sobota 30. června 2007

Právní symbolismus - evropská ústavnost a identita

Zde je úvodní odstavec příspěvku. Vážení přátelé,
Děkuji za možnost být hostem Jiného práva, všechny Vaše připomínky a reakce na výňatky z mého rukopisu Právní symbolismus a připojuji poslední diskuzní příspěvek, tentokrát vybraný z kapitoly o evropské ústavnosti a identitě.

... Proces evropské konstitucionalizace zvýraznil slabost některých klíčových principů právního systému Unie, jako například doktríny dělené suverenity, jež dominovala debatě o veřejném právu EU v průběhu posledních dvou desetiletí. Vágnost, protikladné závěry a nejasnou strukturu současného evropského veřejného práva dobře ilustruje výrok Rogera Errery, čestného člena francouzské Státní rady, který tvrdí, že samo pojetí dělené suverenity a kompetencí a principu subsidiarity nemůže být „zřejmé a jednoznačné a bylo natřeno šedě (a nikoliv černobíle) jakožto hlavní barvou evropského veřejného a ústavního práva.“ Projevily se absence ústavního pravidla a pokračování současné praxe ad hoc právní argumentace a rozhodování, což stěží může poskytnout pevný ústavní a právní rámec pro Unii a její členské státy. Konstitucionalizace EU bude i nadále prováděna epistemologicky zmocněnou komunitou právníků, na základě libovůle a bez adekvátní politické debaty. ...

A zde je jeho zbytek.... Rozhodnutí německého Ústavního soudu týkající se dělení suverenity mezi evropské a národní právní systémy například nabízí komplexní ukázku technických právních následků neexistence evropského lidu a demokratické legitimity Evropské unie. Rozhodnutí soudu o Maastrichtské smlouvě a teze o „neexistenci evropského demosu“ je možné vykládat dvěma způsoby. Podle „tvrdé“ nacionalistické verze evropský demos, který by garantoval silnou kolektivní identitu a tedy demokratickou legitimitu tak, jak tomu je v moderních evropských státech založených na etnickém principu, nikdy nebude existovat. Evropská demokracie není možná, neboť neexistuje evropský lid, který by bylo možno přeměnit v politický národ. Podle „měkké“ verze, jíž se nakonec německý Ústavní soud přidržel, tato nepřítomnost evropského národa především znamená, že demokracie a ústavní práva zaručená národním státem nelze omezit žádnými nadnárodními institucemi. Sepětí lidu a státu, které tvoří základ rozhodnutí soudu, je vykládáno jako charakteristický příklad z moderních německých dějin a jejich politické Sonderweg.
Koncepce demosu, které se užívá v evropských právních a politických debatách o suverenitě a normotvorné nadřazenosti, je často podávána jako pevná politická kategorie, i když není definována etnicky. Předpokládá společenství zahrnující jednotlivé občany do jednotného celku hodnot a tradic. Republikánský nacionalismus může mít paradoxně podobné vyčleňující účinky jako nacionalismus etnický. Idea politické jednoty občanského národa, oproštěného od etnického významu, může, podobně jako etno-nacionalistické pojetí politické společnosti, hovořit mytologickým jazykem historických kořenů, genealogií morálních zásad, hodnot a kulturních závazků. Demokraticky republikánské pojetí národa může mít podobně překvapivě organické základy jako etnicko-nacionalistické představy o dějinném předurčení a jedinečnosti národa.
Tato přeměna demokratického národa v živou společnost je popisována Etiennem Balibarem jako paradox „republikánského komunitarismu,“ podle něhož:

„Republikánský komunitarismus“ učinil z kulturního, školského a administrativního neuznání „jednotlivých identit“ (ať již jsou jazykové, náboženské či národní) v rámci národa znak čistoty, která umožňuje jednotlivci uvědomit si povahu své politické univerzality. Zápas proti různě skutečným komunitarismům, považovaným za hrozbu, se tak změní ve vytváření exkluzivní identity. Takový zápas navíc vytváří určité překvapivé mimetické jevy.“

Balibar a další přesvědčivě dokazují, že univerzalistické hodnoty se mohou snadno zvrhnout ve výlučné a diskriminační partikularismy. ...


... Dosavadní evropská integrace nicméně přesvědčivě ukazuje, že evropský právní systém nemá sílu kodifikovat politickou identitu. Bylo by nesprávné předpokládat, že „slabá“, právně založená evropská identita by nakonec mohla vést k založení „silného“ evropského demos, který by jako ústavodárná síla podpořil myšlenku evropské federální státnosti. Žádný charismatický akt nemá moc změnit tuto evropskou skutečnost. Evropské občanstvo se stěží transformuje na suveréna se symbolickou i reálnou silou, která by umožnila založit suverénní politickou a zákonodárnou moc ve federální Evropě.
Unijní systém rozhodování nedokáže takovou identitu inspirovat a jeho ochrana jednotlivých práv a svobod je příliš slabá, než aby vytvořila pocit sounáležitosti „silné“ politické komunity. Politická identita Evropy, která zápasí s omezeným a slabým vnitřním pocitem sounáležitosti, se posiluje převážně ústavním patriotismem jako „nejmenším společným jmenovatelem“. Tento patriotismus může inspirovat sdílený pocit evropanství, ale nemůže kopírovat pevnou kolektivní identitu a abstraktní solidaritu, jež je typická pro moderní evropské národy.
Evropský ústavní patriotismus je paradox: právní systém EU se kritizuje jako „chladný“ a odlidštěný, ale „horké“ pocity sounáležitosti a sebeidentifikace mají být inspirovány právní ochranou svobod a vzájemné odpovědnosti Evropanů. Zvláštní evropská identita, která by přesahovala kolektivní identity různých evropských národů, vzniká jako fikce odvozená z morálního univerzalismu lidských práv a ústavní demokracie.
Evropský ústavní patriotismus je typickým příkladem morální komunikace, která využívá komunikační rámec právního systému. V debatách o evropském ústavním patriotismu si sémantiku lidských práv osvojuje morální systém, který z ní činí součást „logiky globální odpovědnosti a globální aspirace“. Na meta-ústavní úrovni lze ústavní práva a svobody konstituovat jako soubor diskurzivních politických strategií a morálních hodnot. Očekává se potom, že evropský právní systém a obzvlášť jeho rodící se ústavní sféra bude definovat, co je „dobré“ pro Evropu a co je morálně a politicky žádoucí pro občany Unie a může být symbolizováno právem jako společným kulturním výtvorem.
Globální aspirace Evropy nelze uskutečnit jednoduše tím, že se vybuduje evropská identita jako nová forma moderní národní identity. Evropskou unii nelze budovat podle politické architektury a principů moderního národního státu. Evropská integrace obsahuje „zvláštní aporii: typicky evropský pojem suverenity, tento výsledek evropského dějinného vývoje, v němž došlo současně k ustavení lidu i ustavení státu, nelze aplikovat na Evropu samotnou“.
Pokud se jedná o evropský patriotismus a identitu, právní symbolismus se zřetelně soustřeďuje okolo pojmu evropského občanství. Právní podmínky evropského občanství definují společný základ a hranice těch, které spojují stejná evropská práva a povinnosti. Mnohotvárná kolektivní identita Evropy a různé kolektivní identity evropských národů nakonec spojují proces budování společné identity s právním formováním evropského občanstva a distribucí práv a povinností garantovaných občanům podle norem evropského práva.
Problém občanství přitom zahrnuje mnoho otázek, jako například národnost, suverenitu, identity, státnost, občanská práva a jejich vzájemné konflikty. Různé národní identity přežívají i bez suverenity evropských národních států. Politická práva jsou zajištěna nadnárodně, ale vynutit je lze jen státní mocí. Faktické evropské občanství vznikalo postupně během několika desetiletí i bez evropské veřejné sféry a demokratické rozpravy. Jedná se o „občanství bez společenství.“ Evropský národ potom nemůže být politický ve smyslu politického Subjektu – mýtického tělesa disponujícího ústavodárnou mocí. Je možné si ho ale vymýšlet a představovat jako společnou politickou kulturu občanských svobod a demokratických hodnot.
Evropské občanství lze tvořit rozšířením právní komunikace do oblasti kultury, ale toto rozšíření zároveň ponechává různé národní kolektivní identity Evropanů nedotčené coby jejich kulturní tradice. Jedna kulturní rovina definovaná právním symbolismem evropského občanství se tak konstituuje v paralelním vztahu k jiným evropským kulturám. Široká kolektivní identita, jakou je evropská identita, je polem „mnoha překrývajících se a někdy dokonce konfliktních identit“.
Evropská symbolizace společného politického prostoru přesahuje společné chápání demokratické legitimity, které staví na ústřední otázce „Kdo je lid?“. Narozdíl od představy jednoho evropského lidu se evropská identita může konstruovat jen jako hybridní směs společného občanského étosu a přetrvávajících různých národních loajalit, kterou nelze nikdy zcela konsolidovat na právní nebo politické úrovni. ...

Žádné komentáře: