed is justice denied." Někdy je navíc rychlejší než žena s páskou přes oči táhnoucí se s vahami ta s kosou, a tak se žádná spravedlnost nekoná. Aspoň tedy pozemská. Zbývá jedině snad ta boží, je-li nějaká.

V poslední době byly na internetu uveřejněny krátce po sobě dva rozhovory, které mě přivedly k zamyšlení nad tím, jak si stojí spravedlnost v honbě za zločiny naší neslavné komunistické minulosti. Dotazovanými byly osoby, na které si česká justice chce za jejich historické angažmá posvítit. Prokurátorka Milady Horákové Ludmila Brožová-Polednová a bachař-poslanec Josef Vondruška.

Hrozně inteligentní Lída

Ludmilu Brožovou-Polednovou zpovídaly Lidové noviny. Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu ji v květnu navrhl obžalovat z účastenství na vraždě Milady Horákové. "Dělnická prokurátorka Lída" byla účastnicí vykonstruovaného procesu na straně obžaloby. Bývalé žalobkyni je dnes 86 let a zůstala stalinistickým ideálům věrná. Z rozhovoru se mezi jiným dozvíme, že se dobře učila a měla "hrozně vysoké IQ." Tím hůř, chtělo by se říci.

Paní prokurátorka se také hrdě pochlubila, že na konto jejího výběru mezi žalobce v procesu s Horákovou jí jeden její vysokoškolský profesor dokonce řekl, "to máte štěstí, to se naučíte tolik věcí od takových renomovaných právníků." Vzpomínám si, jak jsme se s Honzou Komárkem probírali při mé návštěvě Oxfordu v tamější knihovně starými Právníky z 50. let. Jestli byl pan profesor autorem nějaké z těch hrůz, při jejichž čtení nám vstávaly vlasy na hlavě, pak se jeho nadšení z Urválků a dalších hvězd Státního soudu opravdu nelze divit...

Každopádně Lída byla určitě žákyně pilná, za názory svých vzorů se i po letech bije. Že by byla snad Horáková nevinná? Zapomeňte! Vždyť nedávno přece říkal nějaký univerzitní profesor (to jsou pro Lídu zjevně autority, ať už byly na správné straně barikády či nikoliv) v televizi, že jí odevzdával nějaké fotografie. Měl to být nějaký materiál, který si v roce 1949 nechali udělat proti Zápotockému. A Horáková přece doznávala trestnou činnost. Musela si být vědoma toho, že dělá něco, co nemá.

Ještě, že paní prokurátorka věděla, co se dělat má. Velezrada, trest smrti a hotovo. Ostatně byla studená válka a životy padaly na obou stranách.

Jedinou "kaňkou" na Lídině příkladném fanatismu je přiznání, že "[s]nad jen, že to byly moc přísné tresty." Nejvyšší soud je prý mohl zmírnit, uvedla v rozhovoru stařena. Škoda jen, že si to nemyslela před 57 lety, kdy na veřejných shromážděních horlila proto, aby NS ty tresty v žádném případě nezmírňoval a při samotné popravě Horákové se prý hystericky smála, jak jsem se dozvěděl z reakce, kterou na předmětný rozhovor napsal Vladimír Just.

Hrozně inteligentní Ludmila dodělala práva v roce 1952, pak odešla na prokuraturu do Rokycan. Od stíhání protistátní činnosti přešla k mládeži (asi uměla působit výchovně), pak dělala civil. Jako na slovo vzatou odbornici na procesy 50. let jí svěřili v roce 1969 rehabilitace, psala "asi pět nebo šest návrhů na obnovu řízení." Horáková mezi nimi nebyla...

V první chvíli jsem si říkal, jestli má cenu, aby český stát investoval do procesu s bábou, která své názory stejně nezmění, a pro niž je jakýkoliv trest zbytečný, bez ohledu na to, že by si ho stejně vzhledem ke svému věku nemohla odpykat (a věřím tomu, že snad nikdo rozumnej by ji ani do vězení lifrovat nechtěl). Navíc, jak napsal ve svém sloupku Bob Fliedr, u soudu "by nejspíš vystupovala jako mučednice. Mlela by kolem dokola nesmysly, které se jí vpálily do duše. A po vynesení verdiktu by svým bludům věřila ještě oddaněji než předtím. Tak to u soudruhů obvykle chodí."

Souhlasím s Jiřinou Šiklovou, že vyznání viny a uvědomění si hříchu za nás nemůže udělat nějaké kolektivní prohlášení. Musí to být osobní pocit. Není-li toho člověk schopen, je nepotrestatelný.

A určitě nechci, aby se z téhle vzorné nuly, z Urválkova poskoka, z člověka, který byl jen loutkou těch hlavních strůjců doby nesvobody, dělala osoba, "v níž by měl být konečně po právu odsouzen onen zločinecký systém, jehož byla hrdou zástupkyní.", jak si v čtenářské reakci přál Milan Bednář. To se mělo udělat s jinými. A mnohem dříve.

Dělat 18 let po revoluci monstrproces, v němž si na bezvýznamné důchodkyni z Plzně vybijeme (byť oprávněnou) averzi vůči minulému režimu, se mi nezdá jako skvělý nápad. Troufám si tvrdit, že jako skvělý nápad by to nepřišlo ani Miladě Horákové, kdyby se k tomu mohla vyjádřit.

Jenže, varianta, že by se to zkrátka nechalo běžet, mně přijde také příliš extrémní. Ten člověk se s největší pravděpodobností provinil. Nejen podle zásad civilizované společnosti, ale jak se zdá, tak i podle zdeformovaného práva 50. let. Navíc ten přečin není banální a jeho společenská nebezpečnost (eufemisticky řečeno) nezanedbatelná. A i když morálně ji snad opravdu společnost odsoudila, musím se nakonec přiklonit k tomu, že by k tomu mělo přibýt i to symbolické soudní razítko. Nejenom proto, že o vině a trestu v téhle zemi naštěstí rozhoduje jenom nezávislý a nestranný soud, ale i proto, že Lubomír Stejskal má naprostou pravdu, že - třebaže se bývalé žalobkyni nikdo nechce mstít - "pojmenovat zločin – to z úcty k památce Milady Horákové a jejím popraveným druhům udělat musíme."

Horlivý fanoušek Majora Zemana

Rozhovor s Josefem Vondruškou přinesla MF DNES (oba rozhovory jsem nicméně četl na netu, sic je to v současné době můj jediný zdroj zpráv z ČR). Liberecké státní zastupitelství požádalo Sněmovnu o jeho vydání, aby mohl být stíhán za šikanu disidentů ve věznici v Minkovicích, kde před rokem 89 dělal dozorce.

Hned v úvodu rozhovoru si pan poslanec posteskl, že si připadá, jak ve scéně z klasického díla komunistické kinematografie: "Jak přišla dcera majora Zemana ze školy s tím, že je vystavena ústrkům kvůli nějakému vyšetřování svého otce. Tak je teď mně, taky mám rodinu[...]." To asi vzpomíná na díl o roce 68, jak někteří soudruzi vyváděli "hlouposti" a vozili se po poctivých policajtech jako byl Zeman... Musí se nechat, že pan Vondruška má opravdu smysl pro najití přesné paralely.

V rozhovoru se přiznává, "nebyl jsem tak jasnozřivý, abych si řekl – tady se to za pár let otočí, já těm vězňům šoupnu nějakou buchtu a pak se mi to vrátí." Myslím, že ten citát by mohl jít do učebnice oportunismu.

Jiřina Šiklová ve výše odkazovaném příspěvku také napsala: "Lidé typu paní Brožové-Polednové, stejně jako další a další vyšetřovatelé, se budou nadále odvolávat na to, že tehdy plnili pouze svoje povinnosti, že byl takový režim, že tehdy platily jiné zákony a oni jen a jen poctivě sloužili. Stejně se hájili nacisté a stejně se budou hájit i ti, kteří pomáhali Pol Potovi v Kambodži nebo jsou nyní „aktivní“ při vraždění v Dárfúru."

Pan Vondruška říká, že dělal jen to, k čemu byl školen, pokud někdy někoho bil, tak "vždy v rámci zákonného zmocnění." Ano, byl horlivý, "ale kolik ředitelů věznic by teď prosilo: najděte mi deset horlivých příslušníků, jak já bych je potřeboval..."

Myslím, že Lídin profesor práv by musel mít radost i z pana Josefa, který říká: "Vždy musíte posuzovat věci podle psaného práva, nikoliv podle pojmů morálka a spravedlnost. To jsou prázdné a téměř bezobsažné pojmy." Podle pana poslance Vám nikdo přece nemůže vyčíst, že jste se choval správně v rámci špatného zákona.
(Radbruch se asi obrací v hrobě.)

No ale řekněte, není to hezký příspěvek poslance českého Parlamentu do nekonečné debaty o tom, co je vlastně právo?

Když už jsme u těch bezobsažných pojmů, pane poslanče, co takhle svědomí?

"To není věc svědomí. Zbavení imunity se bude projednávat před parlamentními orgány."

Aha. Opět Jiřina Šiklová: "Pro opravdové padouchy [...] svědomí jako nejvyšší kategorie neexistuje, Erinye k nim nemají přístup."

Myslíte, že se pan poslanec nechá vydat? Ale běžte!

"Ono by to vypadalo efektně. Ale víte, jak dlouho trvá soudní řízení? A po celou tu dobu se potáhnou všelijaké útoky a to mi v práci, pro niž jsem byl zvolen, na klidu nepřidá."

No právě. To jen všichni ostatní normální smrtelníci, kteří mají mnohem méně náročná a důležitá zaměstnání v porovnání s poslancováním se můžou takovými otravnostmi jako je trestní řízení rozptylovat.

K tomu se už dá říct snad jen tolik, že i stalinistka Brožová-Polednová půjde k soudu ráda, jen ji mrzí, že k tomu došlo až teď, a ne před 17 nebo 18 lety, "kdy měla ještě něco v hlavě."

To pan Vondruška je o mnoho let mladší a v hlavě toho má zřejmě ještě hodně a chce se o to také náležitě podělit. Proto by také jeho minulost "neměla být překážkou v prosazení [jeho] odborných znalostí a praktických i životních zkušeností v tom, [aby] se podílel na legislativě." Ostatně proč by také měla být překážkou, vždyť "se velká část společnosti dívá až s odporem na to, že se k tomu vůbec vrací."

Ano, souhlasím, je to odporné.

Do politiky zkušeného bachaře přivedla touha udělat pořádek v zákonech a nyní ve Sněmovně "do určité míry" hlídá, aby se nevrátil minulý režim!

Touto perličkou tento post končí. Doufám, že jste nikdo nečekal, že se tady teď budu zabývat otázkou, zda pana poslance stíhat či nikoliv. Něco takového by přece byla jen ztráta času...

P.S.: Tenhle post jsem rozepsal v neděli a dnes jsem zjistil, že případy Brožová-Polednová + Vondruška spojil do jednoho článku také David Klimeš, a to zde. Proto na vysvětlenou uvádím, že jsem se nenechal inspirovat jeho nápadem, nýbrž jsme k tomu došli nezávisle na sobě. V první chvíli jsem se proklínal, že jsem nebyl rychlejší, ale vzhledem k tomu, že o tom každý píšeme z trochu jiného pohledu a jinak, tak se snad ty dílka vedle sebe snesou (a samozřejmě uznávám, že to jeho je lepší, ostatně, je to taky jeho práce, že:) ).
Celý příspěvek

11 srpna 2007

Členství cizinců v politických stranách (aneb cizinec není našinec)

Deník Právo včera přinesl "šokující" informaci o tom, že členem ODS se v minulosti stal cizinec mající na území naší vlasti trvalý pobyt a na tomto půdorysu se odehrála diskuse na téma, zda je správné, aby cizinci i nadále nemohli být členy politických stran. Padaly argumenty vesměs účelové, poněkud se však zapomnělo na ústavněprávní rovinu.


Převažující názor - a také praxe - je takový, že zákonná úprava členství cizinců v politických stranách neumožňuje. Na ústavní úrovni je totiž garantováno právo být členem politické strany toliko občanům (čl. 20 odst. 2 Listiny) a prováděcí zákon (č. 424/1991 Sb.) stanoví, že členem „může být občan starší 18 let“. Lze si tak sice představit způsob výkladu, který z citovaného znění dovodí, že zákon cizincům členství v našich stranách nezakazuje a proto není vyloučeno, nicméně tento názor je zatím výrazně menšinový. Troufám si však zároveň tvrdit, že po zavedení aktivního a pasivního volebního práva v komunálních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu cizincům s trvalým pobytem na území ČR (resp. příslušné obce) nutně musí následovat umožnění členství v politických stranách i pro tuto skupinu osob. Mám pro to především následující argumenty.
1. Smysl politických stran spočívá ve vytváření svorníku mezi státem a společností. To mimo jiné znamená, že aktivizují občany, pomáhají při jejich zapojování do veřejného dění, zprostředkovávají a prosazují společenské zájmy.
2. Proto také Ústavní soud akceptoval privilegované postavení politických stran ve vztahu k jiným sdružením. Politické strany totiž vyjadřují veřejný zájem a v parlamentní formě vlády se bez jejich činnosti demokratický stát prostě neobejde.
3. Zmíněné funkce a význam politických stran se projevují zejména ve volbách. Proto také nelze apriori hodnotit jako protiústavní, že v některých typech voleb (a v závislosti na zvoleném systému) mají politické strany monopol při podávání kandidátních listin. Jak známo, výhradně politické strany mohou kandidovat do Poslanecké sněmovny, do krajských zastupitelstev a do Evropského parlamentu. V senátních volbách mohou za vcelku jednoduchých podmínek kandidovat ještě nezávislí kandidáti a v komunálních volbách navíc i sdružení nezávislých kandidátů. Kandidatura sdružení nezávislých kandidátů však zejména ve větších obcích není jednoduchá, neboť je podmíněna předložením petice s podpisy minimálně 7% voličů z této obce. To např. znamená, že ve městě se 100 tis. obyvateli je zapotřebí 7 tis. podpisů. Pro srovnání: pro založení politické strany postačuje 1 tis. podpisů, a to z celé republiky. (Není se proto čemu divit, že před komunálními volbami vznikají jako houby po dešti zcela fiktivní politické strany, které jsou ve skutečnosti sdruženími nezávislých kandidátů. Podotýkám, že toto jednání neodsuzuji, neboť je za daných okolností zcela racionální.)
4. Pokud zákonodárce cizincům s trvalým pobytem přiznal volební právo, byť jen v některých volbách, považuji za ústavně souladnou úpravu pouze takovou, která jim toto právo přizná v plnohodnotné podobě. Protože tomu tak v současnosti není, obávám se, že toto omezení v testu ústavnosti nemůže uspět. Jinak řečeno: pokud stát akceptoval, že mohu ve volbách kandidovat, nesmí mi zároveň znemožnit využít stejné prostředky k realizaci tohoto práva, které mají k dispozici mojí potencionální političtí konkurenti. V opačném případě se jedná o nepřípustnou diskriminaci.
5. Argumentace zdravým rozumem: zastupitelská demokracie není ničím jiným než formou správy věcí veřejných. Do této správy mají mít možnost plnohodnotně se zapojovat všichni ti, kterých se přímo týká. Cizinec s trvalým pobytem na území ČR má začasté daleko intenzivnější vazbu k prostředí, v němž žije, než řada občanů ČR, kteří v konkrétní obci mohou bydlet toliko papírově. Proč jim tedy zákonem, příp. jeho výkladem, znemožňovat, aby se mohli stát členy institucí, jejichž bytostným posláním je právě vytvářet podhoubí pro fungování těchto zastupitelských orgánů. Zdravý rozum z jiného pohledu: pokud vycházím z teze o racionálním zákonodárci, jak si mám vysvětlit, že do Evropského parlamentu mohu jako cizinec kandidovat výhradně na kandidátce politické strany (resp. jejich koalice), přičemž zároveň ze zákona nemohu být jejím členem? Proč by mne potom měla taková strana vlastně nominovat na volitelné místo, když jsem nedostal šanci prokázat svoje schopnosti, píli a loyalitu na vnitrostranické půdě a nemůže mne podpořit moje domovská stranická buňka?

Na základě shora uvedeného se domnívám, že je načase otevřít politické strany cizincům s trvalým pobytem v ČR, a to přinejmenším těm, kteří pocházejí z členských států EU. V tak extrémně národnostně homogenní společnosti jako je ČR totiž není třeba se obávat ohrožení národní identity, zájmů či čeho ještě dalšího. Cizinci nám neublíží a naopak mohou velmi pomoci. Je proto namístě buď přehodnotit stávající výklad citovaného zákonného ustanovení tak, aby byl ústavně souladný (tzn. vstřícný k cizincům), anebo přistoupit k legislativní změně.

PS: Z důvodu korektnosti a možného vznesení námitky podjatosti přiznávám, že i mojí manželkou je cizinka ze země EU, mající trvalý pobyt na našem území již 15 let. Pokud však jsem dobře informován, zatím ji žádná tuzemská politická strana neoslovila natolik, že by toužila po vstupu do ní.

Celý příspěvek

10 srpna 2007

Jak novelizovat novelu?

Abychom si my i naši čtenáři i v okurkové sezóně trochu procvičili právnické mozky, přetiskuji níže výbornou úvahu Josefa Vedrala, budoucího hosta Jiného práva, na téma zda a jak lze novelizovat novelu. Příspěvek tématicky navazuje na na Jiném pravu již často debatované problémy legislativních smrští a podobných právních úchylek.


Otázka v názvu článku může vypadat na první pohled jako slovní hříčka, stále probíhající “legislativní smršť” však odpověď na takovou otázku vyžaduje. O co jde? O případ, kdy je platný a účinný právní předpis novelizován a novela má nabýt účinnosti až po delší legisvakanci. Krátce poté, co novela nabude platnosti, se však ukáže, že tu pasáž právního předpisu, která byla předmětem novely, jejíž účinnost byla odložena, je třeba opět novelizovat, a to ještě v době legisvakance té předchozí novely.
Potřeba novelizovat novelizovaná ustanovení právního předpisu, jejichž účinnost byla odložena, může vyplývat z několika základních skutečností. Tou nejbanálnější je to, že tvůrce zákona přesně neví, co chce, a tak “novelizuje a novelizuje“. Další možností je, že poté, co novela s odloženou účinností nabude platnosti, se přijde na to, že obsahuje takovou či onakou chybu, kterou je třeba opravit. A konečně může jít o případy tzv. změnových zákonů, tzn. “zákonů, kterými se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o …”, kdy dojde k odložení účinnosti zákona, na který změnový zákon navazuje (z poslední doby např. odložení účinnosti zákona o nemocenském pojištění) a současně s tím musí pochopitelně dojít i k odložení účinnosti změnového zákona a legislativní kvas si mezitím vyžádá novelizace zákonů, které byly (ale vlastně ještě nebyly) změněny oním změnovým zákonem.
V případě platného a účinného právního předpisu změněného novelou, jež dosud nenabyla účinnosti, kdy účelem další novely, jež má nabýt také účinnosti ještě v době legisvakance té novely dosud neúčinné, je změnit obsah právní úpravy obsažené v této novele dříve než nabude účinnosti, je třeba si odpovědět na několik otázek. Tou nejdůležitější je co vlastně budeme (či spíše můžeme) novelizovat. Lze novelizovat novelu, která nemá samostatnou normativní existenci? Pokud si na tuto otázku odpovím záporně (a tedy dojdu k závěru, že mohu novelizovat jen původní předpis, ve znění pozdějších předpisů …), stojí před námi další otázky.
Tou první je, zda se v období legisvakance novely novelizuje platné nebo účinné znění právního předpisu. Jde o to, jakým okamžikem se novela stává součástí novelizovaného předpisu? Platností nebo až účinností? Je v případě, kdy se v době legisvakance novely mění právní úprava obsažená v novele, nutné rušit jednotlivé její novelizační body, aby se nade vší pochybnost vyloučilo, že nabudou účinnosti? Nebo dochází k zániku jejich platnosti, tedy k zániku platnosti právní úpravy obsažené v novelizačních bodech a k jejímu vyřazení z právního řádu, nabytím platnosti (nebo účinnosti?) pozdější novely, která mění právní úpravu obsaženou v novele?
Např. V.Knapp (Teorie práva, C.H.Beck, Praha 1995, s.114) k tomu uvádí, že “novela je, ač obsahově vázána na právní předpis novelizovaný, právním předpisem samostatným. Má svou vlastní platnost a svou vlastní účinnost. Ode dne své účinnosti se však její obsah stává obsahem právního předpisu novelizovaného. Je do něho inkorporována. Po novelizaci platí právní předpis ve své změněné podobě …”.
Poněkud jinak se k této otázce staví Ústavní soud. V usnesení Pl. ÚS 25/2000 (Sb.n.u.US č.19, usnesení č. 27, s. 271), které se týkalo návrhu skupiny poslanců na zrušení některých ustanovení zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud uvedl, že „pokud navrhovatelé podali návrh na zrušení ustanovení novelizujícího zákona, ačkoliv ve skutečnosti napadali ustanovení novelizovaného zákona, bylo nutno tento návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný, neboť v návrhu uvedený zákon napadená ustanovení neobsahuje.“ Na základě této argumentace Ústavní soud návrh odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) jako zjevně neopodstatněný.
V nálezu Pl. ÚS 7/03 (Sb.n.u.US č.34, nález č.113 str.165, č. 512/2004 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že “jsou-li v řízení o kontrole norem derogačními důvody absence normotvorné kompetence, resp. porušení ústavně předepsaného způsobu přijetí právního předpisu, je pak posuzována ústavnost samotné novely (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 5/02).“ Takovým případem bylo třeba i zrušení novely zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (Nález Pl. ÚS 33/97, Sb.n.u.US č.9 Nález č.163 str.399, č. 30/1998 Sb.), kde šlo o spor prezidenta republiky s Poslaneckou sněmovnou o počítání lhůty pro uplatnění prezidentského veta. Dalším známým příkladem tohoto typu bylo zrušení novely obchodního zákoníku v případě opakovaného hlasování v Poslanecké sněmovně (Nález Pl. ÚS 5/02, Sb.n.u.US č.28 Nález č.117 str.25, č. 476/2002 Sb.) nebo zrušení novely zákona č. 238/1992 Sb., jejíž součástí byly novely volebních zákonů, které v rozporu s čl. 40 Ústavy neschválil Senát (Nález Pl. ÚS 13/05, Sb.n.u.US č.37 Nález č.127 str.593, č. 283/2005 Sb.).
Ústavní soud tedy za určitých podmínek připouští možnost derogace novely (derogace není nic jiného než způsob novelizace právního předpisu), ačkoliv jinak (na rozdíl od Knappa) tvrdí, že novela právního předpisu samostatnou normativní existenci nemá, ale stává se součástí novelizovaného právního předpisu. Z toho lze snad mezi řádky vyčíst jeho odpověď na otázku, zda je možné “novelizovat novelu” - pokud připouští možnost derogace novely jen v případě absence normotvorné kompetence, resp. porušení ústavně předepsaného způsobu přijetí právního předpisu, vylučuje taková úvaha zřejmě implicitně i možnost „novelizace novely“. Je však třeba brát v potaz to, že Ústavní soud je pouze „negativním zákonodárcem“, který si otázku, zda je možné „novelizovat novelu“, nemusí (a možná ani nemůže) klást a tedy na ni ani odpovídat. Ústavní soud se nicméně v žádném ze zmíněných nálezů nevyslovil k otázce, jakým okamžikem se novela stává součástí novelizovaného právního předpisu, zda platností nebo účinností, a nedefinoval ani to, co v jeho pojetí znamená, že se novela stává součástí novelizovaného právního předpisu. Může jít buď o to, že již tímto okamžikem jsou novelou dotčená ustanovení právního předpisu modifikována nebo o to, že ona platná ustanovení vnesená novelou do novelizovaného předpisu se řadí jako další “vrstva” vedle účinných ustanovení, která mají nahradit (výsledkem je pak buď existence jednoho nebo dvou znění daného právního předpisu).
Odpověď na tuto otázku lze snad (opět ale jen mezi řádky) vyčíst z nálezu Ústavního soudu týkajícího se známé “volební novely” zákona o volbách do Parlamentu ČR (Nález Pl. ÚS 42/2000, Sb.n.u.US č.21 Nález č.16 str.113, č. 64/2001 Sb.). Ve výroku tohoto nálezu je uvedeno, že “ustanovení § 27 věty první, § 31 odst. 4, § 48 odst. 4, § 50 odst. 1, 2, 3, § 85 věty třetí a příloh č. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů”. Návrh prezidenta republiky na zrušení dotčených ustanovení (a ještě některých dalších, v jejichž případě však Ústavní soud navrhovateli nevyhověl) se týkal těch ustanovení, které do zákona č. 247/1995 Sb. vnesla novela tohoto zákona, a sice zákon č. 204/2000 Sb. Ostatně i Ústavní soud v části V.nálezu zkoumal ve smyslu § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, zda byl v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavne předepsaným způsobem přijat zákon č. 204/2000 Sb., tedy novela zákona č. 247/1995 Sb., ačkoliv předmětem návrhu byla (novelizovaná) ustanovení zákona č. 247/1995 Sb. Na jedné straně tedy Ústavní soud tvrdí, že novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci a stává se součástí novelizovaného zákona, když však byl podán návrh na zrušení “ustanovení ve znění pozdějších předpisů”, zkoumal Ústavní soud, zda byla v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem přijata a vydána příslušná novela. To je na druhou stanu zcela logické, neboť by nemělo valného smyslu přezkoumávat tyto podmínky u původní právní úpravy, která již v důsledku pozdějších novelizací nemusí být vůbec součástí právního řádu. Otázku postavení novely v právním řádu to však příliš nevyjasňuje.
V případě zákona č. 204/2000 Sb., který byl ve Sbírce zákonů publikován 14.července 2000 a účinnosti nabyl 1.srpna 2000, šlo o to, že některá jeho ustanovení (čl. I body 42, 72, 73, 74, 124 a 125) měla nabýt účinnosti až 1.ledna 2002. Tyto novelizační body ovšem obsahovaly také nové znění těch ustanovení, která Ústavní soud na návrh prezidenta republiky zrušil (bod 42 obsahoval nové znění § 27, bod 72 nové znění § 50, bod 73 nové znění § 51, bod 74 nové znění § 52 a body 124 a 125 nové znění příloh č. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb.). Prezident republiky podal návrh Ústavnímu soudu 17.července 2000 a Ústavní soud o tomto návrhu rozhodl 24.ledna 2001, tedy téměř rok před odloženou účinností dotčených novelizačních bodů. Za pozornost stojí i to, že Ústavní soud v závěru odůvodnění nálezu konstatoval, že si “je vědom toho, že s ohledem na provedené derogace, a také s přihlédnutím k tomu, že některá ustanovení novely měla nabýt účinnosti až od 1. 1. 2002, vzniká situace, která, nemá-li dojít k obtížným interpretačním sporům, vyžaduje aktivní činnost zákonodárců, tedy v duchu nálezu Ústavního soudu provedení takových úprav volebního zákona, které umožní bezproblémové provedení voleb”. Současně není pochyb o tom, že Ústavní soud rušil ustanovení § 27 věty první, § 50 odst. 1, 2, 3 a příloh č. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb. již ve znění sice platných ale dosud neúčinných změn obsažených v zákoně č. 204/2000 Sb. Z toho zřejmě vyplývá, že Ústavní soud vycházel z toho, že se novela, tedy zákon č. 204/2000 Sb., stala součástí novelizovaného právního předpisu, zákona č. 247/1995 Sb., již okamžikem své platnosti.
To zda se novela stává součástí novelizovaného právního předpisu již okamžikem její platnosti nebo až okamžikem její účinnosti (a co to vlastně znamená), je klíčová nejen pro otázku, jak novelizovat právní předpis v době legisvakance jeho novely, ale i pro otázku, jak v období legisvakance novely přistupovat k přezkumu ústavnosti ustanovení takového předpisu. Podle § 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu je návrh (na zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení) nepřípustný, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti nebo dosud nebyly vyhlášeny ve Sbírce zákonů nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu tedy přísluší posuzovat ústavnost, resp. zákonnost právních předpisů již od okamžiku jejich platnosti, nikoliv až od okamžiku jejich účinnosti (s ohledem na diferenci mezi platností a účinností je otázkou, nemáme-li v takovém případě co do činění s určitou zvláštní variantou “preventivní kontroly ústavnosti”, což byl koneckonců případ i oné výše zmíněné volební novely, jejíž fundamentální partie Ústavní soud zrušil ještě před tím, než se mohly začít aplikovat a způsobit ve volebním procesu ty důsledky, které Ústavní soud v nálezu popsal).
Teze vyplývající ze zmíněného judikátu, tedy že novela se stává součástí novelizovaného právního předpisu okamžikem své platnosti, se na první pohled jeví jako logická, podle ní máme v každém okamžiku jedno finální znění právního předpisu “ve znění pozdějších předpisů”, tedy znění platné, které můžeme novelizovat. Tato teze však naráží na praktické problémy právě v případě legisvakance novely. Až do účinnosti novely zůstávají (a musejí zůstat) součástí právního řádu ta ustanovení novelizovaného právního předpisu, která mají být dotčena novelou, jejíž účinnost (nebo účinnost některých jejích ustanovení) byla odložena. Až do účinnosti novely jde o ustanovení platná a účinná, která zavazují ty, na které se právní předpis vztahuje a podle nichž postupují orgány veřejné moci i subjekty soukromého práva. Pokud bychom řekli, že novela se stává součástí novelizovaného právního předpisu okamžikem své platnosti (a současně řekli, že to, že se stane jeho součástí, znamená modifikaci novelou dotčených ustanovení novelizovaného předpisu ustanoveními novými), vedlo by to k absurdnímu a jistě nezamýšlenému důsledku, kdy by platností novely byla určitá ustanovení novelizovaného předpisu změněna (doplněna, nahrazena, derogována), podle nových ustanovení by se však mohlo postupovat až od okamžiku účinnosti novely (a v mezidobí by tak vzniklo právní vakuum). Tak tomu však zřejmě není a ke změně novelizovaných ustanovení dochází v plném rozsahu až okamžikem účinnosti novely.
To současně nemůže vést k tomu, že by platná a neúčinná ustanovení novely bylo možné zcela ignorovat, zvláště pak mohou-li být předmětem přezkumu ústavnosti, resp.zákonnosti ze strany Ústavního soudu. To zřejmě vede k závěru, že v takovém případě, tedy při legisvakance novely, existují dvě znění novelizovaného právního předpisu, jedno znění, které je platné a účinné a druhé znění, které je “pouze” platné (a jsou do něj promítnuty všechny novely daného právního předpisu, včetně novel a jejich ustanovení dosud neúčinných). Pro existenci možného dvojího znění novelizovaného právního předpisu mluví např. čl. 60 odst. 2
Legislativních pravidel vlády upravující vyhlašování úplného znění zákona ve Sbírce zákonů. V tomto ustanovení je stanoveno, že má-li novela zákona rozděleno nabytí účinnosti jednotlivých bodu do více termínů, lze ve vztahu k těmto termínům, popřípadě k poslednímu z nich, ve zmocnění k vyhlášení úplného znění navrhnout termín, popřípadě termíny, které vyjádří, v jaké podobě bude úplné znění zákona, vyjadřující právně účinný obsah zákona, vyhlášeno.
Vychází se tedy z toho, že ve Sbírce zákonů má být vyhlášeno znění platné a účinné, nikoliv jen znění platné, což je logické, neboť jakkoliv lze s ohledem na nabídku na trhu pochybovat vůbec o smysluplnosti vytváření a publikace úplných znění zákonů ve Sbírce zákonů, nemělo by valného smyslu vytvářet jako úplné znění zákona dokument, který nebude v praxi použitelný, neboť ti, které právní předpis zavazuje, aplikují pochopitelně jeho znění účinné, nikoliv znění platné, leč neúčinné.
Z tohoto notoricky známého pravidla právní teorie existuje jedna zajímavá výjimka, kterou jsou prováděcí právní předpisy, které nabývají účinnosti současně se zákonem, k jehož provedení jsou vydávány. Vyjdeme-li z teze, že účinnost právní normy znamená, že z ní plynou jejím adresátům práva a povinnosti, pak to samozřejmě platí i pro orgány veřejné moci, které zákon zmocní k vydání prováděcích předpisů. Pokud má ovšem prováděcí právní předpis nabýt účinnosti současně se zákonem, k jehož provedení je vydán, musí být nutně vydán, tedy vyhlášen ve Sbírce zákonů, ještě před účinností zákona, nebo nejpozději současně s ní, což ovšem znamená, že vláda nebo příslušné ministerstvo či jiný ústřední správní úřad uplatňují svou pravomoc vydat prováděcí právní předpis ještě před tím, než zmocňovací ustanovení, resp.ustanovení, která mají být provedena, nabudou účinnosti. To je samozřejmě motivováno ryze praktickými důvody, možná je to však v rozporu s obecným chápáním toho, co to je “účinnost“ právního předpisu.
Ale zpět k tématu. I přes to, co je stanoveno v čl. 60
Legislativních pravidel vlády, zůstává otázkou, co se myslí tím, když se bez dalšího upřesnění mluví o právním předpisu “ve znění pozdějších předpisů”, zda se má na mysli jeho znění platné a účinné nebo znění platné (akceptujeme-li tedy princip dvojího znění). Tím se dostáváme zpět k otázce, jak novelizovat právní předpis v době legisvakance novely, tzn.zda novelizovat znění platné a účinné nebo znění platné a jak se mají pomocí prostředků legislativní techniky tato znění od sebe odlišit. Pouhé slovní spojení “ve znění pozdějších předpisů” zjevně nestačí, neboť z něj samotného není jasné, rozumí-li se tímto obratem znění účinné nebo znění platné, leč neúčinné (a odpověď na to nedávají ani Legislativní pravidla vlády - viz jejich čl. 64 až 66, kde je upraven způsob citace novelizovaného právního předpisu). Pokud tedy připustíme, že vedle sebe v jednom okamžiku nebo po určitou dobu existují dvě různá znění novelizovaného právního předpisu, měli bychom pomocí prostředků legislativní techniky tato znění odlišovat a měli bychom vědět, které z nich chceme novelizovat. V zásadě je zřejmě možné připustit jak novelizaci znění platného a účinného tak novelizaci znění platného, kritériem pro volbu té či oné metody by měla být především srozumitelnost záměru tvůrce novely pro adresáty takového právního předpisu.
Jak je to s pravomocí Ústavního soudu při přezkumu ústavnosti a zákonnosti právního předpisu, která se odvíjí již od okamžiku platnosti právního předpisu? Ústavní soud může přezkoumávat platné (a neúčinné) znění, jistě však nelze vyloučit, aby v době legisvakance novely přezkoumal i účinné znění. Šlo by o případ, kdy by byl pro tvrzenou neústavnost, popř.nezákonnost podán návrh na zrušení účinného ustanovení právního předpisu, jež má být změněno novelou, která má odloženou účinnost a jejímž prostřednictvím dojde k odstranění neústavnosti, popř.nezákonnosti. Návrh Ústavnímu soudu by v takovém případě měl smysl jen tehdy, pokud by legisvakance byla tak dlouhá, aby měl Ústavní soud reálnou šanci o návrhu rozhodnout a současně pokud by nález Ústavního soudu měl mít reálné důsledky (tak by tomu zřejmě nebylo v případě, kdy by byl nález Ústavního soudu publikován ve Sbírce zákonů jen pár dnů přede dnem účinnosti novely či současně s účinností novely). Pokud by Ústavní soud zrušil účinné ustanovení, vznikla by v účinném znění právního předpisu načas mezera, která by byla vyplněna okamžikem účinnosti novely.
Může tomu ale být i naopak, tzn.pokud bude Ústavní soud v době legisvakance novely přezkoumávat platné znění určitého ustanovení novelizovaného právního předpisu, které má být změněno novelou, jejíž účinnost byla odložena a toto ustanovení v platném znění zruší, mělo by nálezem Ústavního soudu naopak zůstat nedotčeno jeho znění účinné a v tomto případě by v právním předpisu žádná mezera vzniknout neměla (to byl zřejmě případ i výše zmíněného nálezu Ústavního soudu týkajícího se “volební novely”, kdy byla zrušena i ustanovení sice platná ale dosud neúčinná, přičemž v té době stále ještě účinné znění dotčených ustanovení zákona č. 247/1995 Sb.předmětem návrhu podaného Ústavnímu soudu a tedy ani posuzování ze strany Ústavního soudu nebylo a tato ustanovení ve svém znění, účinném v době vydání nálezu, zůstala součástí právního řádu).
Zbývá ještě odpovědět na otázku, zda je v případě, kdy se v době legisvakance novely mění právní úprava dotčená novelou, nutné rušit příslušné novelizační body této novely, aby se nade vší pochybnost zamezilo tomu, že nabudou účinnosti tak, jak se původně předpokládalo. Nebude to třeba v případě, pokud novelizujeme platné znění, tedy znění, do kterého jsou inkorporovány všechny platné novely. Pokud však v době legisvakance novely měníme účinné znění (pakliže existenci dvou znění připustíme), pak zřejmě nezbude, než novelizační body zrušit, jinak by se opravdu stalo, že nabudou účinnosti tak, jak se původně předpokládalo a vznikne dost nepřehledná situace.
Na závěr nezbývá než dodat, že výše uvedené úvahy na téma novelizace novely by ve slušné legislativní společnosti neměly nikomu vůbec přijít na mysl, neboť každý takový způsob změny právní úpravy má za následek větší či menší míru nejistoty v tom, co je v tom kterém okamžiku platným a účinným právem. Realita pokračující legislativní smršti však, žel, takové úvahy vyvolává.
Josef Vedral
Celý příspěvek