28 července 2007

Nejvyšší z nejvyšších...



... tedy určitě alespoň těch amerických. Byl jsem se podívat na jeho sídlo. Bylo to v 10h ráno a bylo to v suterénu Kapitolu - ponurá, zatuchlá kobka, před ní krátká chodba, kam si soudci a návštěvníci věšeli kabáty. I odpoledne jsem se šel podívat na jeho sídlo. Bylo to ve 14h a bylo to za Kapitolem, na 1. ulici severovýchodní části Washingtonu - působivý mramorový palác v korintském stylu.

Jako by se současné honosné sídlo Nejvyššího soudu USA snažilo dát zapomenout na dlouhou historii provizorních a často nedůstojných přístřešků, kterými nejvyšší instance soudní moci musela projít. Její rodná zákonodárná sestra jí totiž dlouho nechtěla dopřát vlastní budovu. Možná se jí zdálo, že soudní sestřička si příliš vyskakuje a zapomíná ve svém konání na to, že jsou si všechny ústavní moci rovny. Až když se předsedou Soudu stal William Howard Taft, který si jakožto prezident USA zadal s posledním z konstitučních trojčat, podvolili se zákonodárci a uvolnili prostředky na novou budovu. Ukončili tak provizorium trvající o mnoho více než století, přesně 146 let - proti tomu je dokonce i čekání slávistických fandů na nový fotbalový stadion pouhý dějinný mžik (ovšem nerad bych činil ukvapené závěry neb v Edenu se již sice staví, ale ještě se nedostavělo...).

Soud nejdříve sídlil v Merchants Exchange Building v New Yorku, v r. 1790 se stěhoval s federální vládou do Philadelphie, aby se pak znovu spolu s ní přesunul do Washingtonu. Historik (nebo v tomto případě vlastně spíše jasnovidec) by v tu chvíli měl pro Soud jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Ta dobrá by byla, že už se nebude muset stěhovat do jiného města. Ta špatná, že v rámci něj se bude stěhovat ještě osmkrát, z toho šestkrát v jedné budově. A co hůř, ta budova bude sídlem těch, jež bude často soudit...

První místnost v Kapitolu, kde Soud sídlil, musela být asi pěkný kumbál. Teda ne, že bych chtěl urazit "small committee room in the north wing", který jsem nikdy neviděl, ale usuzuji tak na základě logického argumentu a maiori ad minus, neboť jsem měl tu čest vidět tzv. "the Old Supreme Court Chamber," která měla představovat zlepšené zázemí podmínek vrcholné justiční instituce. Soud v ní s přestávkami sídlil od r. 1810 do r. 1860. Její oficiální stránku najdete tady, ale prosím nenechte se unést, jak krásně to na těch fotkách vypadá, protože ty fotky absolutně neodpovídají realitě, já tu REALITU viděl a z tohoto pohledu jsou ty obrázky stejně "opravdové" jako herečka po plastických operacích. Skutečně se nedivím, že se o oné místnosti psalo v dobových zprávách jako o "tmavém, nízkém, suterénním apartmánu" a že někteří pozorovatelé přičítali brzká úmrtí některých soudců její vlhkosti a špatnému větrání. A pokud při pohledu na ty fotografie zvlášť oceňujete světlost dotčených prostor, pak vězte, že světlo bylo vždy předmětem největší kritiky a místnost byla konstantně popisována jako "dim, dingy or gloomy" (matná, temná nebo ponurá). A taková taky opravdu je...(jak snad dokazuje i má fotka).

Možná, že to byl opravdu jen trest za tu čirou zpupnost, se kterou se soudní moc učinila první mezi rovnými, když ústy Johna Marshalla vyhlásila ve věci Marbury v. Madison doktrínu soudního přezkumu ústavnosti. To bylo v r. 1803, tedy ještě v "kumbálu." Říkám si, co by na naši nedávnou debatu na téma, jak prospěšné pro separaci mocí je, aby moc soudní byla lokalizována v jiném městě než zákonodárce a exekutiva, asi řekl velký Chief Justice Marshall, který přímo na půdě Kongresu a tváří v tvář Jamesi Madisonovi, který Ústavu napsal a který byl vrcholným představitelem nejsilnější strany Kongresu, prohlásil, že konečné slovo ve věci souladu zákonů s Ústavou má Soud. Učinil tak navzdory Kongresu, navzdory autorovi textu, který autoritativně vykládal, a navzdory prezidentu Jeffersonovi, který na konto tohoto rozhodnutí mimo jiné prohlásil, že činí Ústavu "pouhým kusem vosku v rukou soudců, kteří ji mohou ohýbat a tvarovat do jakékoliv podoby si zamanou..." Těžko však pochybovat o tom, že by Marshall a jeho souputníci rozhodli jinak, kdyby věděli, že je za odměnu přestěhují legislativci do učiněné hrobky.

Vždyť i v podzemí vynášeli rozhodnutí, za něž je mnozí z těch lidí (zejména senátorů), které denně potkávali na chodbách, určitě nechválili. Ať už to byl případ McCulloch v. Maryland, kdy dovodili z Ústavy federální pravomoci, které tam nebyly uvedeny výslovně nebo Martin v. Hunter's Lessee, kde stanovili nadřazenost federálního práva a vázanost soudů států rozhodnutími Nejvyššího soudu v této oblasti. Takhle bych mohl pokračovat dál přes Cohens v. Virginia až po slavný "indiánský" případ Worcester v. Georgia. Nicméně popis judikatury Marshallova soudu není a nemá být hlavním tématem tohoto postu (mnoho z Vás ty případy stejně asi zná), nýbrž jen koloritem vyprávění o historii lokalizace a podoby sídla této instituce. Tuto pasáž tedy raději uzavřu konstatováním, že při představě soudců míjejících na cestě do svého sklepení všechny ty virginské, marylandské a další kongresmany, nemohu než citovat slova jednoho z komentátorů Jiného práva, který v mnou již výše vzpomínané "cajzlovské" debatě prohlásil, že "Nezavislost soudce nezajistuje misto, kde ma kancelar, ale uplne jine parametry..." (jen pro jistotu dodávám, že se tím nic nemění na mém názoru, že soudní instituce do Brna patří, jen jako ten hlavní důvod nevidím tu geografickou oddělenost).

Jak jsem uvedl, Soud nesídlil ve své kobce nepřetržitě. Poté, co Britové v rámci své invaze Washingtonu v r. 1812 Kapitol zapálili, zasedal Soud po nějakou dobu v soukromém domě (nevylučuji tedy, že některý z výše uvedených judikátů vynesli nad dvorkem se slepicemi). Nicméně definitivně se Soud z podzemí odstěhoval až v r. 1860, 3 roky po neslavném "otrokářském" případu Dred Scott v Sandford, který byl jednou ze zastávek na cestě k občanské válce. Nicméně Soud však zůstal v Kapitolu, pouze se přesunul o patro výše.

Nakonec se však přece jen dočkal a vyhnanství mezi zákonodárci nahradilo nové, impozantní a hlavně vlastní sídlo (viz obrázek vpravo).

Sídlo, které zdobí velký nápis "Equal Justice Under Law", jemuž na působivosti ubírá fakt, že je přikryt obrovskou sítí, takže je ta spravedlnost tak trochu v kleci (ale to víte, oni holubi na nějakou spravedlnost pěkně ...). Sídlo, které hlídají dvě obrovské sedící sochy reprezentující Autoritu Práva a Rozjímání Spravedlnosti. Sídlo, které od vnějšího světa oddělují obrovské bronzové dveře, vážící dohromady přes 13 tun. Sídlo, v němž chodbu do hlavní jednací síně zdobí busty všech předsedů Soudu a pamětní místnost v přízemí obrazy většiny ostatních soudců. Sídlo, v němž má John Marshall kromě busty i obrovský portrét a sochu v životní velikosti (potvrzuji, že byl velký nejen duchem, ale i postavou, prý to byl vášnivý sportovec). Sídlo, jež se honosí bronzovo-mramorovým spirálovitým schodištěm, které drží jen vahou přesahujících schodů a jejich zapuštěním do zdi (nechtějte po mně bližší vysvětlení, zde pouze papouškuji průvodce, fyzice nerozumím, leč vypadá to skutečně úchvatně). Sídlo, v němž Boží vnuknutí strhlo šátek z očí Spravedlnosti, která zahodila váhy a mečem se postavila zlým ďáblům (nevím, jestli je to štestí nebo smůla, že to je jen zobrazení). Sídlo, v němž dodnes soudci přísně dodržují staré rituály a nepsané pravidlo seniority, takže služebně nejmladší soudce Alito ví, že na porady, kde jsou jen soudci, musí s notýskem na zápisky a v jídelně ho čeká to nejméně výhodné místo...(nevím ovšem nakolik tohle můžu té mladé průvodkyni věřit). Sídlo, kde uniformovaný policista štěbetající návštěvníky nekompromisně požádá, aby se ztišili, protože tohle není pouze muzeum, ale zároveň i místo, kde se pracuje.

Má pravdu, říkal jsem si, když jsem seděl v té síni, kde Soud za druhé světové války posvětil ve věci Korematsu bezprecedentní nahnání všech Japonců na území USA do, eufemisticky řečeno, "detenčních" táborů, aby o pár let později odsoudil rasovou segregaci amerických škol v asi nejvýznamnějším případu 20. století Brown v Board of Education; v té síni, kde se před pár lety soudil případ Lawrence v. Texas a kde se brzy vynesou další judikáty, které zase o něco změní podobu amerického práva. A mnohdy nejen tu...

Ano, má pravdu ten policista, tohle je místo, kde se historie nejen připomíná, ale každý den i píše...
Celý příspěvek

27 července 2007

Zakon s expiracnou lehotou nula dni

nie som si isty ci mam predmet tohto prispevku prihlasit do sutaze o legislativneho ropaka, ale do kategorie legislativnych uchyliek patri urcite. aj ked, definicnym znakom uchylky je odlisnost od normy, vynimocnost. su legislativne nepodarky este stale uchylkou alebo je uchylkou skor svedomity a zaroven kvalifikovany zakonodarny vykon?


od 1. jula plati v SR novy zakon o ochrane spotrebitela, s cislom 250/2007 Z.z. ustanovenie § 6 ods. 3 zakona hovori:

(3) Výrobky, ktoré pre svoje vlastnosti majú určenú dobu spotreby, sa nesmú uviesť na trh a po uplynutí doby spotreby je predávajúci povinný ich stiahnuť z trhu.

ano, citate dobre, ak nejaky vyrobok v dosledku svojich vlastnosti ma urcenu dobu spotreby, nesmie sa dostat na trh. a zaroven, ked uz na tom trhu je a ta doba spotreby skonci, musi z trhu von. ak ste si mysleli, ze nam na slovensku su zakony lahostajne a obchodnici ho budu ignorovat, omyl - uz dnes ma z regalov zmiznut mlieko, zajtra chlieb, ostatne potraviny budu nasledovat. chysta sa nahradenie farmaceutickych pripravkov bylinkami, za tymto ucelom sa ministerstvo skolstva pokusi v septembri na poslednu chvilu otvorit v kazdom krajskom meste bylinkarsku ucnovku, dopyt bude velky. ja viem, su to lacne zarty, chybicka sa vludi. tak nic, aj tak je to prilis zjavna chyba na to, aby mala nejaky osobity povab.

omnoho zaujimavejsia je debata okolo novej definicie zavislej prace vo velkej novele zakonnika prace, ktora ma platit od 1. septembra.

takto vyzera § 1:

(1) Tento zákon upravuje individuálne pracovnoprávne
vzťahy v súvislosti s výkonom závislej práce fyzických osôb pre právnické osoby alebo fyzické osoby a kolektívne pracovnoprávne vzťahy.

(2) Za závislú prácu, ktorá je vykonávaná vo vzťahu nadriadenosti zamestnávateľa a podriadenosti zamestnanca, sa považuje výlučne osobný výkon práce zamestnanca pre zamestnávateľa, podľa pokynov zamestnávateľa, v jeho mene, za mzdu alebo odmenu, v pracovnom čase, na náklady zamestnávateľa, jeho výrobnými prostriedkami a na zodpovednosť zamestnávateľa a ide o výkon práce, ktorá pozostáva prevažne z opakovania určených činností.

(3) Závislá práca môže byť vykonávaná výlučne v pracovnom pomere, v obdobnom pracovnom vzťahu alebo výnimočne za podmienok ustanovených v tomto zákone aj v inom pracovnoprávnom vzťahu. Závislou prácou nie je podnikanie alebo iná zárobková činnosť založená na zmluvnom občianskoprávnom alebo zmluvnom obchodnoprávnom vzťahu podľa osobitných predpisov.“

ucelom novej definicie je potierat zivnosti z donutenia, ked - pouzivam primer pouzity premierom - napriklad predavacka v samoobsluhe pracuje na zivnost.

v dennej tlaci prebehla relativne intenzivna debata o tom, ci toto ustanovenie ma v tomto smere vobec nejaky vyznam. nezanedbatelna cast opytanych (politici, uradnici, ekonomovia, pravnici) dospela k zaveru, ze nie, ze pojmovym predpokladom zavislej prace je to, aby islo o vztah zamestnanca a zamestnavatela. inymi slovami, ak niekto pracuje na zivnost, z definicie nemoze ist o zavislu pracu. ja som v onej "ankete" zaujal iny nazor - podla mojej mienky je takyto vyklad prilis formalisticky a radikalne popiera ucel, ktory zakonodarca sledoval. moj nazor teda je, ze napriek zvycajnej tarbavosti a nesikovnosti vo vyjadreni svojho zameru zakonodarca neprijal normu, ktora by nebola sposobila byt predmetom zmysluplneho vykladu a zmysluplnej aplikacie. inak povedane, podla mna by sa to, ci ide o zavislu pracu, ktora vyzaduje pracovnopravny pomer, malo posudzovat podla tych materialnych kriterii, ktore su uvedene v odseku 2 a nie podla toho, ci ide o vztah medzi zamestnancom a zamestnavatelom. (aj ked omnoho lepsie by deklarovanemu zameru vlady posluzilo, ak by sa znizilo odvodove zatazenie.) rad si vypocujem pripadne argumenty v prospech opacneho nazoru, t.j. ze je naozaj na mieste nie teleologicky, ale "tautologicky" vyklad.

nepredpokladajuc, ze sa mi este podari do konca mesiaca pred sebou samym predstierat, ze mam jinemu pravu co povedat, chcem sa este raz podakovat tvorcom blogu za vzacnu prilezitost. bolo mi naozaj ctou. pekny zvysok leta vsetkym.
Celý příspěvek

26 července 2007

Klobuk dolu

dostala sa mi pred davnymi rokmi do ruk taka nenapadna kniha o klobukoch. taky ten typicky priklad americkej non-fiction, sluziacej akoze sebazdokonalovaniu vo vsetkom moznom. v tejto islo o to, ze v kazdej roli, resp. situacii by si mal dat clovek na hlavu iny klobuk, t.j. aplikovat ine myslienkove, komunikacne, rozhodovacie postupy a strategie. neprislo mi to ako uplny brak, ktory je v tejto kategorii skor pravidlom nez vynimkou, ale zase ani nijak zvlast objavne, tusim som to ani nedocital. spomenul som si na nu ked mi minuly tyzden prisiel jeden rozsudok.

skusim v strucnosti a s prislusnou mierou diskretnosti popis zakladnych okolnosti. prevzal som zastupovanie v jednej veci, ani nie jednoduchej, ani nie prilis zlozitej, v podstate bezny obchodnopravny spor. akurat ze plnu moc som dostal v piatok a v pondelok malo byt pojednavanie. kedze ide o vela penazi a zaloba druhej strany je, no, trochu zmatena, okamzite som poziadal o odrocenie, dovodiac potrebou pripravy. o mesiac mi prisiel rozsudok sudu prveho stupna, rozhodlo sa v nasej nepritomnosti, v plnom rozsahu v prospech druhej strany. udajne sme ucelovo predlzovali konanie. co s tym maju tie klobuky?

ak by som mal v onen piatok nasadeny ten spravny, mohol som tomu predist. ale mal som iny, mal som ten na ktory som zvyknuty, najlepsie sa v nom citim, uz je sice trochu obnoseny, ale myslim ze mi aj najviac slusi, aj ked to je vec vkusu. bez dalsich okluk, namiesto advokatskeho som mal akademicky. (skusim byt teraz trochu hravy, hadam este pred hranicou detinskosti - ak by ste mali advokatsky znazornit plasticky, bolo by to sombrero, stetson alebo taka ta burinka aku nosil pan Tau? a akademicky - cylinder, slamak alebo nieco na sposob carodejnickeho spicateho? tak nie, tak predsa len za hranicou.) skusim vysvetlit.

mohol som na to pojednavanie ist aj s tym vikendovym minimom pripravy, nic zasadne by som nepokazil. instinktivne som presne k tomu aj tendoval, k takej vacsej lezernosti alebo odvahe alebo ako to nazvat. lenze zvyky (wannabe) vedca nepustili. chcel som byt pripraveny na kazdy jeden mozny argument, vsetko to mat zo vsetkych stran preskumane, kompletny prehlad suvisiacej judikatury aj doktriny, dobre pripravene expose, atd. v klobuku, ktory som si nestihol dat dole, sa mi zdalo, ze mojou ulohou je najst "pravdu" a presvedcivo ju vysvetlit. nemozem tam predsa ist s rizikom, ze mi nieco ujde, ze sa v niecom nebodaj pomylim. ak by som mal na hlave ten spravny klobuk, bol by som tam isiel, priprava nepriprava. v advokatskom klobuku by som chapal, ze nemam mat ambiciu ponuknut dokonaly doktrinalny vyklad celeho sporu, ale ze mam rozporovat vsetko co sa len trochu bude dat a naopak nepripustit akukolvek pochybnost o pozicii klienta. myslim ze presne to sud odo mna aj ocakaval - nie aby som mu vysvetlil ako to je, ale ako si klient mysli ze by to pripadne mohlo byt, ked bude mat stastie. zial, nedockal sa ani jedneho. docka sa odvolaci.

viem ze nehovorim nic objavne, na to ani blogy nie su, ale neda mi to, lebo zaroven - s prihliadnutim na citatelsku obec tejto stranky - dufam aj v nejaku radu. uz sa mi totiz viackrat stalo, ze mi (sluzobne) stari a skuseni advokati hovorili, ze ten najvacsi hriech ktoreho sa v konani so sudom a pred sudom mozem dopustit je posobit prilis mudro. sibrinkovat judikaturou ustavneho sudu, nedajboze strasburskeho sudu, ponukat kvetnate dokrinalne uvahy a vselijake stylisticke ornamenty. sa to postupne aj ucim - domyslave latinske a francuzske kudrlinky obmedzujem na minimum, obcas sa mi podari veta kratsia ako na tri riadky, s jednym dvoma rozvitymi suvetiami.

ono to suvisi aj s tym, ze u nas, myslim teraz na slovensku, samozrejme, nie je dost velky trh na tu podobu "komercneho" angazma akademikov, aku poznaju v amerike, cize ono consulting. (taky George Priest u nas na skole udajne zarobil skoro trikrat tolko v ramci consulting nez ako tenured professor. moj tutor Bruce Ackerman naopak sverepo trval na tom, ze nikdy ziaden consulting robit nebude, iba vedu.) tam sa tie klobuky az tak nelisia, aj ked stanovisko pre ucely korporatneho klienta bude vzdy ine ako clanok do vedeckeho casopisu, to je jasne. len si nie som isty, ci sa sposob uvazovania pri ich tvorbe lisi az tak, ako pri tvorbe vyjadrenia k beznej obchodnopravnej zalobe na jednej strane a tvorbe stanoviska k navrhu zakona pre potreby priemyselnej komory na strane druhej, o doktrinalnom vystupe ani nehovoriac. v skratke, sporova a nesporova agenda, resp. litigation a consulting, vyzaduju nasadenie inych argumentacnych a podla mna aj stylistickych technik a strategii a uspech v nich je asi aj vecou talentu, ktoreho sucastou je urcite aj intuicia. otazka znie ci casta vymena pokryvky hlavy v dlhodobom horizonte neublizuje jednemu alebo druhemu talentu. ci sa, napriklad, uplne nevyhnutne nestane to, ze tak ako sa mi do praxe votrel zvyk z akademie (snaha o co najkomplexnejsi uchop veci zo vsetkych moznych stran), nezacnu sa mi vo vede, ak ju teda niekedy naozaj zacnem robit, objavovat zlozvyky komercnej praxe. ci proste nechtiac, podvedome, nezfuzujem oba modely, co by urcite bolo viac na skodu ako na prospech oboch tych sfer. tak sa mi, skor instinktivne ako premyslene, zda, ze ak existuje platforma, ktora dokaze zniest kombinaciu akademickeho a praktickeho (strasne zjednodusenie) pristupu, je to tvorba sudneho rozhodnutia. ja uz som ich tiez par napisal (ako poradca) a aj ked ma vzdy bavilo viac pisat abstraktne "pravne vety", suce na tesanie do kamena, ako robit subsumpciu in concreto, oboje bolo povznasajuce a miestami dokonca zabavne. (najvacsia otrava je davat dokopy skutkovy stav, obzvlast vo vazobnych veciach.)

no nic, necham uz tak. aj tak je z tohto postu zjavne, ze som mal pri jeho pisani nasadeny taky ten rozstrapkany plateny klobucik s ktorym sa chodi na ryby.
Celý příspěvek

25 července 2007

Archimedes a osoba blízká

V jednom z komentářů k postu o pohodě cizinců a jednodenních kuřat jsem aplikoval archimédovské přirovnání Miroslava Horníčka o vztahu mezi fyzickou drobností ženy a subjektivním pocitem velikosti muže na vztah mezi zákonodárcem a vykladačem zákona, jenž také musí mnohdy dorovnávat občasnou „malost“ zákonodárce. Věren tomu, že mé myšlení je nesouvislý řetězec asociací občas narušený podnětem zvenčí, vracím se k tomuto přirovnání pod dojmem článku z pondělních Lidových novin.

V něm Robert Malecký apeluje na řidiče: „Jezdíte firemním autem? Přelstíte bodový systém.“ (http://www.lidovky.cz/jezdite-firemnim-autem-prelstite-bodovy-system-ftu-/ln_noviny.asp?c=A070723_000007_ln_noviny_sko&klic=220479&mes=070723_0) V tomto článku jsem se sice v pondělí ráno nedočetl, jak obejít hodinovou zácpu mezi Zbraslaví a Smíchovem, v níž jsem jimi listoval, zato jsem se dočetl doporučení, jak obejít zákon v případě spáchání některého z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích (viz § 22 zákona o přestupcích). Recept pana Maleckého je prostý: jezděte firemním autem, šiďte knihu jízd a po obvinění z přestupku vše hoďte na „osobu blízkou“. Tu vás totiž nikdo nesmí nutit udat s ohledem na § 60 odst. 1 zákona o přestupcích. Za „osobu blízkou“ přitom lze podle autora pokládat i spolupracovníka ve firmě.

Při čtení tohoto článku mi nejprve vytanula v mysli závist, neboť jakkoli jsou osobní poměry na Nejvyšším správním soudě nanejvýš přátelské, patrně zůstávají daleko překonány vzájemnou láskou členů redakce Lidových novin, popřípadě firmy, o níž je v článku řeč, pokud autor článku opravdu věří, že by tyto kolegiální vztahy mohly spadat do vymezení osob blízkých podle § 68 odst. 4 zákona o přestupcích. Podle něj se totiž osobou blízkou „rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní.“ Sám bych takové osoby našel na našem soudě nanejvýš dvě tři, ovšem uznávám, že teambuildingové aktivity v soukromém sektoru asi opravdu dělají zázraky...

Hned v druhé vlně mi ale v mysli vytanulo, že by tímto článkem mohly být v srdcích nepořádných řidičů zažehnuty marné naděje na snadné obejití zákona, které je třeba včas udusit modrou Sbírkou rozhodnutí NSS. Ten totiž splnil právě onu úlohu vykladače dorovnávajícího zde nikoli neschopnost zákonodárce (ve znamení nepřímé úměry), ale naopak „schopnost“ toho, kdo chce zákon obcházet (a to v úměře přímé, tedy dorovnáním přímo „pokrovým“) a s alibistickým házením dopravních přestupků na blíže neurčenou osobu blízkou se vypořádal ve svém rozsudku ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 2 As 3/2004, publikovaném pod č. 309/2004 Sb. NSS, kde při posuzování zákazu nucení k obvinění osoby blízké vyšel z předpokladu, že „interpretace omezujících pravidel postupu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání.“ Tento rozsudek sice asi nevyhraje žádnou anketu o judikát s lidskou tváří (leda by se udělovala i zde nějaká cena „nelidské tváře“ popřípadě „Miss Drakón“), zato snad účinně chrání všechny ty neznámé osoby údajně blízké a v širším měřítku i nás, kteří máme zájem (obecný i osobní) spíš na fungování silničního provozu než na "svobodě" beztrestně porušovat dopravní předpisy.

Tož malá citace (z právní věty a poté ze samotného rozsudku):
„Z ustanovení § 60 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nelze dovozovat, že odpovědnosti za spáchaný přestupek je možno se zbavit pouhým odkazem na to, že přestupek spáchala osoba účastníkovi blízká, bez toho, že by námitka tuto osobu identifikovala. Přenáší-li někdo odpovědnost za spáchání přestupku na jinou osobu, nemůže být nucen k identifikaci pachatele, musí však být srozuměn s tím, že správní orgán může vycházet z ostatních důkazů a bude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně průkazné k identifikaci pachatele přestupku. ... Tvrzení stěžovatele, že vozidlo neparkoval on, ale někdo jiný, bylo totiž učiněno zcela svobodně a stěžovatel nebyl následně nucen správním orgánem ani k tomu, aby tuto osobu specifikoval. Bylo tedy jeho volbou, že se bránil pouze výrokem, jejž sám učinil neprokazatelným, a dodal mu tedy obdobnou argumentační hodnotu, jakou by mělo pouhé tvrzení, že přestupek nespáchal, pokud by také nebylo nijak zakotveno v ověřitelných skutečnostech. Nelze proto také tvrdit, že by byl stěžovatel sankcionován za to, že nevypovídal proti osobám blízkým. Stěžovatel byl sankcionován za to, že spáchal přestupek ve státní správě a územní samosprávě. Tato skutečnost byla prokázána i dle názoru Nejvyššího správního soudu v míře zcela dostatečné pro přestupkové řízení, a to i proto že stěžovatel v řízení rezignoval na efektivní obranu používaje jediného argumentu bez prokazatelné pravdivostní hodnoty, argumentu nanejvýš pravděpodobně účelového, jak vyplývá i ze změn výpovědí, a zcela nedostatečného k vyvrácení stěžovatelovy – ve světle ostatních důkazů dostatečně průkazné - identifikace jako pachatele posuzovaného přestupku.“

Doufám, že dorovnáno a těším se, jestli někdo přisadí. Do té doby dodávám své lidské tváři strnulost pokrového hráče...



Celý příspěvek

Jak zdravý rozum poráží korupci aneb dobrá zpráva z Brna

Celý horký červenec jsem měl řadu objektivních důvodů zažívat trvalou depresi. Jen namátkou: sotva jsem společně s médii doslova přetrpěl nekonečně dlouhých 30 dnů, které křehká Paris Hilton strávila v otřesných vězeňských podmínkách (kam se na ni hrabou bulharské sestry, jichž si média po osm let prakticky vůbec nestačila všimnout!), zjistil jsem svoji nerozhodnost dát jasnou odpověď v anketě vyhlášené jedním seriózním deníkem na tak jasnou otázku: „Je Paroubek sexy?“, a když jsem překonal i tuto krizi, byl jsem uvržen do nejistoty, zda J. Rawlingová nechá Harryho Pottera přežít sedmý díl svého eposu a zda se D. Beckham dokáže adaptovat v Los Angeles. Aby tomu nebylo dost, musel jsem si vyřídit nový řidičský průkaz, přičemž se mi okamžitě vybavily dvě nepříjemné poslední vzpomínky na setkání s úředníky brněnského dopravního inspektorátu.

Příběh první: Kdysi na přelomu tisíciletí v rámci technické kontroly bylo zjištěno, že na mém autě Favorit je přeražené číslo karosérie. Když jsem pátral u prodejce, kterým byl jeden brněnský autobazar, byl mi jako jediná možná pomoc předán kontakt na firmu, která tuto komplikaci dokáže „vyřešit“. Nic zlého netuše jsem se do této firmy odebral (sídlila mimochodem přímo naproti dopravního inspektorátu a zcela bezostyšně měla na tabulce na dveřích něco ve smyslu „vyřizování věcí na dopravním inspektorátu“!) a tam mi sdělili, že za 2 tis. korun provize plus náklady na kolky apod. všechny moje problémy vyřeší. V opačném případě můžu počítat s tím, že mi policisté auto zajistí a půl roku budou prověřovat, zda není kradené. Nabízené řešení jsem odmítl a na oba přítomné živnostníky (mimochodem: bývalé dopravní policisty!) jsem upozornil známého novináře. Auto jsem si následně „zlegalizoval“ zcela normálním způsobem, což trvalo sice několik hodin, nicméně bez úplatků a zcela korektně. (Byť je pravdou, že v první fázi se na mne policisté na inspektorátu dívali jako na někoho z jiné planety.)

Příběh druhý: Již poté, co dopravní agenda přešla na brněnský magistrát, jsem potřeboval na sebe napsat vozidlo, které jsem právě zakoupil. Vychytrale jsem zašel na úřad na Velký pátek, a to dokonce půl hodiny před otevírací dobou, neboť jsem se spoléhal jednak na religiózní jihomoravské prostředí, jednak na prodloužený víkend a tím pádem i na menší zájem lidí běhat po úřadech. Tato moje mazanost však byla konfrontována s realitou, protože již při svém příchodu jsem se dostal přibližně teprve na 100. až 150. místo čekajících v řadě. Přitom nešlo přehlédnout, že kolem čekajících se objevovali „agenti“ s právem přednostního přístupu k přepážkám pro vybrané klienty...

Při vzpomínce na tyto zážitky mohu se skutečným potěšením konstatovat, že jsem si vyřizování svého řidičského průkazu tentokrát skutečně užil. Posuďte sami: na webové stránce brněnského magistrátu jsem se objednal na přesnou hodinu a minutu ke konkrétní přepážce, přičemž jsem předem uvedl, o co mi jde, a na oplátku jsem si mohl přečíst, jaké podklady musím vzít s sebou a že nebudu potřebovat žádné peníze. Následně mi dokonce moji objednávku potvrdili mailem se zdvořilou prosbou, že když bych se nemohl dostavit, ať to předem oznámím, abych neblokoval ostatní případné klienty. V určený den jsem byl skutečně v zadaný čas obsloužen, přičemž celé úřadování zabralo přibližně tři minuty.
Moje poučení závěrem: jak vidno, i správní úřad se může chovat vlídně a profesionálně a korupci lze v řadě oblastí potlačit s pomocí pouhého zdravého rozumu. Bez zákonných změn, bez agentů provokatérů, bez odposlechů a dalších zásahů do soukromí. Vím, že nevyslovuji žádnou velkou moudrost, nicméně domnívám se, že běžný život je právě o podobných drobných vítězstvích rozumu.

Úplným závěrem: minulý týden mi jeden kolega řekl, že při vyřizování podobného dokladu v jiném krajském městě strávil pět hodin čistého času...

PS 1: Titulek ani vyznění tohoto textu není zamýšleno jako jakákoliv reakce na předchozí post M. Bobka, rozněcujícího nacionalistické vášně v česko-moravsko-slezské kotlině. Vědomě proto neuvádím ani název krajského města, abych T. Sobka zde přebývajícího a břitce glosujícího brněnský kolorit nezranil.

PS 2: Červenec končí happyendem: Paris Hiltonová i bulharské zdravotnice jsou na svobodě, Paroubek má podle hlasujících čtenářů sexy mozek, Harry Potter přežil a D. Beckham strávil na hřišti prvních 16 minut.
Celý příspěvek

23 července 2007

Brno, hlavní město (justičních) cajzlů

Večeřím tahle jednou v krásné nové budově Nejvyššího správního soudu na MORAVSKÉM náměstí. Koukám přitom ven z okna směrem k MORAVSKÉ galerii. Náhle mi však málem zaskočí: Cože? Vidím dobře? Ve štítu MORAVSKÉ galerie na MORAVSKÉM náměstí se skví český lev. Jenom on. Žádná orlice, ať již stříbrno-červená či černá. Jakže?

Hlavou mi prolétne jisté déjà-vu: fasáda domu, ve kterém sedím. Při dokončování Nejvyššího správního soudu někteří zlí jazykové tvrdili, že to soudu nemůže projít. Toho bohdá nebude, aby na MORAVSKÉ náměstí zpupně shlížel český lev! Škarohlídi dokonce předvídali, že by umělecky hezky vyvedenou novou fasádu soudu mohl stihnout stejný osud, jako obal Sbírky rozhodnutí NSS. Její věrní čtenáři jistě postřehli její přerod, ke němuž došlo mezi č. 8 a č. 9 ročníku 2006: malý státní znak (lev) byl nahrazen velkým státním znakem (kompletní trojko-čtyřkou). Povinnost zobrazovat na sbírkách rozhodnutí NSS, NS a ÚS velký státní znak vpašoval do vládního návrhu novely zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů, ve druhém čtení známý to Pragobijec Zdeněk Koudelka (Vyšlo jako č. 213/2006 Sb.). Proto jedinci, kterým se líbí nová fasáda NSS, přivítali s jistou úlevou odchod tohoto pro-brněnského zákonodárce z Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, neboť se tak snížilo nebezpečí legislativního přílepku, který by novelizoval zákon o užívání státních symbolů ČR a vztáhl povinnost velkého státního znaku i na fasády veřejných institucí.

Nyní se však návštěvníkovi MORAVSKÉHO náměstí může naskytnou skutečně zvláštní pohled: vstupem na MORAVSKÉ náměstí se dostává pod soustředěnou palbu českých lvů. Tak trochu mi to připomíná osud MORAVSKÉ justiční metropole, plné justičních cajzlů remcajících na dojíždění. Ač nominálně „moravská“ metropole (na okraj: všimli jste si někdy, jak namyšlení Brňáci již v přívlastku své metropole odstrkují Olomouc či Ostravu a předstírají, že byli přece vždy tím centrem Moravy a nikoliv, jak by pronesl někdo ze západu, předměstím Vídně?), stále je pod silným dozorem Práglu. Každé pondělí se vydávají na cestu otalárovaní gastarbeitři. Jak bonmoticky pronesl jeden z nich, jedná se o historicky vzácný výskyt gastarbeiterů dojíždějících za prací na východ a nikoliv na západ. Svojí (veřejně deklarovanou) nechutí k justiční metropoli a dojížděním do ní proslul bývalý ústavní soudce prof. Vojtěch Cepl, v poslední době jsem zaregistroval povzdechy na podobné téma i ze strany Veřejného ochránce práv. Chápu, že každo-pondělní zpěv Willieho Nelsona (On the Road Again) nikoho moc nenadchne; na druhou stranu až tupý Pragocentrismus, který zaznívá ze strany některých justičních cajzlů, nenadchne zase nikoho jiného.

Osobně se domnívám, že je velice dobře, že justiční centrum České republiky je geograficky oddělené od centra politického, tedy přesněji exekutivně – legislativního. Na předměstí Vídně poněkud klesá exekutivní opojení; Strakova akademie je dále a nestrannost a nezávislost moci soudní možná naopak blíže. A to za těch několik remcajících cajzlů rozhodně stojí …
Celý příspěvek

20 července 2007

Prach jsi

a v prach se obrátíš.

Tedy, zpravidla. Členové a sympatizanti Spolku přátel žehu dříve, konzervativci a milovníci dubu později. Hovořím samozřejmě o části lidstva, z jejíchž civilizačních tradic vycházím a která v danou chvíli požívá štěstí života v klidnějším období svých dějin. Tato civilizace ovšem vstupuje do fáze, relativizující prašnou jistotu oním zpravidla.

Impulsem k zamyšlení se mi stala nedávná cesta Vodičkovou ulicí v Praze, kde jsem téměř zakopl o poutač na výstavu Bodies. Ne, nezlákal mne k, byť pasivní, účasti na danse macabre. A nehodlám se na tomto místě připojovat ani k těm, kteří svého času zmiňovanou akci buď chválili, nebo kárali (chtěl jsem připojit odkazy, ale jejich množství mne odradilo - dáte-li do vyhledávače Googlu odkaz na jméno výstavy, můžete si vybrat sami…). Jakkoliv se hlásím k druhému táboru, nechci opakovat argumenty, jichž myslím zaznělo dost (zvláště blízký mi byl hlas, který můžete slyšet, přidáte-li ve vyhledávači ke jménu výstavy ještě „Halík“). Ještě drahný kus cesty jsem ovšem místo vnímání ruchu metropole uvažoval o hodnotě života a smrti v dnešní společnosti. O hodnotě, která se nepochybně odráží i v právu. Konzervativníma očima viděno, v tak trochu jiném právu.

Tělo se po smrti stalo hmotou. Přestalo patřit svému „majiteli“, odosobnilo se, z lidské bytosti se mávnutím Cháronova vesla stal materiál. Výstava byla odrazem proměny těla v soukromý statek, byť raději nezkoumám, jak se k novým vlastníkům dostal. My všichni jsme však předurčeni k témuž, s drobným rozdílem vlastnictví veřejného. Tělo se po smrti stává veřejným statkem, určeným k rozporcování na náhradní díly dle aktuální potřeby. Jistě, lze se tomuto osudu vyhnout a včas zaregistrovat svoji nevůli k dalšímu použití, jenže samotné nastavení systému odráží preferenci společnosti a předpoklad, že standardní je být využit. Prozíravost za života se tedy vyplatí – stejně jako ctění staré pravdy „miluj bližního svého“. Nechcete-li skončit v láku ve vědeckovýzkumném ústavu nebo chrastit kostmi ve školním kabinetě, máte dvě možnosti. Učinit včas opatření o pohřbu, nebo klást osobám blízkým na srdce, aby se o vás přihlásily do čtyř dnů od sdělení „pane, vy jste vdova“.

V žádném případě přitom nepléduji pro ukončení výuky biologie a ještě méně pro zastavení transplantací, jen mi není úplně sympatické, že někdo rozhodl dopředu za mne. Místo vyjádření vůle stát se účastníkem těchto her se musím stát pravidelným čtenářem Sbírky zákonů, abych mohl říci „ne“ vždy, když se příkaz nemístně rozhodne nahradit individuální rozhodnutí.

Zdánlivou útěchou přitom může být, že ochrana důstojnosti trvá nezávisle na využití ostatků, ať již soukromém nebo veřejném. Přivlastníme si vás tak nějak ve vší počestnosti. Poněkud mne ovšem zneklidňuje, že stejně jako se vyvíjí morálka, mění se i náhled na to, co si představujeme pod ochranou důstojnosti. Výstava budiž důkazem této skutečnosti. Ve chvíli, kdy svoji představu důstojnosti již nemůžete hájit, stane se relevantní představa většinová. Jen zdánlivě komicky pak působí představa, že v již zmiňovaném kabinetě budete pro poučení budoucích generací chrastit kostmi s basketbalovým míčem.

Snad proto nebude působit příliš zpátečnicky přání, aby vývoj morálky přál i do budoucna spíše prachu než nechtěné záři reflektorů, a zákonodárce subjektům práva rozhodování umožňoval, nikoliv jej do něj nutil.
Celý příspěvek

It's Fulbright time!

Aniž bych chtěl nějak znovu otevírat debaty o úrovni českých právnických fakult, které na Jiném právu s větší či menší intenzitou proběhly už několikrát (viz třeba zde, zde, zde, atd.), asi mi dá většina z Vás za pravdu, že zkusit vyjet za právnickým vzděláním do zahraničí nemusí být zas až tak úplně špatný nápad. Myslím, že to neplatí jen pro studenty české, ale pro prakticky každého studenta, byť by školy v jeho zemi patřily mezi ty opravdu "nej," protože srovnávací perspektiva není nikdy k zahození. Jedna taková perspektiva je Vám momentálně otevřena, ale poměrně brzo se zase na rok zabouchne.

Když loni zhruba touto dobou na Akademii evropského práva EUI ve Florencii zatloukl prof. Bermann z Columbia University Law School poslední hřebíčky do rakve mých pochybností, zda se do dobrodružství zahraničního studia pustit či nikoliv, napadlo mě poprvé, že to nemusí být nutně studium v Evropě. Ten Američan mi jen potvrdil zvěsti, že i za oceánem umějí dobře dělat evropské právo a přitom ho nabídnou v zrcadle jejich právního řádu a svým neotřelým způsobem. Přesto nápad z mně dnes už neznámých důvodů (možná ty turbulence v Michalově oblíbené Alitalii na zpáteční cestě?) vypadl z hlavy a v Praze jsem vjel zpět na prosurfované koleje stránek Oxfordu, Cambridge či EUI (odkazy najdete v rubrice KAM SE JÍT PODÍVAT na levé liště Jiného práva), ale samozřejmě i méně věhlasných, byť určitě (aspoň z hlediska mého zaměření) skvělých institucí jako jsou fakulty v Leuvenu, Utrechtu, Leidenu, Aberdeenu či Stockholmu (z hlediska financování důležitý detail - občané EU nemusí ve Stockholmu platit školné). Ty všechny školy jsou výborné a pokud jsou mé informace správné, tak výhledově byste se měli na Jiném právu dozvědět, jak se na některé z nich hlásit (u EUI už s tím Michal začal). Ode mě se to ale nedozvíte, neboť štastná náhoda tomu chtěla, že Amerika byla opět vytažena na světlo světa - a už nezapadla.

To bylo tak. Někdy na konci července mi položil Honza Komárek jednoduchou otázku, jestli jsem zkusil i Fulbrighta... Florentský zážitek se vrátil v plné síle, posílen navíc vědomím, že jsou zde cesty, jak se dostat na zdánlivě nedostupné (teď myslím především finančně) americké fakulty. Má cesta tehdy okamžitě vedla na stránky Fulbrightovy komise v ČR. Popravdě jsem se tam vrátil po čtyřech letech, protože těsně po ukončení pražských studií jsem s ohledem na, Vám již známé, téma mé diplomky zvažoval studium v USA a Fulbrighta poprvé. Tehdy ovšem u mě zvítězil názor, že by bylo dobré zkusit konečně místo vysedávání ve školních škamnách (či na úplně jiných místech) taky nějakou praxi. Zpětně toho rozhodnutí vůbec nelituji. Jednak si dnes té možnosti mnohem víc vážím, druhak jsem měl ve výběrovém řízení určitě mnohem lepší pozici než bych měl v r. 2003 a konečně i mnohem jasnější představu, co vlastně chci - tím chci říci, aby tuto možnost zvážili nejen čerství absolventi, ale ještě spíše ti, kteří už mají za sebou nějakou praxi a mají třeba pocit, že vlak do zahraničí už jim ujel. Nikdy totiž není pozdě.

Ale teď už konečně k samotnému výběrovému řízení pro Fulbrightovo stipendium pro (post)graduální studium v USA (Fulbright samozřejmě nabízí i mnoho jiných různých stipendií, ale ta nebyla předmětem mého zájmu, sic nejsem ani učitel ani přírodovědec apod.). Všechny podmínky k úcasti ve výběrovém řízení najdete podrobně popsané zde, takže je nebudu reprodukovat jednu po druhé, spíše se omezím na pár poznámek k těm nejdůležitějším.

Hlavní je samozřejmě uzávěrka přihlášek, která je 1. září 2007 a zde opravdu doporučuji nepodlehnout dojmu, že je tím pádem na to ještě dost času. Pamatuji se, že já s přípravou přihlášky začal někdy první srpnový týden a měl jsem co dělat, abych ji 31. srpna odeslal. Samozřejmě svou roli hrálo i to, že jsem celý srpen chodil do práce, což mi času na přípravu zrovna nepřidalo, ale i pokud máte prázdniny, tak bych to nepodceňoval, protože přihláška není odvislá pouze od Vás, ale přinejmenším ještě od dalších třech osob, od nichž potřebujete doporučení, a ty může být problém uprostřed léta sehnat.

Když už jsem s těmi referencemi začal, tak u nich ještě zůstanu - jedna by měla pokud možno být od někoho z akademické sféry, konzultant Vaší diplomové práce, Ph.D. školitel, profesor(ka), s nímž jste se podíleli na nějakém projektu nebo Vás zná z jakékoliv jiné (pokud možno studijní;) ) aktivity. V tomto ohledu je důležitá provázanost s motivačními dopisy (viz níže), tj. když chcete jet studovat do USA korporátní právo, tak doporučení z katedry trestního práva může vypadat sice úctyhodně, ale překvapivě nemusí mít požadovaný efekt. Druhé doporučení by mělo být ideálně od zaměstnavatele, nejlépe od nadřízeného, nikoliv kolegy, který s Vámi sdílí kancelář. Od čím vyššího postu to je, tím lépe, zároveň však by mělo být zřejmé, že ten člověk opravdu zná Vás a Vaši práci, ne že jste se s ním dvakrát svezli ve výtahu a přes sekretářku mu to nenápadně strčili podepsat. Třetí doporučení může být opět z akademické sféry, z práce, z nevládní organizace, pro kterou jste pracovali apod. Zatímco doporučení akademické by se mělo primárně soustředit na Vaše studijní výsledky a schopnosti, ta neakademická by se měla týkat Vašich osobních kvalit, motivace apod. Neexistuje na to ovšem žádné dogma, striktní odlišení není nutné, a samozřejmě ve finále bude záležet na Vámi oslovených lidech, co tam o Vás napíšou, tohle je spíše rada, jak odpovědět na otázku “a čeho by se to doporučení mělo týkat,” kterou Vám pravděpodobně Vámi oslovení doporučující položí. Doporučení mohou zaslat doporučující Fulbrightově komisi v zalepených obálkách, ale mohou tak učinit i elektronicky, což je výhodné pro případ, že jsou ze zahraničí a taky s ohledem na to, že na svém elektronickém účtu, přes který celý aplikační proces probíhá, vidíte, zda daná osoba již doporučení odeslala či nikoliv (a můžete ji případně uhánět;) ).

Motivační dopisy jsou významnou součástí přihlášky; jsou dva, a to tzv. Study/Research Objective a Personal Statement. První z nich by měl směřovat k popisu programu, který byste chtěli studovat, přičemž by to mělo být pokud možno konkrétní, nejlépe i s uvedením důvodů, proč zrovna tuto oblast - jak to souvisí s Vaším dosavadním studiem/praxí apod. Personal statement je klasický motivační dopis osvětlující, proč zrovna USA, a přibližující Vaši osobnost, vzdělání, koníčky, kariérní plány. I ze samotného popisu vidíte, že se ty dva dokumenty částečně překrývají, což můžete využít k tomu, že co se Vám nevejde do jednoho, dáte do druhého, ale je třeba aspoň přibližně respektovat částečně odlišný účel obou dokumentů, tj. personal statement by neměl být pokračováním study objective a naopak. Oba dokumenty by měly obstát samy o sobě a hlavně - snažte se je napsat zajímavě! V tomto podtrhávám radu, myslím, že byla od Michala, že je třeba si při psaní uvědomit, že posuzující takových dokumentů musí projít desítky (na Fulbrightově komisi) nebo stovky či tisíce (poté, co doputují na univerzity - u právnických škol však budete psát dopisy nové, aspoň ty nejlepší školy mají vlastní požadavky na formát a obsah) a většina je plná stejných otřepaných frází, nad kterými posuzovatelé umírají nudou. Takže slohy typu “Chci v USA studovat trestní právo, protože jsem chtěl být odmala jako američtí detektivové” nebudou mít asi příliš nadějí na úspěch. Nepřekračujte předepsaný limit, několikastránkové eseje po Vás také nikdo číst nebude (stručně řečeno, pokud to bude jako tenhle post, tak je to zcela špatně).

Jak se píše strukturovaný životopis určitě nikomu do podrobností vysvětlovat nemusím, jen připomínám, že je to místo, kde je vhodné se pochlubit opravdu všemi relevantními úspěchy, kterých jste dosáhli, ať už jsou studijní - stipendia, ceny, samozřejmě i studijní výsledky, ty ovšem musíte doložit i zvlášť výpisem známek (stačí zaslat kopii indexu), ale i mimostudijní - sportovní úspěchy či zajímavá hobby nejsou na škodu. Samozřejmě úspěchy v praxi, přednášková a publikační činnost apod., jsou rozhodně výhodou. Posledně uvedené záležitosti Vám mohou podle mého pomoci, pokud Vaše studijní výsledky nebyly “výborné”, což je požadavek, na nějž je kladen alespoň podle rétoriky informačních materiálů velký důraz. Otázkou samozřejmě je, co se tím pojmem myslí, zda především studijní průměr nebo i ostatní akademická ocenění. Každopádně, pokud jste měli studijní průměr 1,0, není Vaše startovní pozice úplně špatná (byť lze vést debatu, o tom, zda to opravdu vždy dokazuje Vaše mimořádné právnické schopnosti - ale to už bych zase otevíral diskusi, již otevírat nechci).

Last but not least z těch významných požadavků je znalost angličtiny, která musí být výborná. Doložit to musíte zkouškou TOEFL, která se loni dost změnila a existuje již pouze ve své internetové variantě (iBT), kde je třeba dosáhnout minimálně 80ti bodů, což odpovídá 213 u computer based testu (CBT). Pokud se Vám to zdá málo, tak se neradujte předčasně, protože ten požadavek je minimální, abyste se vůbec mohli do Fulbrighta hlásit, ale těžko byste s tím uspěli u amerických univerzit, možná tak u nějaké na chvostě žebříčků, ale ty výborné chtějí aspoň 250 u CBT, některé i 267, přičemž v žádné ze čtyř disciplín nesmíte mít méně než 25. Já ještě dělal CBT, takže ohledně iBT moc poradit nemohu, ale doporučuji kouknout na příslušnou stránku Fulbrightovy komise. Jen pro zajímavost, třeba NYU požaduje u iBT aspoň 100 bodů. Důležitá informace - Vaše zkouška TOEFL nesmí být starší než dva roky, ale pokud máte starší, tak nepropadejte panice (mně se to stalo taky), pokud totiž bodově odpovídá, tak z výběrového řízení nebudete vyřazeni (aspoň loni tomu tak bylo i přes výhružné varování na stránkách FBC), ale před podáním přihlášek na školy budete muset mít již zkoušku takříkajíc čerstvou. S angličtinou souvisí i formulář Report on Proficiency in English, který by měl vyplnit nějaký native speaker, který je kompetentní k posouzení Vaší angličtiny. Pokud nikoho takového nemáte, obraťte se na Fulbrightovu komisi, oni potřebnou osobu zajistí.

Z mnoha náležitostí samotné přihlášky upozorňuji na část, která se týká určení tří škol, na něž se chcete hlásit. Na samotném pořadí tolik nezáleží, ale na tom, které školy to budou, velice. Pokud máte v plánu opsat první tři místa amerických žebříčků (naleznete např. zde), pak s celou přihláškou vůbec neztrácejte čas. Pořadí Yale, Harvard, Stanford Vám Fulbrighta rozhodně nevyhraje, těžko v takovém případě přesvědčíte někoho, že Vám nejde o jména, ale opravdu o konkrétní studijní program. Mimo tento extrém se však nemusíte bát dát si školy z první desítky, pokud uvedete přesvědčivé důvody (týkající se programu, konkrétních profesorů, doporučení Vašich známých, kteří tam studovali apod.), proč zrovna tyhle školy nejlépe odpovídají Vašim motivačním dopisům. Ono totiž samozřejmě neplatí, že když je Yale první na žebříčku, tak je první ve všem. I proto první tři na žebříčcích nebudou většinou první tři ve Vašem oboru. Např. mé zaměření bylo mezinárodní právo soukromé a evropské právo, a proto jsem si dal NYU, Columbii a University of Michigan, přičemž prvé dvě jsem po pečlivé úvaze a konzultacích zvolil proto, že mi v těchto oborech vycházely jako nejlepší a u Michiganu pak hrály roli skvělé reference jeho českých absolventů (ať už Jany Šamánkové, Honzy Šamánka či Zdeňka Kühna). Samozřejmě, výběr škol z první desítky má dvě zásadní nebezpečí - ani Fulbrightovo stipendium Vám automaticky nezajistí přijetí na takové školy a i pokud se tam dostanete, tak od těchto škol potřebujete pokud možno dostat také nějaké stipendium, protože samotný Fulbright hradí školné pouze do výše 18 tisíc USD, což je samozřejmě štedrá částka, ale při školném kolem 40ti tisíc na školách z první desítky (např. NYU 41 000) to znamená doplatit 22 tisíc USD ze svého a takovou částku si ne každý může dovolit obětovat, byť je to určitě dobrá investice a naštěstí existují i další stipendia, kterými si můžete pomoci. Fulbright, resp. Institute of International Education, který celý proces administruje na straně americké vlády Vám navrhne i čtvrtou školu, kterou obvykle bývá American University, která je na žebříčcích kolem 48. místa a zaměřuje se především na veřejné právo. Proto je možná ideální dát si dvě školy ty nejlepší ve Vašem oboru a třetí někde z druhé desítky (byť uznávám, že ode mě ta rada může připomínat úsloví o kázání vody a pití vína). Já jsem nyní na měsíčním přípravném kurzu na Georgetown University Law School, která je na žebříčcích 14., ale třeba v oblasti mezinárodního práva veřejného patří mezi absolutní elitu. A vůbec z dosavadních dojmů ji mohu jen doporučit, snad v některém z příštích postů napíšu více o ní i Washingtonu. Mimochodem, tento přípravný kurz, který je určen budoucím LL.M. studentům Georgetownu + Fulbrightovým stipendistům jdoucím na jiné americké právnické školy Vám bude z Fulbrightova stipendia také plně uhrazen.
Takže je určitě o co stát.

Vám všem, kteří se rozhodnete to zkusit, přeji hodně štestí!

Závěrem jeden disclaimer a jedno poděkování:

Vše v tomto postu jsou pouze neoficiální informace, mé dojmy a zkušenosti z celého výběrového řízení. Neberte to ani jako absolutní pravdy ani jako zaručený recept, jiní Fulbrightovi stipendisté i samotná Fulbrightova komise na to mohou mít zcela jiný názor. Oficiální informace dostanete na stránkách komise, nebo se obracejte na Andreu Semancovou (asemancova@fulbright.cz), což je mimořádně ochotná a kompetentní osoba, která má tento program u Fulbrightů na starosti. Já jsem samozřejmě připraven zodpovědět Vaše případné dotazy, ať už na mém mailu či v komentářích pod tímto postem - takový postup by měl tu výhodu, že by se více lidí nemuselo ptát na to samé a též by jim mohli odpovědět jiní Fulbrightisté, kteří se kolem Jiného práva pohybují.

Jako úplnou tečku mi dovolte využít této příležitosti k poděkování (v abecedním pořadí) Michalu Bobkovi, Tomáši Bočkovi, Honzovi Komárkovi, Petře Otevřelové, prof. Monice Pauknerové, Martě Pelechové, Janě Šamánkové, Joe Veeserovi a mnoha dalším, díky nimž vznikl tento post, protože bez jejich rad, pomoci a doporučení bych se s Vámi neměl o co podělit.
Celý příspěvek

19 července 2007

Res iudicata? Tak s tím se běžte vyfotit …

Soudní dvůr ES včera vynesl rozsudek ve věci C-119/05, Ministero dell’Industria, del Commercio e dell’Artigianato v. Lucchini SpA, dříve Lucchini Siderurgica SpA. Tisková zpráva k rozhodnutí je k dispozici zde, text rozhodnutí zde. Rozhodnutí je další ze série judikátů na téma střetu principu právní jistoty, blížeji principu nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí soudu členského státu/správního orgánu členského státu (res iudicata) na straně jedné a principem plné účinností práva Společenství. K mé lítosti se jedná o rozhodnutí argumentačně dosti slabé: Soudní dvůr se s konfliktem obou principů nikterak nevypořádává a pouze dogmaticky anoncuje, že překážka věci pravomocně odsouzené ve vnitrostátním právu v případu jako je tento neobstojí.

Oč šlo? V roce 1988 se Italský stát rozhodl udělit veřejnou podporu (úvěr na restrukturalizaci s úrokovým zvýhodněním) ocelářské společnosti Lucchini Siderurgica. Vydal v tomto ohledu rozhodnutí. Protože však poskytování podpor podléhá dozoru a posuzování Evropské komise na jejich slučitelnost s právem Společenství, odpovědný italský orgán pouze rozhodl, aniž by provedl platbu. S jejím poskytnutím vyčkával na rozhodnutí Komise o slučitelnosti podpory.

V dubnu 1989, tedy ještě před rozhodnutím Komise o slučitelnosti podpory, se společnost Lucchini Siderurgica obrátila na civilní soud v Římě a žádala vyplacení částky podpory. Rok poté, v červnu 1990, oznámila Komise, že podpora není slučitelná se společným trhem. Římský civilní soud prvního stupně nicméně i přesto v červenci 1991 žalobě společnosti vyhověl a zavázal italský stát podporu vyplatit. V květnu 1994 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil Odvolací soud v Římě. Protože ani po rozhodnutí Odvolacího soudu se italský stát k vyplacení podpory neměl, Lucchini Siderurgica podala v únoru 1996 návrh na exekuci majetku ministerstva průmyslu, kterému byl následně exekutorem zabaven vozový park (U toho bych vážně chtěl být ;-).

Italský stát tedy podporu vyplatil s výhradou práva na zpětvzetí. Následně Komise vyzvala italské orgány k navrácení podpor s tím, že v opačném případě zahájí proti Itálii řízení pro nesplnění povinnosti. Ministerstvo průmyslu vydalo rozhodnutí o odnětí podpory a vyžádalo její vrácení. Lucchini Siderurgica toto správní rozhodnutí napadla před správním soudem prvního stupně. Ten mimo jiné uvedl, že vyplacené podpory není možné žádat zpět, neboť rozhodnutí Odvolacího civilního soudu v Římě je pravomocné.

Dnes proti sobě tedy stojí pravomocné rozhodnutí italského civilního odvolacího soudu, získané za dosti pochybných okolností a při nerespektování základních zásad práva Společenství ze strany italských soudů, a proti tomu rozhodnutí Komise o neslučitelnosti podpory. V odůvodnění Soudního dvora bych proto očekával diskusi na téma podmínek možnosti prolomení pravomocných rozhodnutí vnitrostátních soudů pro jejich rozpor s právem Společenství, nějaké to vážení principů a hodnot, stanovení nějakých obecnějších podmínek apod. Soudní dvůr se namísto toho omezil na zopakovaní několika obecných floskulí, které ve mně vzbuzují otázku, jakou souvislost má odůvodnění se samotným závěrem a konečným právním názorem Soudního dvora. Protože jsem v odůvodnění trochu ztrácel nit, rozhodl jsem si sepsat jednotlivá východiska, ze kterých by měl plynou závěr, tedy rozhodnutí Soudního dvora. Tento postup mi však ještě více zdůraznil slabost odůvodnění:

Východiska:
- Posouzení slučitelnosti podpor se společným trhem spadá do výlučné pravomoci Komise (bod 52)
- Vnitrostátní soudy nemůžou zneplatnit právní akt Společenství (bod 53)
- Civilní italské soudy se nemají pravomoc vyjadřovat se ke slučitelnosti státních podpor s právem Společenství (body 57 a 58)
- Vnitrostátní soudy mají povinnost konformního výkladu (bod 60)
- Vnitrostátní soudy mají povinnost zachovat plný účinek norem práva Společenství a neaplikovat vnitrostátní právo, které je s ním v rozporu (bod 61)


Ergo:
„[P]rávo Společenství brání použití takového ustanovení vnitrostátního práva, které zakotvuje zásadu překážky věci pravomocně rozsouzené, jako je článek 2909 italského občanského zákoníku, pokud jeho použití brání vrácení státní podpory, která byla poskytnuta v rozporu s právem Společenství a jejíž neslučitelnost se společným trhem byla stanovena rozhodnutím Komise, které se stalo konečným.“

Skutečně mi není jasné, jak první čtyři premisy (východiska, pro zjednodušení je nazývám premisami) nějak argumentačně přispívají k závěru. Čtvrtá premisa částečně přispívá, ale je následně „konzumována“ argumentem přímého účinku a přednosti práva Společenství v páté premise (Jestliže vyžadují „tvrdý“ přímý účinek a neaplikaci vnitrostátního práva, pak není v daném případě pro souladný výklad místo). Takže co nám zbývá jako jediný argument pro prolomení principu věci pravomocně rozhodnuté je pátá premisa „plné účinnosti práva Společenství“ a jeho přednosti. Tím se ale vracím k tezi, kterou jsem vyřknul blahé paměti v souvislosti s rozhodnutím ve věci C-453/00, Kühne & Heitz, a za kterou jsem byl pronásledován na souši, na vodě, ve vzduchu a i na stránkách Jurisprudence, a totiž, že rozhodnutí vnitrostátního soudu, které je v rozporu s právem Společenství, z pohledu Soudního dvora tak nějak žádné stability věci pravomocně rozhodnuté nepožívá. Nikdo nepochybuje o tom, že rozhodnutí Římského odvolacího soudu bylo špatné; je ale skutečně vhodné otevírat rozhodnutí z roku 1994? Co má nyní civilní soud dělat? Bude otvírat (možná dokonce z vlastní iniciativy?) judikáty deset a více let staré, které jsou v rozporu s právem Společenství? Jak je toto rozhodnutí slučitelné s podmínkami obnovy řízení před správními orgány, stanovenými rozhodnutím ve věci Kühne? (bod 28)? Opouštíme nyní úplně podmínku rovnocennosti, která je zde zachována? Existují nějaké hranice pro uctívání zlatého telete „plné účinnosti“ práva Společenství?

Osobně se stále silněji domnívám, že celá judikatorní sloj znovuotevírání či zpětvzetí pravomocných rozhodnutí soudů členských států a pravomocných rozhodnutí správních orgánů, které jsou v rozporu s právem Společenství, je nesprávná. Bylo by vhodnější tyto problémy řešit skrze náhradu škody. Můj dojem je, že Soudní dvůr razí další sloj své judikatury, která je prostě pro soudy členských států neúnosná a nebude respektována: a tím nemyslím ani typického Kühnovského „Anti-Herkula“ v podobě omezeného zákonného pozitivisty v post-komunistickém právním prostoru, ale i soudce rozumného, který by i třeba měl zájem respektovat právo Společenství a je plně schopen pracovat s právními principy a judikaturou.
Celý příspěvek

18 července 2007

Osobný spis

Jine pravo je ine, to je jasne. Tento post sa sem prilis nehodi, pretoze je to taky ten klasicky post, spocivajuci v uvravenom usili podelit sa o vlastny spotrebitelsky zazitok a ovplyvnit nim dalsich potencialnych spotrebitelov. Ide skor o "komunalne" pravo, ako o intelektualnu vyzvu. Navyse sa tvori v case tesne po obede a vonku zuri temer 40 stupnov v tieni. Ale, slovami klasika, ide o princip.

Asi sest tyzdnov dozadu som si, na manzelkinu ziadost, objednal z ceskeho e-obchodu na http://www.autosedacky-kocarky.cz/ autosedacku pre nase dieta. Objednavka bola promptne potvrdena, v sulade s podmienkami publikovanymi na webe v nej svietila cena 7290 czk, v prepocte na slovenske koruny 9050. Pri vsetkej ucte k reformnemu drajvu Vlastimila T. a doveryhodnosti Miroslava K., oficialny kurz je o cosi priaznivejsi v prospech meny tatranskeho tigra. Ale aj tak, je to dobra cena. Este trikrat sme si vymenili maily, v kazdom z nich bola potvrdena ako konecna tato cena. Potom prisla na dobierku sedacka, na listku z posty bola uvedena dobierkova cena 10 490 skk. Sestra mi vysvetlila, ze ten rozdiel, to si asi pyta nasa posta, aj ked v cene sedacky uz bolo aj postovne. Tak som dal manzelke peniaze, nech to vyberie a ten zvysok od posty nejak vymozem naspat, alebo co. Zistilo sa, ze posta nechce nic, ze to len predajca (pan Petr Simcik, so sidlom v Brne) si to rozmyslel a uctoval inu ako inzerovanu, dohodnutu a v objednavke viacnasobne potvrdenu cenu. Poveril som manzelku, aby zistila, ako to chce predajca napravit. Pani na telefone sa ospravedlnila, ze to rychlo napravia, staci poslat cislo uctu. Nic sa nedialo, manzelka sa ozvala mailom. Pan Simcik najskor povedal, ze to je v poriadku, ze ide o rozdiel v kurze. Ked to nepreslo, uviedol novy dovod: parafrazujem - to je nova cena, teraz uz plati tato, ale je to stale dobra cena, a teraz citujem - hadam si nemyslite, ze vam tu sedacku predame pod cenu. Len preto, ze ja osobne povazujem takuto "techniku predaja" (a, hla, uz tu mame komunitarny rozmer, Keck Mithouard) za absurdnu, zdoraznujem, ze nezartujem. Pan Simcik si dohodol cenu za svoj tovar ale potom si to rozmyslel a takpovediac ex proprio vigore rozhodol, ze cena bude o 15 percent vyssia. A pride mu to, zda sa, normalne.

Tolko k tej komunalnej casti. Teraz pokus o nejaku teoreticku nadstavbu, ked uz to ucim. Ale taky light, ako som bol slubil uz v uvodnom prispevku, na rigorozny law & economics pohlad si netrufam. Skor ma to zaujima (okrem tej banalnej perspektivy, ze aku asi takito "obchodnici" dostali doma vychovu a ci drzost skutocne nema hranice) z pohladu teorie hier. Ani to asi nie je ten spravny pojmovy uchop, takze bez ohladu na konceptualizaciu prejdem k tym par uvaham, na ktore sa v tomto teple viem zmoct.

Ak by mala platit prezumcia racionality ucastnika spolocenskeho, resp. pravneho vztahu, potom je zrejme, ze podvodnicka taktika pana Simcika je v tomto konkretnom pripade navysost racionalna. Ide tu o 1 500 slovenskych korun, cize asi 1200 ceskych. Je prirodzene, ze ich chcem naspat, ale iracionalne o to akokolvek usilovat. Za danych okolnosti su totiz naklady na toto usilie prohibitivne vysoke. Zijem v inej krajine a na svojom ASPI nemam aktualne ceske predpisy, takze ak by som sa chcel domahat sudnej ochrany svojich prav (ak teda vobec nejake mam, ak som zaplatenim dobierkovej sumy na poste o svoje prava neprisiel), musel by som si zistit, ktore hmotne pravo a akym procesnym sposobom mam uplatnovat, ktory je vecne a miestne prislusny sud, potom to podanie napisat a poslat do CR. Nebudem to zbytocne rozoberat, ozelel som tie peniaze este pred tym, nez som ich zaplatil a nechce sa mi travit ani minuta casu naviac tym, ze ich budem vymahat. Transakcne naklady na korektivnu spravodlivost su v tejto veci vyssie ako pripadny benefit, aj ked - trufam si tvrdit - pravdepodobnost uspechu je relativne vysoka. V opacnom garde - pravdepodobnost, ze budem od pana Simcika tie podvodne ziskane peniaze pracne dolovat je priamo umerna obtiazam, ktore su s tym spojene, cize velmi mala. Ak v sebe nema inu zabranu, vonkajsie okolnosti mu presvedcivy dovod, preco to neurobit, nedavaju.

To je pohlad cez prizmu (ekonomicky) racionalne spravania sa. Ale tym sa motivacny horizont ludskeho konania asi nevycerpava. Este je tu, napriklad, faktor muzskej jesitnosti, prejavujuci sa uvahou, ze si hadam ten loser nemysli, ze so mnou bude takto zametat. Alebo, v kultivovanejsej podobe, cosi ako vnutorna tuzba po spravodlivosti nielen v cudzich, ale aj vo vlastnom pripade. Dam na to taky jeden scestny priklad. Ked vo finale MS 06 Zidane zhlavickoval Matterazziho a potom dostal cervenu kartu, mal som radost, lebo ta cervena bola zasluzena a ja som v tom zapase, dodnes netusim preco, prvy - a predpokladam, ze aj posledny - krat v zivote fandil Talianom. Cely cas som ale vedel, ze Matterazziho mam za chudaka a Zizoua za hrdinu. Ide jednoducho o to, ze niektore veci su prilis dolezite na cost/benefit analyzu. Ta sarvatka trvala prilis dlho na to, aby Zidaneovi aspon nebleslo hlavou, ze ked to nenecha tak, pojde von. A nenechal, proste sa nedalo. Uplne som mu rozumel. Niektori hovoria, ze ak by sa ovladol, vytrestal by tym aj Matterazziho aj Talianov viac ako tou hlavicku do hrude a sebe by tiez prospel neporovnatelne viac. Tak sa to naozaj aj javi. Lenze take vitazstvo by bolo uplne otravene pocitom, ze si nechal, prepacte ten vyraz, srat na hlavu a ze vlastne sestrinu cest predal za moznost zdvihnut nad hlavu pohar nike. Neviem, ci poznate ten pocit, ale niekedy aj v situacii, v ktorej je vyhodnejsie ustupit, sa na ten ustup viaze cena zleho pocitu zo seba sameho. Nepojdem sa konfrontovat s agresivnym vodicom, lebo viem, ze moze mat pistol, bejzbolovu palicu alebo martial arts vycvik, takze je vyhodnejsie nechat tak, ale to fakt nie je ziadne vitazstvo, naopak. Nebudem sa kvoli tisickorune natahovat s nejakym podvodnikom, lebo za ten cas, ktory by som tomu musel venovat, viem zarobit niekolkonasobok, ale to tiez nie je vysledok, ktory by ma vedel potesit.

Takze si kladiem otazku, aka motivacia by mohla byt dost silna na to, aby prekonala racionalizujucu cost/benefit perspektivu a priviedla mna, alebo kohokolvek ineho v podobnej pozicii, aby sa takpovediac nasadil. Treba samozrejme odhliadnut od veci, kde je reputacny faktor obsiahnuty v samej podstate, t.j. napriklad kde ide moralnu ujmu.

Myslim, ze ta motivacia, resp. jej absencia, aspon ciastocne suvisi s autoritou, ktorou v prislusnej komunite disponuje arbiter sporu. Vychadzam z predpokladu, ze v cloveku drieme take to atavisticke nutkanie dosiahnut, aby aj druhi vedeli, ze v tom a tom spore bol v prave. Proste aby sa vedelo, ako to bolo. Aj ked z toho clovek nic ine nema, sam citi zadostucinenie, ked je zadost ucinene spravodlivosti, resp. tomu, co on sam vnima ako spravodlive. Je dnes rozhodnutie sudu vnimane ako potvrdenie toho, co je spravodlive, resp. ako dokaz toho, ako to bolo? A bolo vobec niekedy? Asi niekedy ano, inak by tu dnes uz sudy neboli. Ale dosiahnem uspokojenie svojej satisfakcnej tuzby tym, ze sud mi prisudi nejaku relutarnu nahradu? Je vitaz sudneho sporu aj moralnym vitazom? Je verdikt sudu cimsi, co komunita reflektuje ako vysledok poctiveho a kompetentneho spravodlivostneho usudku alebo ako reflexiu sikovnosti advokata, stastia na naturel sudcu, kvalitu jeho ranajok a inych podobnych faktorov? Lebo ak to druhe, potom ani pripadne sudne vitazstvo nie je v stave uspokojit to vo mne, co zizni po tom, aby "sa vedelo", t.j. aby sa vedelo, ze som bol v prave a ze ten druhy nebol. Moje vitazstvo pred sudom neda ostatnym clenom spolocenstva na znamost, ze som v tom a tom pripade konal spravodlivo, ale prave a len to, ze som ten sud vyhral, bodka. Este inak to skusim: ano, niekedy spolocnost verdikt sudu vnima ako verdikt o tom, co je spravodlive. Ale nie preto, ze je to vyrok sudu, ale preto, ze sa stotoznuje s vysledkom. Inak povedane, tou premennou, ktora rozhoduje o tom, ci verdikt ma alebo nema autoritu, nie je povaha organu, ktory ho vydal, ale miera, v akej zodpoveda ocakavaniam. Ustavne sudy hadam este dnes maju tu auru imanentnej autority, ale vseobecne disponuju autoritou (a potencialom rozhodovat reputacne suboje, t.j. rozhodovat nielen o pravno-technickom, ale aj moralnom vitazovi) skor nahodou ako z povahy veci.

Ak justicia nema byt nastrojom uspokojovania archetypalnej tuzby po spravodlivosti (je to neovereny predpoklad, ale pre ucely tohto postu ho prosim akceptujte, rovnako ako predpoklad, ze clovek citi taku tuzbu), cize nastrojom identifikacie pravneho ako moralneho vitaza, straca sa podstatna cast jej opodstatnenia. Sucastou narokov, ktore jedinec vznasa na stat, resp. spolocenstvo, v ktorom zije, je poskytnutie (pocitu) spravodlivosti. Ak institucie, ktore to maju v naplni prace, z roznych dovodov takuto sluzbu poskytuju len velmi nedokonale, prehlbuje sa frustracia jedinca z jeho narokovej deprivacie a z nedostatku sposobov, ako tu deprivaciu zmiernit. Seda zona, resp. podsvetie ako alternativny arbiter vec nijako neriesi, lebo jej potencial uspokojit naroky satisfakcnej povahy (satisfakcnej v psychologickom, nie pravnom vyzname) je este nizsi, nez vykazuje stat. Ale niekto to robit musi, niekto pre spolocnost musi oznacit moralneho vitaza a poskytnut mu tak satisfakciu, ktoru mu pravne vitazstvo same osebe uz nie je v stave zabezpecit. Media, robia to media. Takeho Ivana Lexu oslobododili sudy spod vsetkeho, co sa pred ne dostalo. Nikdy, aspon predpokladam, tieto jeho vitazstva nebudu vnimane aj ako vitazstva moralne, ako satisfakcia za cele tie roky obvineni, utekov a podobne. Katerina Jacques vyhrala svoj spor s agresivnym policajtom v den, ked o nom media prvykrat priniesli spravu a bez ohladu na to, ako skoncil "naozaj". Je kvantum dalsich takych prikladov, samozrejme.

Aby som to skoncil - som prilis lenivy na to, aby som usiloval o moralne vitazstvo v kauze autosedacka. Ale uz to raz na tomto blogu v inej, sofistikovanejsej podobe odznelo (Simicek, V.: Chvala banalit, 04/05): bez ludi, abstrahujucich od momentalnej ucelnosti svojho konania, by risa prava prisla o niektore zo svojich najpovznasajucejsich skaziek. Uz si presne nepamatam, preco konkretne sa do boja pustil v Doctorowovom Ragtime Coalhouse Walker Jr., ale pamatam si, ze je to moj oblubeny hrdina. Ved tak aj dopadol.
Celý příspěvek

16 července 2007

Za větší pohodu cizozemců a jednodenních kuřat!

Vojtěch Šimíček tu před měsícem vyhlásil soutěž o legislativního ropáka. Než jsem si stihnul promnout oči, že už jsem opět v Čechách (pardon, na Moravě), byl už dávno pryč čas pro komentáře, tak přicházím až teď se svou dvojicí trošek do mlýna. Zůstanu raději mimo kategorie, byť oba příklady oscilují někde kolem Pata a Mata, respektive zakládají samostatnou podkategorii „právních předpisů inkompatibilních s MAtesovým TEstem Srozumitelnosti“ – klíčovou je pro zařazení do této kategorie tradiční otázka docenta Matese, zda by tomuto předpisu „rozuměl pastucha z Kašperských Hor“:

První příklad se týká jedné z nejnovějších vyhlášek, které se pastuchy z Kašperských Hor mohou dotýkat až bolestně, při nichž se ale neusměje opravdu snad jen evropský normotvůrce, podle jehož kadlubu jsou (bohužel) odlity. Mluvím o vyhlášce č. 36/2007 Sb., o opatřeních pro tlumení aviární influenzy. Odebírá-li onen pastucha Sbírku zákonů, možná tuto částku dokonce přejde bez povšimnutí, uchlácholen cizím názvem, který si sotva přeloží do zlověstného spojení, které na něj civí ze všech médií dostupných i v Kašperských Horách. Ptačí chřipka, to je, oč tu běží...zde ovšem popsána odlidštěným způsobem, který ve svém novinářském „předzvědění“ přesně odhadla v pátečních Lidovkách Petruška Šustrová svým "Posledním slovem": „Pořád se mi vracejí obrázky vraždění tisíců ptáků. O domácím ptactvu se asi ve velkochovech mluvit nedá... Jaké asi mají veterináři (nebo kdo to provádí) s vražednými injekcemi pocity? ... Příslušné instrukce jsou určitě napsány úředním jazykem, který nemluví ani o vraždění, ani o pocitech. Bodejť by jo, to by se pak třeba vykonavatelé necítili dobře. Je to podobné, jako když se vraždily tisíce krav, ale nikoho ani nenapadlo mluvit o nemoci šílených lidí, kteří krmí zvířata kostní moučkou mrtvých zvířat.“ Je tomu skutečně tak, newspeak evropských veterinářů konečně zvítězil a pokud by pastucha choval nějaké to ptactvo, tato vyhláška by jej konečně naučila nazývat věci novými jmény... To platí zejména o definičním § 2, který konečně legislativně podchytil, co je to hejno (§ 2/1 písm. l: „veškerá drůbež nebo jiné ptactvo chované v zajetí v jedné produkční jednotce“), co je to savec (§ 2/1 písm. p: „zvíře třídy Mammalia“ – tady obzvlášť lituji, že zákonodárce nenašel odvahu napsat, že "savcem je zvíře třídy savci", snad ve strachu, že by dopadl stejně jako žáček správně tvrdící v jedné Haškově povídce, že hlavním městem země Salzburg je Salzburg) a hlavně matematicky neotřele definoval jednodenní kuře (§ 2/1 písm. m: podle něj se rozumí „jednodenními kuřaty všechna drůbež mladší 72 hodin, dosud nekrmená, a kachny pižmové (Cairina moschata) nebo jejich kříženci, mladší 72 hodin, krmení nebo nekrmení“). Krmení nebo nekrmení, hlavní je, aby byly respektovány „požadavky na jejich pohodu“ – to je spojení, které se ve vztahu k vybíjení chovů drůbeže (omluvte, že jsem se ještě nesžil s jazykem vyhlášky, jež používá mnohem vznosnější slovo „depopulace“) používá v této vyhlášce čtyřikrát – jen pro srovnání, v "zájezdovém" zákoně č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, není kupodivu slovo „pohoda“ ani jednou; ani školský zákon č. 561/2004 Sb. a ještě překvapivěji ani zákon o vysokých školách (!) s žádnou pohodou nepočítají. A pak že je škola hrou...Nic, konec, chtěl jsem tímto prvním příkladem jen ctěné čtenáře inspirovat k četbě tohoto neotřelého právního předpisu a kdo ví, třeba se v nějakém právnickém periodiku již brzo potkám s článkem jej rozebírajícím - zejména jeho § 23 by si zasluhoval odborně fundovaný rozbor.

K druhému příkladu mě inspiroval komentář Tomáše Sobka k rozhodnutí městské rady v Cantonu ve státě Mississippi, podle nějž má být ze starého vězení postaveno nové, staré má být ovšem používáno až do dokončení nového. Do podobné logické pasti patrně chytil zákonodárce některé cizince v § 17 odst. 1 devizového zákona č. 219/1995 Sb. V něm totiž řekl: „(1) Pozemky, které tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a pozemky určené k plnění funkcí lesa (dále jen "zemědělský pozemek") mohou nabývat
a) tuzemci, s výjimkou osob uvedených v písmenu c),
b) cizozemci s českým státním občanstvím,
c) cizozemci s průkazem o povolení k pobytu pro státního příslušníka členského státu Evropských společenství, pokud jsou evidováni v evidenci zemědělských podnikatelů u příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností v tuzemsku podle zvláštního zákona, a jejichž trvalý pobyt je alespoň 3 roky. ...“
Díky definičnímu ustanovení § 1 písm. a) až c) jsou pojmy tuzemce a cizozemce neslučitelné: „Pro účely tohoto zákona se rozumí
a) tuzemskem území České republiky,
b) tuzemcem fyzická osoba s trvalým pobytem v tuzemsku nebo právnická osoba se sídlem v tuzemsku,
c) cizozemcem fyzická nebo právnická osoba neuvedená v písmenu b),...“
Tak nevím, ať si čtu § 17 odst. 1 písm. a) a c), jak chci, z jakékoli strany, maluji obrázky, množiny, řeším dilemata výrazovým tancem, pořád mi z toho vychází: (i) že lesy a pole může nabývat tuzemec s výjimkou některých cizozemců, přičemž cizozemec je každý, kdo není tuzemec; (ii) že cizinec, který dostane trvalý pobyt, a pobývá na něj v ČR méně než tři roky, si les a pole koupit může, protože z titulu přiznání trvalého pobytu se stane tuzemcem, čili osobou podle písm. a); (iii) oproti tomu cizinec, který dostane trvalý pobyt v ČR a pobývá na něj v ČR déle než tři roky (je tedy více zakotven ke své nové hroudě a více „náš“), se dostane do legislativního bludiště, protože je sice z titulu svého trvalého pobytu taky tuzemcem, ale zároveň na něj zjevně pamatuje § 17 odst. 1 písm. c), který nesmyslně hovoří o cizozemcích, „...jejichž trvalý pobyt je alespoň tři roky“ (jakkoli osoby s trvalým pobytem jsou tuzemci) a které mu právo koupit si pole a lesy na jednu stranu přiznává, ale zároveň jej označuje prostřednictvím písmene a) za skupinu, na niž se nevztahují práva přiznaná podle něj tuzemci. Tož nevím, buď jsem něco zásadního přehlédl (což je dost možné, protože mě to zaujalo pouze jako abstraktní problém), nebo budu muset odlomit další kousek ze svého udržovaného mýtu o racionálním zákonodárci. Pokud někdo ví o správné cestě z bludiště, rád se nechám inspirovat a sošce racionálního zákonodárce veřejně vrátím tu část, kterou jsem mu tímto příspěvkem odlomil... A pokud taková cesta není, možná by stálo za úvahu dovytvořit u devizového zákona preambuli tvořenou větou „cizinec není našinec“ a nebo cizozemcům přímo směřovat písňovou radu, že „nemít pole, nevadí; zažít nudu – zde při výkladu právního předpisu – vadí!“. .
Celý příspěvek

Pyrrhova vítězství

Chcete-li kvalitní a seriózní zážitek, pak tenhle post radši vůbec nečtěte. S právem souvisí jen okrajově a jinak je snůškou polopravd, smyšlenek a znásilněných historických faktů (čerpaných navíc z internetu), psaný je jazykem horším než pokleslé rodokapsy a červená knihovna dohromady. Jediné, čím se ho snažím omluvit, je fakt, že máme léto, děti mají prázdniny, pracovní nasazení klesá a vše se snad bere tak nějak méně vážně. A navíc - v létě vždycky přece televize opakovala Vinnetoua. Teď, když jsem ve Vinnetouově zemi a setkávám se s právem bledých tváří, které připravily kmen Apačů o prérie a nakonec i Vinnetoua, přivedla mě přednáška prof. Ernsta týkající se případů o vývoji vlastnického práva v USA na myšlenku sepsat příběh pokleslého žánru. Tak pokleslého, že v něm vystupuje i Sam Hawkins. Příběh dvou dějových linií s prostoduchým poselstvím a jednou výzvou na konci.

Vy, jež jste připraveni na nejhorší, tedy poslouchejte:

Byl jednou jeden král. Už je tomu hezkou řádku let, víc než 2000. Jmenoval se Pyrrhos (nebo možná Pyrrhus) a vládl Mollosům i Makedoncům. A šel válčit s Římany.

Byla jednou jedna těžební společnost. Bylo to někdy v období velké hospodářské krize. Jmenovala se Central Kentucky Natural Gas Co. A šla se soudit se starou osamocenou vdovou.

***
To ráno šla paní Hammondsová tak rychle, jak jí jen její pokročilý věk umožňoval. Před administrativní budovou společnosti Central Kentucky Natural Gas se zastavila, aby se trochu vydýchala. Dovnitř kanceláře vstupovala s nejistým výrazem ve tváři. Otylý úředník si ji změřil nevraživým pohledem:

"Co tady chcete?"

"Dobrý den, jmenuji se Hammondsová. Mám pozemek nedaleko odsud. Jsem tady, protože jsem zjistila, že pod mým pozemkem je zemní plyn, který jste tam natáhli bůhvíodkud a přitom mi za to nic neplatíte, i když všechny okolní pozemky máte pronajaté."

"Na Vašich pozemcích nemáme žádné vrty, matko. Ten plyn je v přírodním podzemním rezervoáru, nahnali jsme ho tam sice opravdu my a částečně je to i pod Vaším pozemkem, ale kdyby Vám to nějakej chytrák neřekl, tak o tom ani nevíte. Vadí Vám to snad nějak? Přestali Vám kvůli tomu nést slepice nebo růst ředkvička?"

"Chci, abyste si mé pozemky pronajali, jako ty ostatní."

"Tak podívejte se, paní, finanční politiku této firmy Vy určovat nebudete. My Vám nebudeme platit za to, že mnoho sáhů pod Vaším pozemkem je trocha našeho plynu. Na to zapomeňte!"

"Tak já Vám tedy tu "trochu" Vašeho plynu vytěžím, když je pod mým pozemkem."

"A dost! Já se Vám to tady pokouším vysvětlit po dobrém, snažím se být přátelský, ale co je moc je příliš! Ona nám tady paninka bude nakonec ještě vyhrožovat! To mám za svoji dobrotu?! Víte, jak se říká lidem, jako jste Vy?! Piráti zemního plynu! A protože jsme v civilizované zemi, tak už je sice pár let nestřílíme, ale šáhnete na náš plyn a poženeme Vás třeba k Nejvyššímu soudu, že prosoudíte poslední kalhoty...nebo teda spíš sukni ve Vašem případě. A teď už vypadněte, nebo Vás dám vyvést!"

***
Pyrrhovi se s každou další větou rozjasňovala tvář víc a víc. Po přečtení celého dopisu se celý zářící obrátil na svého pobočníka: "Konečně se mi naskytla ta pravá příležitost dokázat tomu psu Lýsimachovi i celému světu, kdo je to Pyrrhos! Píšou mi Tarenťané, znáš je, ta banda Řeků z jihu Itálie, že na ně dotírají Římani. Prosí mě, jakožto největšího a nejstatečnějšího válečníka Makedonie - to by si měl přečíst ten spratek Lýsimachos - abych jim pomohl. Samozřejmě, že jim pomůžu! Na něco takového čekám 7 let! Shromáždíme to největší vojsko, s jakým jsem kdy vytáhl na válečné pole! Chci mít aspoň dvacet tisíc pěšáků, přes tři tisíce jezdců, kolem dvou tisíc lučištníků a vemem taky prakovníky, aspoň tři sta, ale samozřejmě čím víc tím líp." Na chvíli se zarazil a upřeně vyhlédl z okna. Pak se se zamyšleným výrazem obrátil: "A vememe i naše slony, ti Římani jsou čím dál nebezpečnější...A teď už běž, ať můžeme vyplout co nejdříve!"

Pobočník kvapně odešel. "Starej pořád ještě nepřekousl, že ho Lýsimachos připravil o Makedonii, a tak si chce zchladit žáhu na Římanech. Otázkou ovšem je, jestli si vybral ty pravé...", pomyslel si, když spěchal za velitelem pěchoty.

***
Mladý právník společnosti Central Kentucky Natural Gas nad tou žalobou jen kroutil hlavou. "Bába chce peníze za to, že jsme umístili pod její pozemek plyn bez jejího vědomí a souhlasu, a tím jsme tu její půdu údajně neoprávněně užívali?! Kterej pitomec jí tohle nakukal?!", rozhořčeně vykřikoval Harry Santer.

Jeho starší kolega jen lakonicky odpověděl: "Sam Hawkins."

"Cože, ten starej opilec, kerej už ani nerozezná soudce od barový stoličky? Tak to mě nepřekvapuje, že sepsal takovouhle hloupost. Já bejt na místě Hammondsový, tak se opřu o případy jako byl Hail v. Reed a další a budu tvrdit, že mám výlučný právo těžit plyn pod mým pozemkem. Jenže starej Hawkins, ten se holt vždycky řídil [J]iným právem."

"Byl to jedinej právník, kterýho si ta stará ženská mohla dovolit. A pak, oba víme, že Hawkins bejval dobrej...než začal chlastat...jó, kdyby mu neutekla žena...Mimoto si uvědom, že kdyby to Hammondsová hnala přes Hail v. Reed, tak vypadá jako chamtivka, která chce parazitovat na plynu, který jsme sem, bohužel částečně i pod její pozemek, na vlastní náklady a za velkých investic přivedli. A žádnej soud u nás v Kentucky nemá rád piráty zemního plynu. Její případ je v tomto tak specifickej, že by ho mohli od Haila odlišit. Takhle si chytře hraje na chudinku, který vadí, že má hluboko pod pozemkem moře suroviny za víc peněz, než viděla dohromady za celej svůj nešťastnej dlouhej život."

Santer se jen ušklíbl. "Stejně vyhrajem. Tenhle případ bude piece of cake!"

***
Vrchní velitel římských legií se lehce kabonil. Koho si to ty Tarenťané pozvali na pomoc - Pyrrhos...dobrodruh, který si nedokázal udělat pořádek ani ve vlastní zemi, mezi vlastními vojáky. Přitáhne si sem k Héraklei s tlupou chobotnatců a myslí si asi, že si z toho římská armáda sedne na zadek. Pche, šašek se slony se přišel postavit ŘÍMU...

***
Pyrrhos si užíval pocit blížící se bitvy. Pro tohle stojí za to žít. S vnitřním rozechvěním, ale navenek pevně, uděloval poslední rozkazy. Jak dlouho na tohle čekal. Příležitost ukázat, kdo je největším bojovníkem na západ od Ipsu! On, Pyrrhos I. Epeirský! Pro tohle stojí za to i umřít.

***
Mladý Harry Santer se při odchodu ze soudní sítě tvářil spokojeně. Montgomery Circuit Court dal jeho společnosti za pravdu a žalobu zamítl. Paní Hammondsová se na radu Sama Hawkinse odvolala k Odvolacímu soudu. "Ta ženská asi neví co s penězma," komentoval to Santer s přezíravou ironií člověka, který má pocit, že má věci plně pod kontrolou...

***
To, co slyšel, bylo jen neúprosným potvrzením toho, co viděl na vlastní oči. Hromady a hromady mrtvých statečných epeirských vojáků. Jeho vojáků. Pyrrhových vojáků. Vojáků, co vybojovali tohle těsné a trpké, ale přece jen vítězství. Jeho, Pyrrhovo vítězství.

"A slonů, kolik zbylo našich válečných slonů?", zeptal se unaveně.

"Přežili čtyři, ale do dalších bojů není použitelný ani jeden z nich."

Pyrrhos znovu upřel svůj pohled na válčiště:

"Ještě jedno takové vítězství a jsme ztraceni."

***
"Ropa ani zemní plyn nejsou ničí majetek, dokud nejsou prostřednictvím jejich extrahování zredukovány do podoby, v níž je lze skutečně držet, jakkoliv má vlastník povrchu na základě jeho vlastnictví exkluzivní právo k vyhledávání, získávání a přivlastňování ropy a plynu přímo pod tímto povrchem...Soudy...přirovnávají zemní plyn a ropu ke zvířatům ferae naturae...jako v případě divoké zvěře, kvalifikované vlastnictví může být jednotlivcem získáno chycením a omezením ryb v soukromém rybníku tak, aby nemohly uniknout. Avšak, jestliže ryby uplavou a jsou nalezeny na svobodě v jejich přirozeném živlu, stávají se znovu veřejným majetkem a mohou být přivlastněny první osobou, která je vezme. Když někdo chytne lišku v lese a pustí ji do jiného, nebo když chytne rybu a dá ji zpátky do proudu v jiném místě, neudělá s tím kočovným, společným, majetkem přesně to, co žalovaná [společnost] s plynem v tomto případě? Neztratila společnost své exkluzivní vlastnictví plynu, když látku vrátila do jejího přirozeného prostředí?...Jsme toho názoru, že, protože ve skutečnosti se plyn uvolnil do země a doputoval do pozemku žalobkyně, žalovaná [společnost] není žalobkyni odpovědná za hodnotu užívání jejího majetku, protože společnost přestala být výlučným vlastníkem celého plynu - ten se stal znovu minerálem ferae naturae."

Na základě tohoto odůvodnění potvrdil kentucký odvolací soud rozhodnutí nižšího soudu a Central Kentucky Natural Gas Co tak nad paní Hammondsovou vyhrála.

"Doufám, že je Ti jasný, co pro nás takovéhle vítězství znamená?", zeptal se Santera jeho starší parťák.

Možná Vás to překvapí, ale samozřejmě, že mu to bylo jasné. Na bezzubý úsmev Sama Hawkinse už nezapomene do konce života...

***
EPILOG:
Pyrrhos přece jen ještě jednou Římany porazil, čímž své vojsko definitivně zdevastoval a utrpěl pak od Římanů hladkou a rozhodující porážku. Zdrcen se vrátil zpět do své epeirské vlasti, věda, že se už nikdy nestane Velkým jako slavný Alexandr, a že je jen otázkou času, kdy si pro ně pro všechny Římané přijdou. Co horšího se pak mohlo stát statečnému králi, než být 7 let od pyrrhova vítězství podříznut na ulici města Arga jako podsvinče, poté, co na jeho koně hodila jakási ženština cihlu a on padl přímo pod nohy nepřátelských vojáků. Válečníci mají umřít na bojišti, ne všem je to ale přáno. To platilo i pro krále, který byl až do své neslavné smrti zcela jistě přesvědčen, že, na rozdíl od Alexandra, na Pyrrha generace budoucí úplně zapomenou...

***
To ráno šla paní Hammondsová tak rychle, jak jí jen pokročilý věk umožňoval. Před administrativní budovou společnosti Central Kentucky Natural Gas se zastavila, aby se trochu vydýchala. Dovnitř kanceláře vstupovala se sebejistým výrazem ve tváři. Otylý úredník si ji změřil nejistým pohledem:

"Kolik za ten pozemek chcete?"

***
Kdo si chce přečíst více o králi Pyrrhovi a jeho vítězství, může tak učinit třeba zde, zde nebo zde. Koho zajímá případ Hammonds v. Central Kentucky Natural Gas Co. 255 Ky. 685; 75 S.W.2d 204; 1934 Ky. LEXIS 301 a nemá přístup do databází, pak na netu ho najde třeba zde.

Pyrrhova vítězství zažíváme v práci, v soukromí, v politice, ale jsme jich svědky i v soudních síních. Celé toto pokleslé cvičení, kterým jsem znesvětil tento blog, mělo být oslím můstkem k výzvě, aby se Jiné právo stalo fórem nejen pro rozsudky hanbaté, ale i pro rozsudky, resp. soudní vítězství, vpravdě pyrrhova. Vás všechny, bloggery i komentátory, kteří jste měli žaludek ten můstek přejít, vyzývám: "Sem s nimi!"

A krásné pokleslé léto Vám všem:-)
Celý příspěvek

11 července 2007

Chlesťakov a jeho družina

Zažili sme na Slovensku nedávno niekoľko smutno-smiešnych príhod, ktoré sa viac či menej bezprostredne dotýkali rozsahu a podmienok uplatnenia parlamentnej kontroly. Ako reflexiu týchto príhod ponúkam "náučno-publicistický" príspevok, ktorý tento týžden vyšiel v týždenníku .týždeň.

Ešte pred samým príspevkom by som rád aspoň v hrubých rysoch načrtol kontext. Na Slovensku platí relatívne prísny ústavný zákon o konflikte záujmov, ktorý - napriek niektorým drobným nedostatkom - "na papieri" vytvára solídne predpoklady pre transparentný výkon verejnej moci. In action však ten zákon vyzerá úplne inak ako in books, v neposlednom rade preto, že ústavodarca dal záhradu strážiť capom. Nechcem teraz podrobne rozoberať všetky zlyhania "strážcov", spomeniem len niektoré z nich. Formuláre pre majetkové priznania sú napríklad koncipované tak, že aj keď sa povinnosť formálne splní, pre účely verejnej kontroly je zbavená podstatnej časti svojej užitočnosti. V prípadoch konkrétnych - a skutočne zjavných - porušení navyše príslušný výbor parlamentu (výbor pre nezlučiteľnosť funkcií) odmieta efektívne uplatňovať svoju pôsobnosť. (Podobne sa "moc" chová aj na nižších poschodiach - keď malo jedno mestské zastupiteľstvo v úplne jednoznačnom prípade konfliktu záujmov (účasť mestského poslanca v reklame) vyvodiť zodpovednosť, na rozdiel od parlamentného výboru sa ani nepokúšalo predstierať, že ide o konanie súladné so zákonom; jednoducho sa rozhodlo, že to v danom prípade nevadí.) A naopak, poslanci sa často snažia kontrolovať to, čo by malo byť úplne zbavené akéhokoľvek ich vplyvu, napríklad verejnoprávne médiá. Mohol by som byť na tomto mieste osobným a uviesť príklad poslanca, ktorý sa dnes vehementne domáha možnosti osobne kontrolovať verejnoprávne médium, hoci v čase, keď mal ako predseda rady iného verejnoprávneho média naozaj nejakú kontrolu aj robiť, podarilo sa vedeniu tohto média urobiť viacero ... no, zdržím sa to pomenovať presne, a akýkoľvek eufemizmus by bol zavádzajúci. Ak by som ale bol osobný v tomto prípade, musel by som zároveň vysvetliť viaceré ďalšie reálie, ktoré českému publiku nie sú známe a ani ho asi nezaujímajú. Takže nechám hovoriť ten príspevok, odkazy na slovenské pomery síce nebudú vždy úplne zrozumiteľné, ale ťažisko môjho kvázi-doktrinálne úsilia od nich nezávisí.

Väčšina z káuz, ktoré verejní funkcionári pravidelne, ale skôr nechtiac ako chtiac, ponúkajú médiám, má svoje konkrétne meno, totožné s menom hlavného hrdinu. Niekedy ide o klasický rodinný príbeh a tomu zodpovedá aj identifikácia aktérov: „Harabinov syn“ či „Kubišova manželka“ sú výstižné príklady. Estetickému kánonu cool drámy zas môže vyhovovať priamočiara familiárnosť, Majo či Ľubo o tom vedia svoje. Núdza nebýva ani o komédiu dell’arte, nedávna návšteva poslankyne Muškovej a poslanca Jarjabka v Slovenskom rozhlase nech je jej skromnou ukážkou. Rozdielne postavy, ale spoločná diagnóza: pracovne si ju trúfam nazvať syndróm Revízor.

V tradičnom chápaní deľby moci v demokratickej forme vlády sa vzťah medzi zákonodarnou a výkonnou moci opiera o sekvenciu, v úvode ktorej parlament vydáva zákony, následne vláda a ďalšie vrstvy exekutívy tieto zákony „uvádzajú do praxe“ a napokon parlament kontroluje, či sa tak deje v súlade s jeho predstavami a záujmami. Ide pritom o iný typ kontroly, než aký vykonávajú nezávislé súdy alebo iné obdobné orgány s výsostne apolitickým poslaním a rodokmeňom. Podstatou súdnej kontroly je zabezpečenie plnej účinnosti všetkých relevantných pravidiel, bez ohľadu na ich momentálnu politickú účelnosť. Základným východiskom parlamentnej kontroly je ústavno-politická zodpovednosť a kreačná závislosť výkonnej moci, spočívajúca v možnosti parlamentu podľa vlastnej úvahy vymieňať kabinet a/alebo jeho jednotlivých členov; táto možnosť, ktorej uplatnenie je obmedzené iba, slovami klasika, počtom „žetónov“ a tradíciou politickej kultúry, predstavuje pre parlament jednej z nástrojov efektívnej realizácie jeho regulačnej agendy. V skratke, kontrolná pôsobnosť zákonodarcu má svoj zrejmý účel, pričom tomuto účelu zodpovedá aj adresát kontroly: v zásade je ním orgán výkonnej moci, predovšetkým vláda a jej jednotlivé chápadlá. Naopak, subjekty, ktorých úlohou nie je zabezpečovať efektívnu realizáciu politického programu parlamentnej väčšiny, podliehajú parlamentu práve a len ako adresáti ním vytvorených všeobecných noriem, nie ako individuálne „obete“ jeho náhlych túžob, poryvov a vrtochov.

V ostatných mesiacoch sme sa opakovane stali svedkami úplne zásadného nepochopenia podstaty kontrolnej pôsobnosti parlamentu, a to v podobe do neba volajúceho zlyhania kontroly na jednej strane a jej nekvalifikovanej expanzii na strane druhej. Pri tých zlyhaniach musíme začať citátmi zákonov. Podľa ústavného zákona o konflikte záujmov, verejný funkcionár nesmie svoju funkciu a právomoci z nej vyplývajúce využívať na získavanie výhod vo svoj prospech ani v prospech jemu blízkych osôb. Zákon o platových pomeroch ústavných činiteľov hovorí, že člen vlády má počas výkonu funkcie právo bezplatne používať služobné motorové vozidlo. Keď niektorí závistliví opoziční poslanci na výbore, ktorého najvážnejší, ak nie jediný relevantný dôvod existencie spočíva práve v tom, že o takýchto veciach koná a rozhoduje, opakovane namietli fakt, že vozidlo pridelené ministrovi spravodlivosti využívajú jeho rodinní príslušníci na súkromné účely, tento výbor obe konania zastavil. Rovnako (ne)pochopiteľný výsledok malo rokovanie výboru o účasti ministra zdravotníctva na reklamnej kampani Všeobecnej zdravotnej poisťovne. Tentoraz to namietli nie neprajní kolegovia, ale dvaja občania, odvolávajúc sa na ustanovenie ústavného zákona, zakazujúceho verejnému funkcionárovi použiť svoju osobu, meno, podobizeň, obrazovú snímku, záznam hlasu alebo podpis na reklamu.

Netreba sa tu púšťať do podrobných právnych rozborov: jeden minister, využívajúc svoju funkciu, zabezpečil svojim rodinným príslušníkom výhodu, ktorú by inak nemali, a druhý minister súhlasil s použitím svojej osoby, mena a obrazovej snímky v reklamnom produkte. Výbor sa uzniesol, že to nevadí. Ľahkosť, s akou bola príslušná (koaličná) väčšina členov výboru ochotná tváriť sa, že verejnosť tvoria samí idioti, neschopní čítať a napočítať do dvoch, zaráža sama osebe. Ešte viac ale zaráža fakt, že dotknutým členom výboru nevadilo urobiť rovnakých idiotov aj zo seba samých. Na istej úrovni vnímania tak vyvstávajú otázky, týkajúce sa gramotnosti v jej doslovnom význame. Ak sme niektorí schopní „čítať“ zákaz využívania služobných výhod na súkromné účely ako určenie toho, čo sa nesmie a iní ako určenie toho, čo sa smie, jedni alebo druhí sme postihnutí analfabetizmom.

Ako je možné, že z jednej z najdôležitejších úloh parlamentu – pôsobiť ako istá rovnováha voči prirodzene expanzívnemu a sebareprodukčnému inštinktu exekutívy – sa stal nástroj, ktorým sa príslušní členovia výboru na sebe samých dopustili kolosálneho profesionálneho aj osobného poníženia? Prečo sa nositeľ priameho mandátu dobrovoľne vzdáva možnosti uplatniť ho spôsobom, ktorý tvorí jedno z jeho nosných opodstatnení? Prečo rezignuje na svoje základné poslanie? Preto, že necíti záväzok, lojalitu a a príslušnosť k inštitúcii, v mene ktorej má toto poslanie plniť.

Práve v absencii stotožnenia sa s inštitúciou a jej poslaním spočíva dôvod, prečo je poslanec parlamentu schopný hlasovať spôsobom, ktorým popiera tak vlastnú dôstojnosť, ako aj účel svojho „povolania“. Adresátom jeho pocitu záväzku, lojality a príslušnosti totiž nie je inštitúcia, ale ten, kto mu členstvo v nej sprostredkoval alebo zabezpečil. Všetky výsady a privilégiá, všetku moc, ktorou poslanec disponuje, odvodzuje od jej skutočného pôvodcu – najčastejšie je ním stranícka nomenklatúra, menej často, ale stáva sa to, ktosi, koho by sme v salóne nazvali tútorom alebo mecénom a pri výčape ho označili za pasáka. V prospech tohto pôvodcu moci de facto potom jej dočasný nositeľ cíti aj morálnu povinnosť ju vykonávať. Nie každý, samozrejme, v minulom volebnom období sa tohto hlúpeho pocitu povinnosti podarilo zbaviť približne každému šiestemu poslancovi, aj keď s rozličnou mierou elegancie – výborný umelecký dojem zanechal najmä pán Elsner. A sú príklady aj na opačnom póle – taký pán Mečiar, napríklad, má nepochybne právo cítiť sa skôr ako objekt, než ako subjekt vďačnosti.

To, čo sa z istého pohľadu môže javiť ako absurdné (poslanec sa bojí vyhrešiť ministra za neposlušnosť voči pravidlu, ktorým ho poslanec zaviazal) sa v opačnom garde javí ako úplne prirodzené: obaja sú – prepáčte to klišé, ale jeho výstižnosť mi nedovolí sa ho vzdať – vazalmi toho istého lénneho pána („majiteľa“ prístupu k obom funkciám), a len on môže byť arbitrom toho, čo sa smie a čo nie. V prípade orgánov, ktorých členovia získavajú mandát priamo od občanov ako zdroja moci de iure, znamená takýto stav dokonalý „etymologický“ rozvrat demokracie a jej plnohodnotnú transformáciu na – ešte raz, a naozaj naposledy, mi prepáčte to klišé – partokraciu alebo plutokraciu, či skôr ich kombináciu. Netreba, samozrejme, spochybňovať dôležitosť antagonistického párovania na osi koalícia-opozícia; tvorí napokon súčasť demokratickej tradície. V situácii, keď ide o samu podstatu vecnej kompetencie príslušného štátneho orgánu, však nemôže mať prednosť pred dichotómiou kontrolovaný-kontrolný, respektíve zodpovedný-zodpovednosť uplatňujúci orgán. Teda môže, ale len za cenu zásadnej straty významu a legitimity dotknutej autority.

V čase, keď poslanci (a príslušníci politickej triedy ako takej) prežívajú krízu dôveryhodnosti, pre nich možnosť postaviť čo len malú hrádzu spupnosti exekutívnych úradníkov predstavuje ideálnu príležitosť pokúsiť sa aspoň predstierať, že pre spoločnosť majú aký taký úžitok. Fakt, že sú ochotní túto príležitosť ostentatívne vyhodiť von oknom, iba potvrdzuje, že prívlastok „zastupiteľská“ chápu pragmaticky: nezastupujú fiktívneho, ale toho reálneho mandanta, čiže kmotrov, ktorí im na výkon remesla vydali koncesie.

Situácia, v ktorej sa nositeľ oprávnení a výsad musí výkonu časti týchto oprávnení a výsad opakovane vzdávať, vyžaduje vysokú mieru psychickej odolnosti a zdržanlivosti. Je asi ťažké vysvetliť niekomu, kto z titulu funkcie môže spáchať priestupok alebo nepravdivo osočiť inú osobu bez toho, aby za to niesol zodpovednosť, že síce môže všetko, ale niečo môže len vtedy, keď tak rozhodne ten, vďaka ktorému ono všetko vôbec môže. Mnohí to evidentne pochopili, nezostalo to však bez následkov. Moc si z povahy veci vyslovene „pýta“, aby bola uplatnená a keď sa tomuto jej prirodzenému inštinktu kladú do cesty prekážky, je len logické, že sa snaží ich obísť, podliezť, preskočiť. V skratke, dlhodobá deprivácia nejakej potreby nevyhnutne vedie k úsiliu hľadať iné spôsoby jej uspokojovania.

A na to tu máme poslanecký prieskum. Ak odhliadneme od zákona o poslancoch z apríla 1989, v ktorom sa to len tak hemží „socialistickými organizáciami“ a ktorý, napríklad, vychádza z imperatívneho mandátu, o poslaneckom prieskume sa v právnom poriadku hovorí v jedinej vetičke, týkajúcej sa súčinnosti orgánov verejnej správy s parlamentnými výbormi. To ale nebráni „revízorom“ pokúšať sa o takéto kontrolné akcie, ako sa im zamanie. Nie vždy to vyjde, bývalý predseda ústavného súdu prieskumníkov z ústavnoprávneho výboru ani len nepustil do budovy, zatiaľ čo ex-riaditeľ STV Rybníček ich kolegom z mediálneho výboru aspoň ponúkol kávu. Podobne nedávno generálna riaditeľka Slovenského rozhlasu, odvolávajúc sa pritom na moju právnu analýzu. Dovolím si za náprstok demagógie a poskladám pár faktov do tejto zostavy: poslanec jedného kontrolného výboru odmieta zisťovať, prečo člen vlády v rozpore so zákonom zneužíva služobné postavenie, poslanec iného výboru sa riaditeľky nezávislého verejnoprávneho média pýta, okrem iného, na večernú rozhlasovú hru a na ľudovú hudbu. A poslankyňa, ktorá hlasovala za zákon, umožňujúci drakonické štátne výpalné, sa nerozpakuje položiť asertívnu otázku: „Kto znáša zodpovednosť za hospodársku škodu spôsobenú zmätočným vymáhaním koncesionárskych poplatkov v roku 2006?“

Musí byť mimoriadne frustrujúce, keď nielen, že sa nesmie siahať na „našich“, ešte aj tí „cudzí“ majú tú drzosť sa brániť. Veru, ak má minister za chrbtom tú istú stranu alebo toho istého „krstného otca“ ako poslanec, ťažko je mu vôbec niečo vyčítať, veď sa len snaží plniť úlohy a zadania, čo mu sily vládzu. A naopak, ak zostal vo verejnom priestore čo ako vzdialený príslušník „rodiny“, ktorá vládla predtým, je jedno, v ktorom kúte tohto priestoru trčí, treba ho odtiaľ vystrkať zákon-nezákon.

Chlesťakov bol svojim spôsobom sympatický chlapík a nebyť Bobčinského a Dobčinského, azda by celý ten jeho výlet za hranice Petrohradu skončil inak. Ak ale vo vzťahoch parlamentu k iným orgánom a inštitúciám nechceme mať rovnaký neporiadok, treba, aby sme naďalej aspoň predstierali, že pôvodcom moci a tak i mandátu na jej výkon zostáva, citujem pána prezidenta, „občan“. V kontexte parlamentnej kontroly to znamená, že jej adresátom sú, bez ohľadu na stranícku či inú korporatívnu príslušnosť, nositelia „politického“ poverenia, že arbitrom jej výkonu sú ústava a zákony, že platformou pre jej uplatnenie je priestor, v ktorom dochádza k realizácii regulačnej agendy momentálnej väčšiny a že katalóg jej prostriedkov nemá podobu bonboniéry, z ktorej sa dá vyberať podľa chuti, ale podobu prísne usporiadaného neosobného manuálu. Mimochodom, ak by sa na Novej scéne nebáli inscenovať Revízora ako operetu, mám výborný tip na hlavnú postavu.
Celý příspěvek