01 května 2007

Nepřečteš-li mě, nezahyneš, neocituješ-li mě, zahynu

Noční můra bezejmeného akademika:
Zdá se mu, že právě dostal poštou výtisk knihy, publikované jeho kolegou. Kniha pojednává o oblasti, o které sám psal. Prolistuje si bibliografii. NIC! Projde poznámky pod čarou. NIC! Ani jeden jediný odkaz na jeho práce. Prolistuje si několik posledních vydání odborného časopisu, který rediguje. NIC! Rozrušený jde do své knihovny a vytáhne knihu, kde ví, že byl často citován. Na místech, kde byly předtím odkazy na jeho práce, nic není. Nikde není ... Existuje ještě vůbec?

Podobné historky mě začaly napadat při pohledu na titulek nedávného příspěvku Honzy Komárka: „Publikuj nebo zemři“ s nadějným podtitulem „a v poznámku pod čarou se obrátíš“. Bohužel, neobrátil se. Obrátím se tedy krátce nyní já. Ne však k celé poznámce pod čarou, té svůdné, tajemné a přitom otevřené krásce, ale pouze k jednomu z jejích poslání: její moci propůjčovat nesmrtelnost.

Na světě najdete těžko sebestřednější stvoření, než je (právní) akademik ("akademikem" mám na mysli jakéhokoliv jedince činného v akademickém světě práva, nikoliv titul "Akademika" coby nad-profesora, neblahé paměti udělovaného Československou akademií věd pro zasloužilé soudruhy). Akademik chce být ve světle ramp. Chce, aby se o jeho práci mluvilo, aby ji lidé obdivovali a chválili (Jestli vám někdo akademicky činných jedinců tvrdí, že mu o nějaké "to veřejné uznání" vůbec nejde, a že to všechno dělá jen z "té lásky k vědě", tak buď lže, anebo je natolik publikačně neschopný, že mu nic jiného ani nezbývá (to "anebo" zde představuje nevýlučnou disjunkci)). Pokud to není opěvováním na konferencích či na jiných shromážděních, pak se rampou stává citační aparát. Příkladem konferečního světla ramp je třeba nadávná Óda na Lassera, o které zde psal Jan Passer a kterou takto "nenápadně" prodává samotný Cornell Law School.

Mám-li si půjčit Kunderův motiv, citace práce jiných je určitým typem nesmrtelnosti. Akademikovo ego je polechtáno, jeho vědecká existence potvrzena. Kromě pozitivního přijetí citovaného zde hrají i různou roli strategie citátora. Rozdělil bych je na dva druhy: korektní a ty ostatní:

Korektní:
- odkazuji na přejatou cizí myšlenku (v civilizovaném světě normou, v českých podmínkách sci-fi);
- bibliografická citace (odkazuji na další literaturu či judikaturu k tématu, se kterou jsem sice bezprostředně nepracoval, k tématu se ale váže a já tím čtenáři poskytuji (rozumný) rešeršní servis zdarma).

Ostatní:
- "Hele, hele, tohle všechno jsem četl!" (nádorová variace bibliografické citace);
- citatio benevolentiae (volná variace na captatio benevolentiae, tedy vloudění se do přízně dané osoby lichocením, zde předstíráním, že práce dané osoby byla významná pro moji vlastní práci, což může, ale také nemusí být pravda. Jev to rozšířený hlavně v germánských zemích, ale i u nás, kde prostě musím ocitovat toho vedoucího katedry, že?);
- rituální citace (citace "klasiků" a "mistrů", tedy těch, které osobně neznám (takže to není citatio benevolentiae), ale všichni je vždy citují, aniž by je kdokoliv četl, takže jako mladý učedník vstupující do cechu cítím povinnost je rituálně ocitovat, i když jsem je tedy, ehhhhm, taky nečetl);
- citace "já na bráchu, brácha na mě" (umělé navyšování citací mezi spřízněnými autory - kupříkladu někteří z přispěvatelů tohoto blogu byli nedávno odsouzeni jako "ti mladí, nezkušení autoři, co se citují jenom navzájem" a, implicite, že nepřinesou tu správnou oběť na citační oltář a nezapálí vonnou oběť zkušenému veleknězi, tedy že do své práce nezařadili citatio benevolentiae. "Bratrská" citace může nabývat až recesistických dimenzí, kdy se bratrští autoři vsadí, kdo bude schopen druhého ocitovat v čemkoliv, co napíše, bez ohledu na smyslupnost.);
- "Práce, jejíž jméno nesmí být vysloveno" (Záměrné neuvedení práce, o které vím, že existuje a že by správně měla náležet do bibliografické citace, ale domnívám se, že je to úplná blbost, takže nechci čtenáře urážet její citací. Nevím, jestli je správné zařadit tento typ citace mezi "ostatní": každý autor má samozřejmě hodnotící úvahu, co si myslí, že je smysluplné a na co je vhodné čtenáře odkázat. Na druhou stranu, pokud má psát skutečně plnohodnotnou bibliografickou citaci?

Zpátky ale k nesmrtelnosti. Mírou citací, častostí a umístěním v textu vznikají tři druhy nesmrtelnosti v právu. Bývají přímo úměrné autorovu egu.

1/ Malá nesmrtelnost - jedinec se obrací v poznámku pod čarou č. 26, když je dobrý den, tak taky pozn. č. 28 a 29.
2/ Střední nesmrtelnost - jedinec se dostává na stránku, tedy je uváděn v hlavním textu.
3/ Nesmrtelnost - jedinec se dostává do titulu.

Zajímavým fenoménem je, zda vaši práci při nošení malých kamínků na váš pomníček nesmrtelnosti vůbec někdo skutečně četl. V rámci malé nesmrtelnosti možná ani ne, pokud jste v poznámce pod čarou jenom jednou. U střední nesmrtelnosti a "řádné" nesmrtelnosti vás asi už četli, tedy pokud nejste už zase úplná mumie. Kategorie právních "citačních mumií" mě začala fascinovat především nyní, když se stávám stále větším právním archeologem. Začal jsem totiž číst autory, které normálně v tom právním "diskúrzu" už nikdo nečtě, ale povinně je cituje (rituální citace anebo vzývání nesmrtelných již bez jakékoliv citace, neboť to jsou přeci již ty "notoriety"): víkend jsem měl s Montesquieum a třetí kapitolou (knihy XIX až XX) jeho De l´esprit des lois, což je obecně považováno za základ moderního srovnávacího práva. To je sice hezké, ale jenom čtením samotné věci si člověk uvědomí, že Montesquieu, ten osvícený duch, který předběhl svoji dobu, byl rasista. Dnes dočítám 4 kapitolu I svazku Savignyho System des heutigen römischen Rechts, který s ohledem na to, že Savigny už má "řádnou" nesmrtelnost v právu dávno jasnou, taky nikdo nečte (jinak by se třeba taky mohl dozvědět, že Savigny mezi své výkladové metody zařadil "Zweck im Recht", tedy teleologický výklad právních předpisů).
Nabalzamované mumie právní nesmrtelnosti, které už nikdo nečte. A přitom se jimi chce každý tak moc stát ...

22 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ve filozofii matematiky a logiky se běžně používají kolektivní pseudonymy. Např. jméno "Nicolas Bourbaki" je kolektivní pseudonym, pod kterým ve 20. století publikovala vlivná skupina francouzských matemtiků. Nebo pod jménem "L.T.F. Gamut" v současnosti publikuje skupina významných holandských logiků.
Nevím o tom, že by se k něčemu takovému uchýlila nějaká skupina právních akademiků. Ale když nad tím tak přemýšlím, byl třeba takový Viktor Knapp opravdu jeden člověk? :)

Anonymní řekl(a)...

Z nějakého pramene jsem se dočetl, že počátky citací jsou spojeny se středověkými učenci, kteří do svých skriptů vnášeli citace právě ve smyslu a významu "Hele, hele, tohle všechno jsem četl!"

Vzpomínám si v této souvislosti na přednášky prof. Břetislava Horyny z FF MU, který v rámci jedné z hodin upozorňoval na určitá úskalí citací. Uváděl, že do odborných textů se dostávají pouze citace vědomé, zatímco citace nevědomé níkoliv. Jinými slovy, citujeme pouze dílo, které často máme před sebou a víme, že z něj citujeme. Ale to, co jsme si přečetli v minulosti, to, kterou myšlenku jsme v minulosti po přečtzení nějakého textu přejali za vlastní už z čisté omezenosti lidského vnímání a paměti necitujeme a uvádíme tak za vlastní... k tomu dodal řečnickou otázku, jaký má tedy skutečný význam citace v odborných textech, když je uváděna pouze citace vědomá, zatímco citace nevědomá je pomíjena...?

Vojtěch Šimíček řekl(a)...

Michal má samozřejmě pravdu, byť velmi drsně vyjádřenou. Proto jen přidávám vlastní drobné zkušenosti.
1. Nejprve upřímné a kajícné doznání. V dobách krásného asistentského mládí jsme se Z. Koudelkou s oblibou hráli hru na citace (to co MB nazývá "já na bráchu"), spočívající v tom, že v jakémkoliv publikačním výstupu jsme se navzájem citovali pod sankcí lahve vína. Protože jsme však zpravidla psávali o rozdílných otázkách, bylo umění citaci vhodně naformulovat, takže jsme skutečně používali formulace typu: "k tomuto problému se zcela překvapivě nevyjádřil ZK (VŠ) ve svém zásadním příspěvku, věnovaném ..." či "ke zdánlivě nesouvisejícím, leč zásadním aspektům zkoumaných otázek se vyslovil nadějný konstitucionalista ZK (VŠ)..." Jen dodávám, že od začátku jsme to brali jako parodii na nesmyslný citační systém a proto taky jsem např. v habilitačním řízení žádnou z Koudelkových "citací" nevyužil, byť v některých případech by to asi i bylo namístě.
2. O čem se Michal nezmínil, jsou "virtuální citační či recenzní zahraniční ostruhy". Podobné hry, bohužel však myšlené vážně, se samozřejmě hrají i na mezinárodním poli a existence akademického kamaráda v cizině může v tuzemsku vyvolat zdání zahraničního vědeckého uznání. Konkrétní příklad: můj vynikající kamarád z Německa mi s velkým pobavením ukázal "recenzi", kterou do jednoho z německy psaných odborných periodik spáchal na česky psanou monografii nejmenovaného akademika z Česka, který ho o ni velmi úpěnlivě prosil. Protože německý kolega sice značnou povědomost o češtině má, nicméně porozumění monografii je přece jen velké sousto, napsal recenzi výhradně na podkladě závěrečného do angličtiny přeloženého jednostránkového summary. Takže - účel byl splněn a virtuální hra na vědecké uznání zkažena nebyla...
3. Berte to prosím jako bonmot: není jednou z cest do vzývané nesmrtelnosti i napsání úplné pitomosti? Jinak řečeno: seriózních názorů je kolem nás tolik, že je stejně ani nevstřebáme a ve svém souhrnu jsou značně nudné. Jaké intelektuální oživení však přinese totální úlet! Vzpomeňme např. na článek publikovaný v Právníku počátkem 90. let, v němž se objevil názor, že Listina základních práv a svobod není pramenem práva. Byť se nejednalo o žádný zásadní text, stal se tento názor odrazovým můstkem pro následné polemiky, protože byl v tomto směru "snadnou potravou". Anebo jiný příklad: jakou intelektuální rozbuškou se stal apodikticky vyjádřený názor Ústavního soudu v nálezu č. 403/2002 Sb.! Kolik zajímavých článků by bez něj nevyšlo (že, Hynku, Viléme, Jarmilo, Zdeňku, Jane...! ) Proto také považuji za obrovské požehnání každé odborné konference, pokud na ní vystoupí "profesionální provokatér".

Michal Bobek řekl(a)...

Ad Vojtěch Šimíček: "Profesionální provokatér"? Přemýšlím, zda se tato skupina překrývá s "drsným vyjadřováním pravdy". Uznávám, že se na blogu s politicky korektními výrazy příliš nezatěžuji, ale pokud by se čtenář chtěl unudit k smrti, tak nečte nás, ale Právníka.

Ad Jan Lasák: Máte samozřejmě pravdu, oddělit citaci přejatých myšlenek od "notoriet" oboru je obtížné. Není to ale nemožné: nikdo asi nebude (kromě několika zfanatizovaných Američanů) odkazovat na zdroj poznání dělby práva na veřejné či soukromé či subjektivní či objektivní (tedy ve smyslu převzetí cizí myšlenky, bude citovat pokud chce čtenáři poskytnout bibliografický údaj). Naopak pokud přejmu dělení či typologii, se kterou přišel jeden autor a která je originální, pak i neocitování je chybou autora, který neučinil dostatečný základní výzkum existující literatury.

Všechno je to přirozeně o autorské poctivosti.
__________________

Krátký blogovací přílepek: již jste viděli nový medailonek Pavla Molka? Klikněte si na jeho jméno mezi "Přispěvateli" v levém horním části obrazovky ;-)

Anonymní řekl(a)...

Co si myslíte o sekundárních citacích, které jsou prezentovány jako primární? Někdo přímo cituje práci, kterou on sám nečetl. Neuvede ale zdroj, ze kterého citaci převzal. Tímto způsobem lze velmi snadno vytvářet dojem velké "načtenosti." Tato praxe je zcela běžná. Zvláště to bije do očí, když se citují hodně staré práce nebo práce v exotických jazycích. :)

Jan Mates řekl(a)...

Já si nemyslím, že nutně bije do očí jako převzatá citace citace hodně staré literatury. Také to může znamenat: „Podívejte se milí čtenáři, co jsem pěkného zase koupil v antikvariátu.“ :-).

Anonymní řekl(a)...

ad Jan Mates:
Studentka mi odevzdala seminární práci s tímto výčtem literatury:
POUŽITÁ LITERATURA
Knapp, V.: Problém nacistické právní filosofie, Aleš Čeněk 2002
Farricius, H.: Das Programm der NSDP. GAW 6.
Hildebrandt, H.: Rechtsfindung im neuen deutschen State, de Gruyter, Berlín-Lipsko 1935
Bechert, R.: Grrundzüge der N.s. Rechtslehre, Kohlhammer, Lipsko 1941

Jan Mates řekl(a)...

A ptal jste se dotyčné studentky, jak to je, zda ty knihy četla a co se v nich pěkného píše? A odkazuje na tuhle literaturu Knapp?

Já v diplomce měl v literatuře učebnici občanského práva z roku 1913, když už jsem si jí koupil, tak jsem se chtěl pochlubit :-).

Anonymní řekl(a)...

Četla jen Knappa, opsala jeho Literaturu a převzala citace. :)

Jan Mates řekl(a)...

Hm, tak to je fakt průhledné :-). Třeba to byl test, zda tu diplomku budete opravdu číst :-).

A jaké je řešení tohoto problému? Hodit na hlavu a předělat? Nebo se snižuje známka?

Anonymní řekl(a)...

Tomu jsem se jen zasmál. Vzhledem k tomu, že asi polovina studentských prací jsou plagiáty, je to maličkost.

Jan Mates řekl(a)...

Polovina? Tak to je opravdu drsné … . A jak to řešíte? Problém je asi v tom, že většinou se nikdo tím, zda se jedná o plagiát moc nezabývá a proto to studenti znovu a znovu zkouší ….

Anonymní řekl(a)...

U nás se obecně plagiátorství toleruje. Ono to začíná už na základní škole, kde se opisování při písemce považuje za normální věc.

Jan Mates řekl(a)...

Jo to opisování a plagiátorství se opravdu v ČR neskutečně toleruje. Ve Francii je za to padák z univerzity údajně spolu se zákazem studia na univerzitě na 5 let, obdobně se za to vyhazuje v USA, VB a Singapuru, tam prý už se člověk po podobném přestupku nikdy nemůže stát právníkem….

Anonymní řekl(a)...

Přesně tak.

Anonymní řekl(a)...

Na margo poslednej diskusie, o plagiátorstve je aj článok v dnešnom SME s názvom Diplomovka: odstrihni a prilep.

Zdá sa, že jediným spôsobom boja proti tomuto nešváru je softvérovo preverovať autenticitu odovzdaných textov porovnaním s rozsiahlou databázou iných textov (SME to okrajovo spomína v úvode). Takúto službu poskytuje (komerčne) napríklad Turnitin. Zaujímavé však je, že v USA práve táto spoločnosť čelí žalobe dvoch študentov za porušenie autorských práv - obaja odmietli dať súhlas s archivovaním svojich prác, a tie boli napriek tomu pridané do systému Turnitin (viac v článku Washington Post).

Anonymní řekl(a)...

Přesně tak. Na MU se rozjela služba nazvaná "Jako vejce vejci". Seminárky, bakalářky i diplomky se odevzdávají elektronicky a jsou zařazovány do databáze, s jejímž obsahem jsou potom porovnávány později odevzdané práce.

Nevím nakolik to funguje, ale například na FSS je plagiátorství trestáno poměrně tvrdě - např. vyloučením.

Anonymní řekl(a)...

U nás v Plzni není problém v tom, že bychom to neuměli poznat, ale v tom, že se to s úsměvem toleruje. Když např. student odevzdá diplomku, která je z poloviny fotokopií jedné diplomky a z druhé poloviny fotokopií další diplomky, která má jiné stránkování a formátování, tak bych ho prostě vyhodil ze školy. A tohle studenti OPRAVDU dělají!!!

Anonymní řekl(a)...

Tak to je drsné.

Už vidím diplomku, kde je první polovina napsaná dvanáctkou timesem a druhá desítkou arialem, protože dotyčný nepřizpůsobil font :).

Asi to chce začít minimálně vracet. A to (alespoň myslím) můžete začít dělat hned, ne?

Anonymní řekl(a)...

ad Lada Vyhnanek
Záleží na konkrétním učiteli. Někteří to vůbec nečtou a tak plagiátorství ani nezjistí. Pak napíšou trapný "posudek" na pět řádků, který jen opisuje obsah. Tohle je zcela běžná praxe. Ale jsou i poctiví, kteří to čtou a dokonce v některých případech i vrací. Ale doufám, že nejsou takoví, kteří to nečtou, a přesto to vrací. :)

Jan Petrov řekl(a)...

To už aby si člověk, který se snaží napsat diplomku pořádně, připadal jak debil. (Mimochodem, to je asi základní morální problém opisování a korupce: Jakmile tvrdě uplácí všechny společnosti okolo, musí ta Vaše taky, jinak zkrachuje.)

Ale na druhou stranu: nikdo ji nečte a většina právníků nemá ambici dělat "velkou vědu". DP je pro ně jen čárka na cestě za papírem.

Řada seminárek se zadává jen proto, aby se učitel mohl chlubit "moderními metodami výuky". Proč na fakultě studenti za domácí úkol píší ne analýzy složitějších právních případů, ale moudra na téma "filozofie aktuálních ontologických problémů rekurzivního jsoucna"?

Známý známého, když měl v seminární práci popsat fungování nějakého elektronického přístroje, prý začal pěkným úvodem, skončil pěkným závěrem a doprostřed vložil úvahu, že uvnitř přístroje běhají veverky a otáčí dřevěnými kolečky -- a prošlo mu to.

Anonymní řekl(a)...

Je zbytečné mluvit o významu diplomových prací za situace, kdy střední školy (včetně gymnázií) produkují pologramotné absolventy, kteří nečtou, a proto ani nedokáží napsat smysluplný text.

Je otázka, jak má vypadat předmět teorie práva. Osobně si myslím, že v prvním ročníku má být pouze jakýsi Úvod do studia práva. Teorie práva, která se zabývá filosofickými otázkami, má být až v nabídce doktorandského studia.

Jsem pro redukci výuky právních dějin na právnických fakultách.

Považuji za chybné, že semináře
pozitivně-právních odvětví obvykle vypadají jako opakování přednášky. Semináři mají být cvičení, na kterých se píší smlouvy, žaloby, rozebírají konkrétní případy, atd.