úterý 8. května 2007

Srovnávací akademický styl

Evropské prostředí obecně a Evropský univerzitní institut zvláště jsou skvělou laboratoří pro srovnávání národních zvyklostí akademického projevu a argumentace. Argumentace v právu se velice liší: ne snad ani tolik s ohledem na to, jak se právník vyspal a co měl k snídani (Holmesova „breakfest jurisprudence“ a právní realismus, o kterém zde pojednal Zdeněk), ale kulturním ukotvením právní dogmatiky a právní argumentace daného kulturně-právního okruhu. Jestli se k tomu jednou dostanu, velice rád bych se věnoval srovnání metodologie právní argumentace a studii využívání výkladových metod v jednotlivých právních kulturách. Částečně se této otázky musím dotknout ve své disertaci, téma by si však zasloužilo hlubší rozbor. Nikdy mě totiž nepřestane fascinovat rozdílnost přístupu k právní argumentaci, která by měla být, podle dogmatiky pozitivního práva, v podstatě objektivním, logickým až matematickým cvičením. Posaďte ale Němce, Francouze, Angličana, Američana a kupříkladu Čecha do jedné místnosti a dejte jim stejný právní problém týkající se evropského či mezinárodního práva. Můžete si být jisti, že se každý z nich vydá po jiné argumentační stezce. Zatímco takový Němec počne s projekcí skutkových okolností případu pod pojmy a typicky deduktivní metodou podřazovat skutkové okolnosti pod existující definice („Begriff-Jurisprudenz“ a výchozí užití prostého sylogismu), Francouze bude především zajímat, cože na to říká „la doctrine“, Angličan se záhy vrhá na diskusi „policy“, což je něco, co Němec či Francouz otevřeně nepřipustí, atd. atd.

Rozdílnosti jsou patrné v již tak povrchních věcech, jako je kultura akademického projevu a jakýsi národní mluvený akademický „styl“. Kdybych měl zformulovat několik trestuhodných klišé, pak by byly asi následující:

Pokud kupříkladu vystupuje s odborným projevem zde na EUI německý „researcher“ mohu si být jist tím, že uslyším velice zhuštění, strohý, ale také podložený a dobře zdokumentovaný projev. Moc se nenasměji, ale mám „své jisté“.

Vystoupí-li se stejným projevem Francouz, projev bude méně „dokumentační“ a dle mých zkušeností ještě více abstraktní než projev německý. Francouz se ještě více než Němec bude odvolávat na autority: často nebývá klíčové, co si o daném tématu myslí přednášející, ale co napsal někdo z „velkých“ a „nesmrtelných“ právníků, kteří formují to, co si smí myslet „la doctrine“, tedy právní věda a následně právní praxe.

Angličané, především ti odkojení diskursivním „Oxbridge“ stylem, se obecně snaží o vtipný a živý projev. Suchý humor je proložen občasnou zajímavou myšlenkou, obecné vystupování skromné a roztomile roztržité (Jsou to jenom Skoti anebo je v anglických akademických kruzích v módě koktání, které má dokázat, jak zásadní myšlenka se právě rodí?). Člověk by se ale neměl nechat zmást. Velice slušná a „uctivá“ slupka je jenom formou: floskule „I would have thought“ či „I was wondering“ zpravidla jemně uvádí naprosto zdrcující kritiku přednášejícího, po jejímž vyslechnutí míváte dojem, že přednášející je mentálně postižený, že na to nepřišel sám.

Americká kultura akademického projevu je obecně degradovaná kultura anglická: u zdejších studentů americké provenience je zřejmé, že je od nich doma vyžadováno, aby presentovali svůj názor bez ohledu na to, zda nějaký (smysluplný) skutečně mají. Nicméně čím méně myšlenky, tím větší vehemence a sebestřednosti při jejím „prodávání“.

Z ostatních „větších“ národností na mě nejmenší dojem dělají obecně projevy španělské a italské. „Researchers“ z obou těchto latinských právních kultur mívají problémy koherentně formulovat své názory v angličtině nebo ve francouzštině. Vysvětlení je ve způsobu studia v obou kulturních okruzích, pro které je příznačná pasivita studentů a nábožné naslouchání vyučujícím. Studenti se nenaučí mluvit a jsou následně překvapeni, že by měli veřejně formulovat svůj názor. Skutečný protipól Američanů.

Poslední výraznější národnostní skupinou jsou Poláci. Ač je to asi to nejzajímavější z postkomunistického akademického světa, není možné říci, že by se polští researchers výrazně projevovali. Spíše se u nich projevují typické motivy postkomunistické akademie: často mají svůj názor a nezřídka velice dobrý, polské právnické fakulty je však ani nenaučily samostatnému projevu, ani schopnosti pracovat v mezinárodním prostředí. Přitom se jedná o špičku polského akademického dorostu.

U profesorů se výše uvedené kulturní rozdíly a především rozdíly v projevu dost stírají. V jejich případě se již spíše jedná o individualitu a jednotlivé schopnosti. Skutečně dobří vyučující jsou navíc po několika letech výuky na EUI či na zahraniční univerzitě schopni se oprostit od svých „vnitrostátních“ kořenů a jsou buď dobří, anebo průměrní bez ohledu na zemi původu. Silnější „vnitrostátní“ kulturní slupku lze pozorovat u hostujících profesorů, kterých bývají na Institutu davy (kdo by se nechtěl na pár dní, týdnů či měsíců podívat do Florencie a přidat si „very impressive“ zářez na CV?). Z kategorie „hostující“ na mě za uplynulý rok na Institutu nejlépe zapůsobili Američané a nejhůře Italové. Není asi pochyb o tom, že lepší Americké univerzity mají v současnosti nejvíce prostředků pro získávání špičkových lidí z celého světa. Přednášky lidí typu Guido Calabresi či Alec Stone Sweet je vskutku radost poslouchat. Naopak můj dojem z většiny italských profesorů, co se mihli na EUI (a nemám pochyb, že to bylo to nejlepší z italské akademie) bylo, že jsou placeni do věty a strašně rádi se poslouchají. Mnoho slov, málo myšlenek, ještě méně myšlenek k tématu. Když se kupříkladu někdo přihlásí do diskuse na téma horizontální účinek základních lidských práv a po deseti minutách je stále ještě u Ulpiana, nemyslím, že by byl problém v mé neochotě poslouchat.

Jak bychom charakterizovali český akademický styl? Obstojí v evropském srovnání?

14 komentářů:

Jan Komárek řekl(a)...

Já myslím, že v tomhle směru srovnávat skutečně příliš nelze - a Michal to sám ve svém postu přiznává, takže jej ani nemá cenu kritizovat za to, že se o to pokouší.

Možná by se dalo dělit ne ani tak podle národnosti, jako spíš podle akademického prostředí, které danou osobu rozhodujícím způsobem formovalo (I když to vlastně možná Michal má nakonec na mysli).

Činit závěry na základě několika osob je obtížné: můj dojem např. z Poláků nebo Španělů by byl jiný než Michalův, je to ale dáno tím, že zde v Oxfordu znám vynikající kolegyně těchto národností, jež Michalem načrtnuté charakteristiky rozhodně nesplňují.

S Čechy je to těžké: v posledních letech tady v Oxfordu patřili k nejlepším studentům (kolega blogger J. Kindl byl dokonce vyhlášen nejlepším studentem postgraduálního M.Jur. programu, což je skutečně ohromný úspěch), a tak se mi stalo, že se profesor Gardner v jednom rozhovoru se mnou podivoval nad tím, jak mluvím o úrovni právnického vzdělávání u nás.. Těžko lze ale Jirku považovat za typického představitele českého akademického prostředí (i když si na základě setkání s ním mohli někteří lidé utvořit dojem, jak skvělé to s českou právnickou akademií je). Naštěstí sem občas zavítají i jiní návštěvníci a ti ten obrázek úspěšně poopraví směrem k realitě...

Ale rozhodně by bylo zajímavé srovnat např. styl akademického psání u nás se styly jinde - tam by se asi daly dělat kvalifikovanější závěry.

PS: U té Michalovy poznámky o tom, jak zdvořile dokáží Angličané dát najevo, co si skutečně myslí o Vaší myšlence- i Američané:-) Právě jsem se vrátil z přednášky Prof. R.S. Summerse (ano, TEN Summers). Když v reakci na jeden komentář řekl: "Thank you for your very thoughtful comment", tak jsem věděl, co bude následovat... :-)

Tomáš Sobek řekl(a)...

"Zatímco takový Němec počne s projekcí skutkových okolností případu pod pojmy a typicky deduktivní metodou podřazovat skutkové okolnosti pod existující definice („Begriff-Jurisprudenz“ a výchozí užití prostého sylogismu)."

To je snad nejhloupější klišé, jaké jsem kdy četl.

Mimochodem, subsumpce a dedukce jsou dvě různé věci.

Michal Bobek řekl(a)...

Děkuji za tak prestižní ocenění. Jsem šťasten, že si cestu k Jinému právu nalezli i lidé sečtělí, kteří neváhají obětovat svůj drahocenný čas a energii, aby detailní a propracovanou argumentaci podanou svým typicky skromným a zdvořilým stylem poukázali na intelektuální úroveň příspěvků.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Milý kolego,

1)Naznačujete, že současní Němci usuzují na základě dávno překonané teorie z pol. 19. stol. To je opravdu nemístné.

2) Subsumpce (podřazení) je aplikace obecného pojmu na jednotlivinu. Např. nějakého konkrétního psa klasifikuji jako jezevčíka. A teď mi prosím napište, co je na tom typicky deduktivního.

Jan Komárek řekl(a)...

Přemýšlím, zda náš blog neslouží tak trochu jako výzkumná laboratoř stylu akademické diskuse v ČR...

Myslím, že Michal snad i psal, že se ve svém příspěvku dopouští "trestuhodných klišé", která spíš měla navodit jakýsi obrázek toho, jak právníci dané oblasti myslí, než věrně popisovat jejich argumentační styl. Chytat ho teď za slovo mi připadá škoda, když (alespoň podle mého názoru) navodil docela zajímavé téma. Navíc když myslím má se střetáváním se s jinými kulturami celkem bohatou zkušenost - troufal bych si říci jako málokdo v Čechách.

A chyby snad (občas) dělá každý..

Tomáš Sobek řekl(a)...

Milý Michale, chtěl bych jen dodat, že jsem neměl v úmyslu Vás urazit, a pokud se mi to "podařilo", tak se omlouvám.

Pro odlehčení: Můj děda Sobek měl bratrance, který se jmenoval Bobek a seděli spolu ve školní lavici. :)

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Jan Komárek
Uznávám svou chybu.

peter brezina řekl(a)...

Ad Honza a R. Summers: jo, to sa holt nekdo ma... Ja tu v Prahe uz asi dva mesiace cakam na jeho knizku Form and Function in a Legal System: A General Study , ktoru mi pri kave vedla Svandrlikovho knihkupectva odporucil J.J.White (ano, TEN White ;) a furt nic. Aspon to Ratio Juris z marca, v ktorom su na nu recenzie/reakcie od B. Bixa a Ph. Sopera a reakcie na to od R. Summersa, doslo uz zaciatkom maja ;)

Tomáš Sobek řekl(a)...

Včera večer jsem nepřiměřeně zareagoval na příspěvěk Michala Bobka, což mě mrzí. Zkusím to vysvětlit a tím se ještě jednou omluvit.
1) Obecně mi vadí národnostní klišé, a to i tehdy, když jsou nevinná, tedy bez nacionalistického nebo rasistického motivu. Např. moje zkušenost s německými autory je taková, že jejich práce bývají nudné. Někdy děsně. Přesto bych si nedovolil generalizovat: Němci píšou nudně.
2) Jestli mám v teorii práva k něčemu opravdu averzi, tak to je "kritika" údajného deduktivizmu, jejímž českým zástupcem je Z. Kuhn. Když např. J. Wroblewski kritizuje výklad práva, který je založen na výlučně deduktivním uvažování, tak prostě kritizuje něco, co neexistuje a ani nemůže existovat. Onen neustále opakovaný soudcovský sylogizmus je tvořen pojmovou subsumpcí a logickou dedukcí. Přitom ona subsumpce má mimologickou povahu. Např. otázka, jestli něco spadá nebo nespadá pod pojem NEROST, není otázka pro logika, ale pro geologa. Přitom některé subsumpce mohou být hodnotově motivované. Např. co ještě spadá a co už nespadá pod pojem DOBRÉ MRAVY? Tohle chápali už zmínění představitelé Begriffsjurisprudenz (už proto, že četli Kantovu Kritiku čistého rozumu), tak nevím proč to nechápe Wroblewski a Kuhn. Přiznám se, že mě to rozčiluje, protože se jedná o naprostou banalitu.

Včera jsem se kvůli tomu zcela zbytečně obořil na Michala Bobka, za což se ještě jednou omlouvám. Jeho příspěvek je velmi zajímavý a nezasloužil si takovou reakci.

Jan Petrov řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Michal Bobek řekl(a)...

Jendo, marně přemýšlím, kde je v Burešově ulici psinec ;-)

Myslím, že blog je úžasnou zkušeností kultury projevu pro všechny zúčastněné. Kritiku mám rád, sám bývám nemilosrdný (tedy jak ke komu ;-), nicméně jsou příspěvky, na které má člověk chuť odpovídat a ty, při kterých chuť k další debatě ztrácí. Nemyslím, že by to bylo nutné dále rozpitvávat.

Souhlasím, příspěvek byl sbírkou trestuhodných klišé, na která jsem byl po zásluze upozorněn. Nedokonalou formou jsem se snažil zachytit německou posedlost definicemi a pojmy v právu. Přirozeně nelze redukovat německou metodologii pouze na to: jedná se o výchozí bod zkoumání. Co mě vždy znovu a znovu zaráží, právě ve srovnání německého pohledu na věc, je snaha dobrat se nějaké pracovní definice, jejímž hledáním se takový Anglosas nezatěžuje.

Není pochyb o tom, že nejpropracovanější výkladová metodologie současnosti je metodologie germánská. Stefan Vogenauer na toto téma napsal epochální dílo (Vogenauer, Stefan : Die Auslegung von Gesetzen in England und auf dem Kontinent I/II, vydal Mohr Siebeck 2001), které jsem zatím bohužel jenom prolistoval (v nejlepší německé tradici se jedná o krátký výcuc o 1.500 stranách). To samé v "executive summary" ale říká i v Elgarově encyklopeii srovnávacího práva, kde sepsal heslo "Statutory Interpretation" (http://www.e-elgar-law.com/Bookentry_contents.lasso?id=3582).

Jan Petrov řekl(a)...

Německé právo jsem poznal spíše z té méně teoretické stránky, z velké části spočívající v řešení jednoho případu za druhým.

Vzpomínám na profesory z Bonnu, kteří některé pojmy považovali za nedefinovatelné a označovali je jako Typus, a na další, kteří tvrdili, že teorie je zbytečná, neodůvodní-li odlišné řešení aspoň jednoho případu. (Toto tvrzení se asi nemůže vztahovat na komparativní práce ukazující "kudy dál".)

Ale ve veřejném právu je to prý jiný definitorický cvrkot.

Na teoretické knihy o patnáctistech stránkách jsem si vyvinul selektivní slepotu. Když jsem procházel knihovnou, asi tam někde byly. Ale neviděl jsem je.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Michal Bobek

K německé posedlosti pojmy a definicemi. S tím máte samozřejmě pravdu. Neplatí to pouze o německé právní vědě, ale i o filozofii a snad i o dalších sociálních vědách. Myslím, že to není jen nějaká historická nahodilost, ale souvisí to s pojmovou kompozicionalitou německého jazyka.

Za svou prchlivost se ještě jednou omlouvám.

Jan Petrov řekl(a)...

Pravidla určují "vlastníci" blogu. Snažím se psát k věci a stručně a být vcelku slušný, ale pokud se mi to nedaří, prosím o upozornění. (Je mi nepříjemná představa, co si o mě asi tak kdo říká, ale pro svou ohleduplnost to sem radši nenapsal, když si přečetl mé poznámky o tom, že se na FNH VŠE snad nic tak hrozného neděje.)

Obávám se, že v právu obecně není podstatné, a často ani možné, mít pravdu (hraje se tu spíše o autoritu, sečtělost a shodu světonázorů). Důležitějsí je jevit se ostatním jako přijemný, chytrý, elegantní člověk. Obávám se, že si to někteří ne zcela uvědomujeme a soutěžíme ve špatné disciplíně.

Myslím, že nelze plně pochopit německou metodu bez znalosti německého způsobu řešení případů: Gutachtenstilu. Někdo by řekl Begriff-Jurisprudenz; někdo kvalitní analytický nástroj. Německá právní metoda není tak primitivní, jak si máme v ČR sklon myslet. Naopak, v SRN nemají problém s teleologickou redukcí, širokými analogiemi a korekcí absurdních výsledků.

Porovnávat národní styly lze asi jen pomocí rozsáhlého výzkumu, anebo klišé (které přece jen nějakou část pravdy obsahují). Michalův příspěvek také byl v první řadě o tom, jak se mu jeví konkrétní akademici v konkrétní instituci.