28 května 2007

Mají nejvyšší soudy vydávat sjednocující stanoviska?

Téma sjednocování judikatury prostřednictvím stanovisek nejvyšších soudů určitě není originální a nelze v této souvislosti nevzpomenout vynikající a v našem prostředí zcela originální texty na toto téma od Z. Kühna (viz např. Judikatura a právní argumentace), v poslední době se této problematice velmi zajímavým způsobem věnoval soudce Nejvyššího soudu Fr. Púry (časopisu Soudce č. 4/2007), jehož článek vřele doporučuji pozornosti všech čtenářů. Myslím si však, že by byla velká škoda, jestliže by nebylo podrobeno kritické diskusi též na tomto blogu. Rozhodně se totiž nejedná o téma „vyčichlé“ či nezajímavé, vždyť jen vzpomeňme, kolik výtek se sneslo na hlavu I. Brožové v souvislosti s jejím odvoláním, že její soud nevydává dostatečný počet stanovisek, a dokonce se začíná hovořit o možnosti vydávat „preventivní stanoviska“ k otázkám, které ještě ani „nestihly být zjudikovány“. Dokonce tvrdím, že právě postoj k možnosti vydávat stanoviska může být nazírán jako určující pro samotnou koncepci a smysl těchto soudních institucí.

Zákonná úprava (zákon o soudech a soudcích v případě Nejvyššího soudu a soudní řád správní u Nejvyššího správního soudu) sjednocující stanoviska vymezuje jako prostředek, pomocí něhož tyto soudy „sledují a vyhodnocují pravomocná rozhodnutí soudů a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímají stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu.“ Jedná se tedy o neprocesní způsob sjednocování rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů. Již v samotné podstatě tohoto prostředku je proto zakódován jeho klíčový problém, spočívající v samotném vnímání justice.
Moje přesvědčení vychází z toho, že celý ústavní systém lze názorně zobrazit jako symfonický orchestr, v němž si každý muzikant hlídá svoje úkoly, a pouze pokud tak důsledně činí, můžeme hovořit o skutečné souhře a harmonii. V případě soudů vnímám jejich úkol jako ochranu individuálních práv, což je ostatně výslovně a opakovaně zakotveno i v Ústavě. Soudy si proto nemají hrát na normotvůrce a jejich poslání spočívá ve vydávání individuálních právních aktů, tedy v rozhodování konkrétních případů a lidských osudů, nikoliv ve „společenském inženýrství“.
Sjednocující stanoviska se do tohoto prostinkého konceptu prostě nevlezou a již proto mi vadí. Podstata sjednocujícího stanoviska je totiž založena na apriorní myšlence, že individuální případy jsou jen jakýmsi podnětem a nikoliv účelem těchto rozhodnutí, jelikož smysl stanovisek spočívá ve zformulování obecného řešení, přesahujícího individuální případ. Tím se však ze soudu stává faktický normotvůrce, protože pokud jsou stanoviska obecně závazná (a jinak by zřejmě neměla žádný smysl), principielně se soud dostává do stejné role jako zákonodárce, který přece také přijetím nového zákona začasté reaguje na zobecněné podněty plynoucí z individuálních případů. Pokud by stanoviska závazná být neměla, považuji za daleko rozumnější, aby byla publikována jen jako soukromý právní názor podepsaných soudců, nezaštítěných autoritou a ritem soudu, jehož jsou členy. Jinak řečeno, pokud se shodneme na tom, že soudy představují orgány veřejné moci, nadané vrchnostenským oprávněním, mají vydávat závazná rozhodnutí. Pokud určité rozhodnutí jako závazné bráno být nemá, není dán ani pražádný důvod, aby bylo spojováno s konkrétním soudem.
Další výhrada vůči stanoviskům je možná ještě zásadnější povahy. Systémově vzato totiž je možno od sebe odlišit následující situace.
První jsou případy, kdy odlišně rozhodují soudy nižších stupňů ve věcech, které se procesním způsobem mohou dostat k nejvyšším soudům (dovolání, stížnost pro porušení zákona, kasační stížnost apod.). V těchto případech nelze mít pochyby, že smysl mimořádných opravných prostředků spočívá především ve sjednocování judikatury, takže přijímat samostatná stanoviska se jeví jako zcela zbytečné a nesystémové. Dokonce tvrdím, že by se jednalo o systémově nebezpečný jev, jelikož bychom tím implicitně připustili, že stanoviska stojí kdesi nad individuálními rozhodnutími nejvyšších soudů (a jsme opět u normotvorby!) a že tedy když soudy nižšího stupně tato individuální rozhodnutí nerespektují jako faktické precedenty, ještě nic hrozného se neděje, protože teprve přijetím stanoviska nejvyšší soud vytřídí tu skupinu problémů, které považuje za zásadní a které teprve musí být akceptovány.
Druhou možností je nejednota judikatury uvnitř samotných nejvyšších soudů. Ani zde nespočívá řešení ve stanovisku, jelikož právě na tyto případy výslovně pamatují sjednocovací mechanismy uvnitř těchto soudů (velký senát, rozšířený senát). Připuštěním možnosti vydávat stanoviska v těchto případech by zmíněné zákonem předvídané sjednocovací mechanismy postrádaly smysl, takže ani zde nepřipadá stanovisko do úvahy. Nemluvě již ani o tom, že bych nerad řešil problém, jaký je vlastně vztah mezi právním názorem obsaženým v rozhodnutí velkého senátu a ve stanovisku za situace, kdy jsou oba tyto názory rozporné. U rozhodování soudů totiž nemůže platit primitivní úvaha, že více hlav znamená více rozumu, tzn. čím více soudců rozhoduje, tím více má být následně vydané rozhodnutí respektováno. U soudu nejde o počet hlasů soudců, nýbrž o dodržování přesně stanovených pravidel, takže i když budu jako soudce stokrát nesouhlasit s rozhodnutím např. rozšířeného senátu, musím ho ve svojí rozhodovací činnosti respektovat, a to prostě již z toho důvodu, že žádný účastník řízení nemůže doplácet na ješitnost soudce.
Zbývá tak třetí možnost: rozhodnutí formou stanoviska tam, kde možnost sjednocení nelze provést prostřednictvím rozhodování o mimořádných opravných prostředcích ani pomocí velkých senátů či rozšířeného senátu. Logicky se bude jednat toliko o případy, kdy mimořádný opravný prostředek vůbec není přípustný. A zde nastává velký problém spočívající v tom, že takto pojaté nejvyšší soudy již zcela přestávají být soudy začleněnými do systému soudní moci a stávající se jakýmisi „generálními ředitelstvími“. Jinak řečeno, přestože zákonodárce neshledal určité typové skupiny případů za natolik významné, aby umožnil rozhodování o nich nejvyšším soudům, tyto soudy se k nim mohou dostat prostřednictvím stanovisek, které však již nemají vůbec nic společného s rozhodovací činností soudů, nýbrž nejsou ničím jiným než jakousi obdobou různých směrnic (pro zajímavost ostatně připomínám, že předchůdce dnešního stanoviska se terminologicky skutečně označoval jako směrnice) a pokynů vydávaných ústředními orgány státní správy. Toto řešení považuji zcela odporující samotné podstatě soudní moci, jelikož ji fakticky degraduje na hierarchicky uspořádaný systém instancí pojmově vycházející z teze, že kdo sedí výše, má nutně i více rozumu. Jakkoliv určitě souhlasím s tím, že nejen rozhodovací činnost, nýbrž i postup všech soudů má být v zásadě jednotný a předvídatelný, tvrdím zároveň, že bližší vymezení tohoto postupu je věcí normotvorby a nikoliv interních směrnic vydávaných nejvyššími soudy. Pokud by se určitá otázka jevila jako natolik zásadní (s ohledem na práva účastníků řízení), není nic snadnějšího než ji podrobit možnému přezkumu zákonodárnou cestou a tím ji posunout do pozice možného sjednocování procesními prostředky. Zároveň však nepřeceňujme význam normotvorby (a koneckonců ani stanovisek), jelikož domnívám se, že ve většině případů nejednota postupu mezi soudci a senáty není dána jejich zlou vůlí, nýbrž spíše nedostatkem informací, a proto daleko lepší službu než autoritativní rozhodnutí může mít vhodný seminář, věnovaný sporným otázkám, či jiná vhodná forma vzájemné komunikace.

Je zcela pochopitelné, že odborná i laická veřejnost od soudů zcela oprávněně očekává srozumitelná, jednotná a předvídatelná rozhodnutí. V tomto směru se sjednocující stanoviska jeví jako velmi lákavá, protože představují zdánlivě jednoduché řešení, odbřemeňující čtenáře od povinnosti sledovat desítky, stovky či dokonce tisíce rozhodnutí a nabízející mu komfort přečíst si jeden text, z něhož se dozví autoritativní názor ke všem problémům určitého typu. Tuto výhodu stanovisek v době informační inflace samozřejmě nelze nikterak snižovat. I zde nicméně platí, že ta nejlákavější a nejschůdnější cesta není nutně i tou nejsprávnější a ponechme proto raději výběr, zveřejnění a komentování významných právních názorů výhradně akademikům a soukromé sféře. Pokud bych si totiž vypůjčil slova T. Halíka (Prolínání světů), „pravda představuje knihu, kterou ještě nikdo nedočetl do konce.“ Netvařme se proto, že tuto knihu již mají dočtenu a v regálech svých příručních knihoven dávno založenu kolegia či pléna nejvyšších soudů.

15 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Pokud jde o rovinu právní (tj. právní závaznost), nevidím rozdíl mezi stanoviskem a judikaturou. A pokud jde o rovinu politickou nebo filozofickou (tj. zda soudy mají dělat i něco jiného než rozhodovat individuální spory), pokud to zákonodárce uzná za vhodné a neodporuje to úplně smyslu dané instituce, tak v tom nevidím problém. Je to situace obdobná jako u ústavního soudu - základní funkce je kontrola ústavnosti právních předpisů, ostatní bychoom mohli označit jako doplněk jeho činnost. Stejně bychom se mohli zamýšlet nad tím, zda by bylo správné, aby NSS mohl rušit podzákonné předpisy (také je to jiná činnost). Ve stanoviscích nevidím problém. (ano mohly by být publikovány v časopisech se stejnou povahou jako jakýkoliv článek, ale stejnou povahu mají podle mě i nyní)

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch Šimíček drží vysokou kvalitu svých příspěvků, což asi nikoho nepřekvapuje.

Sjednocující stanoviska podle mého názoru nemají přímo sjednocovat samotné rozhodování (know how), ale působit nepřímo na základě konfrontace možných východisek pro rozhodování (know that). Jejich funkce nemá být normativní, ale informační. Sjednocující stanovisko má především soudům s lokálním jednostranným názorem poskytovat informace typu: "Tento Váš právní názor není jediný možný. Můžete se na to podívat i jinak. Argumenty jsou takové a takové."

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Souhlasím s Vojtěchem Šimíčkem, že sjednocující stanoviska jsou pochybná, a že pokud nejvyšší soud, resp. jeho soudci, chtějí k věci něco říci, ale nedisponují individuální kauzou, mohou to učinit článkem publikovaným v právnickém časopise.

Ale bohužel, v naší autoritářské právní kultuře je sjednocující stanovisko pochopitelně mnohem atraktivnější, protože to co tam autoritářsky tvrdí soud, by často argumentačně neuspělo v článku v právnickém časopise. Zatímco článek je psán (nebo by měl být psán) diskursivní formou, kde autora tíží břemeno argumentu, styl našeho soudního rozhodnutí je bohužel často takový, že stačí něco tvrdit, aniž by soudce své premisy jakkoliv odůvodnil. Což je vlastně jinými slovy řečeno to, co říká post Vojtěcha Šimíčka - sjednocující stanovisko nám "krade" prostor pro legitimní otevřený právní diskurs ještě předtím, než je věc "vyřešena" soudem.

Jakkoliv stanoviska nejsou formálně závazná, jak už ostatně post VŠ uvádí, samozřejmě, že ve skutečnosti závazná jsou, neboť jinak by neměla žádný smysl. Narozdíl od normativní síly judikatury, kterou jsem schopen odůvodnit, ovšem normativní sílu stanoviska schopen odůvodnit nejsem, a mám o ní naopak hluboké pochybnosti.

Anonymní řekl(a)...

ad Zdeněk Kühn
Jen k doplnění. Všichni rozlišujeme alespoň tři druhy normativní síly: mandatorní, materiální a koordinační. 1. Mandatorní: Něco má být, protože to platně stanovila normativní autorita. Přitom normativní autorita je právě ten, kdo nemusí odůvodňovat svá rozhodnutí. Prostě jen řekne: "Platí to a to, protože jsem se tak rozhodl." 2. Materiální: Něco má být, protože to je rozumné. Tedy protože pro to byly předloženy přesvědčivé důvody. 3. Koordinační: Něco má být, protože tak jednají ostatní. Např. je jedno, jestli se po silnici jezdí vlevo anebo vpravo, ale je potřeba, aby všichni jezdili STEJNĚ.
Nyní hrubé jednodušení: Zatímco zákony mají mandatorní sílu, judikatura má materiální sílu, od sjednocujících stanovisek se očekává, že budou mít koordinační sílu (resp. funkci).
Ano, je to zjednodušení, a právě z tohoto zjednodušení mohou plynout různá nedorozumění.

Anonymní řekl(a)...

Plně souhlasím s autorem a doc. Kühnem.

Polemika s Tomášem Sobkem: Pokud zákonodárce má mandatorní normativní sílu, proč vydává důvodovou zprávu? V zásadě si lze představit i judikaturu bez odůvodnění. Rozumné by měly být i zákony.

Koordiační role zákonů se někdy považuje za důkaz toho, že právo je minimem morálky. Podle mého názoru je účelnost a pořádek rovněž morální.

Anonymní řekl(a)...

Ad karel novotny
1) Uvedl jsem ty teze právě proto, že jsou hrubé zjednodušení.
2)Důvodová zpráva není odůvodnění zákona samotného, ale odůvodnění návrhu zákona, a předkládá ji navrhovatel zákonodárci jako možné důvody k přijetí zákona. Zákonodárce těmito důvody samozřejmě není vázán.
3)Ano, v zásadě si lze představit judikaturu bez výslovného odůvodnění. Nicméně, pokud má judikatura plnit normativní funkci (v jakémkoli smyslu), pak nás vždy budou zajímat důvody, na kterých judikáty stojí.
4) Právo není minimum morálky.

Anonymní řekl(a)...

Reakce:

ad 1. Této připomínce nerozumím.

ad 2. To záleží na přístupu. U nás je to odůvodnění návrhu zákona, v UK je to odůvodnění schváleného zákona. Není v tom takový rozdíl. Stačí doplnit odůvodnění návrhu zákona o odůvodnění schválených pozměňovacích návrhů.

ad 3. Podle mého názoru nás zajímat nemusí. Myslím si, že judikatura plní zejména funkci autoritativního řešení hraničních případů. Např. máme les a máme shluk stromů. Může dojít ke sporu, zda má vlastník shluku stromů plnit povinnosti podle lesního zákona. To autoritativně rozhodne správní soud, přičemž odůvodnění není tak podstatné. Podstatný je nález.

ad 4. Souhlasím s Vámi. Nicméně x vulgárních positivistů to tak vnímá: "Akademik Knapp zmiňuje ve své Teorii práva (C. H. Beck, Praha 1995) známou poučku Georga Jellineka, že právo je minimem morálky. Tato koncepce považuje právo za podmnožinu morálky a vyvozuje, že každá norma právní je zároveň i normou morální, kdežto nikoli každá norma morální je i normou právní. Tento názor považuje Viktor Knapp za mylný a jeho neudržitelnost demonstruje jednoduše tím, že existují zcela bez pochybnosti i právní normy zjevně morálně indiferentní. Jako příklad lze uvést normu, která stanoví, že do procesních lhůt se nevčítají dny poštovní dopravy, že polovina měsíce je 15 dnů atd."

Anonymní řekl(a)...

Karlovi Novotnému
ad 2. Důvodové zprávy nic nemění na mandatorní povaze zákonů. Zákon má totiž normativní sílu bez ohledu na to, zda jsou důvody uvedené v důvodové zprávě rozumné a přesvědčivé.
ad 3. S judikaturou je to VELMI komplikované. Lze tu nalézt prvky mandatorní, materiální i koordinační normativní síly.
ad 4. Doporučuji opatrnost s pejorativním označením "vulgární pozitivista" v případě, že se mluví o historických autorech. Zvláště pak v případě, když se jedná o autory, kteří posunuli tehdejší právní vědu o velký kus dál. Pokud chceme kritizovat dekadentní formy právního pozitivizmu, tak máme řadu příkladů nyní kolem sebe.

Anonymní řekl(a)...

Reakce:

ad 2. Myslím, že zde hrajeme pouhou pojmoslovnou přetlačovanou. Ano, máte pravdu. Nicméně, pokud je zákon nejasný, je historický výklad použitelnou methodou výkladu, byť dnes ne populární.

ad 3. Souhlas.

ad 4. Za "vulgárního positivistu" nepovažuji ani Jellineka, ani Knappa. Zřejmě jsem se špatně vyjádřil. Chtěl jsem říci to, že ti, kteří z nich vycházejí, překrucují výrok, že právo je minimem morálky, tak, že jim vychází, že positivní právo (tj. dle jejich náhledu toliko právní předpisy) jsou amorální. Ale stejně jako Zdeněk Kühn postrádám vhodné označení pro tento převažující směr právního myšlení v ČR, neboť vnímám, že skuteční positivisté mají jiné názory. Za představitele směru, který kritisuji, bych označil např. prof. Pavlíčka.

Anonymní řekl(a)...

karlovi novotnému
ad 4 Ideologické nálepky jako "textualista", "formalista", "pozitivista" apod. se často používají jenom proto, aby se o někom mohlo říct společensky přijatelným způsobem, že je idiot.
Už jsme dávno off topic, takže z mé strany považuji tuto diskuzi za ukončenou. Děkuji a hezký zbytek dne.

Anonymní řekl(a)...

Máte do značné míry pravdu. Tito lidé ale opravdu ovládají českou právní praxi a je třeba označit, co a proč dělají špatně. Proto tak chválím tento článek a reakce doc. Kühna.

Samozřejmě, že akademik může tendovat k tomu, že se na české právo vykašle a raději se zapojí do mezinárodního vědeckého discoursu. Tím se však česká právní praxe nezlepší.

Michal Bobek řekl(a)...

Děkuji za výborný příspěvek, ke kterému se bohužel dostávám až se zpožděním. Naprosto souhlasím s tím, že soudy by neměly vydávat právní stanoviska. Možná ale z trochu jiného důvodu, než je presentováno v příspěvku: zásadní překážkou vydávání stanovisek je skutečnost, že moc soudní by neměla mít iniciativu nad rámec konkrétní kauzy. Na rozdíl od zákonodárce nemá pravomoc iniciovat změnu, může ji však uskutečnit v případě, kdy daná kauza přichází na podvozku konkrétního případu. Druhým argumentem je, že je systémově vhodnější, aby existovala přehledná a nepočetná judikatura, která vykonává řídící funkci sama o sobě a stanoviska nejsou vůbec zapotřebí.

Naopak si nemyslím, že soudy nemohou být normotvůrcem. V mnoho ohledech jsou a budou. Pasáž:
“Soudy si proto nemají hrát na normotvůrce a jejich poslání spočívá ve vydávání individuálních právních aktů, tedy v rozhodování konkrétních případů a lidských osudů, nikoliv ve „společenském inženýrství.”

“Podstata sjednocujícího stanoviska je totiž založena na apriorní myšlence, že individuální případy jsou jen jakýmsi podnětem a nikoliv účelem těchto rozhodnutí, jelikož smysl stanovisek spočívá ve zformulování obecného řešení, přesahujícího individuální případ. Tím se však ze soudu stává faktický normotvůrce, protože pokud jsou stanoviska obecně závazná (a jinak by zřejmě neměla žádný smysl), principielně se soud dostává do stejné role jako zákonodárce, který přece také přijetím nového zákona začasté reaguje na zobecněné podněty plynoucí z individuálních případů.”

By bylo možné použít i jako argument na popření závaznosti (ať již v jakékoliv podobě, třeba jakési širší normativní působení ustálené judikatury) rozhodnutí vrcholných soudů: i v těchto případech je totiž kauza významná nikoliv individuálním případem, ale právě svým obecným přesahem: vytvoří pravidlo, které přesáhne jednotlivý případ.

Není pravdou, že stanoviska jsou jakýmsi pozůstatkem komunistické právní kultury, které západní Evropa nezná. Kupříkladu Francie je znala již od dob francouzské revoluce a cca před 20 lety je znovu oživila: nižší soudy mohou jak Cour de cassation, tak Conseil d´Etat vyzvat, aby přijal výkladová vodítka. Tam je ale existence těchto “stanovisek” publikována extrémním množství případů, které kasační soudy chrlí a ve kterých se nikdo nevyzná – je to nutnost a jak VS zmiňuje, “komfort jednoho textu” namísto stovek judikátů. Je jistě pravdou, že v komunismu byla stanoviska zneužívána k jinému účelu, nicméně nelze z toho dovozovat, že je to “komunistický vynález”.

V systémech, kde je judikatura vrcholných soudů „přehledná“, tedy především početně nižší, výše uvedený smysl stanovisek není – stanoviska bych proto provázal s fungováním vrcholných soudů, selekcí nápadu, počtem kauz a z toho plynoucích požadavků systému, nikoliv „sociálním inženýrstvím“ či jeho absencí.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Nesouhlasím s Michalem v poslední pasáži. STŘEDNÍ Evropa historicky stanoviska vskutku NEZNÁ - s jedinou výjimkou Maďarska. Proto tak překvapené reakce německých soudců, které ve svých článcích cituji. Poprvé se stanoviska ve střední Evropě objevila na počátku 50. let.

O Francii jsem se s francouzskými kolegy bavil - Francie stanoviska znala DO doby Francouzské revoluce, a jejich znovuoživení je sice vskutku dáno důvody, které uvádí Michal, ale podle mne i "Ungerovským" paradoxem návratu k předmoderním formám společenské regulace a racionality(viz práce R.M. Ungera, kterého Michal moc nemusí).

Srovnání českého stylu soudcovského rozhodnutí s francouzským není příliš cenné, protože to bychom mohli říci, že se česká kultura soudního odůvodnění posunula v letech 1948 až 1989 od německé k francouzské, což by byl ale nesmysl v situaci absence generálního advokáta a dvojího diskursu, o kterém hovoří Lasser. Takže argumentovat tím, že to ve Francii mají, není užitečně přenositelné do českého prostředí.

Michal Bobek řekl(a)...

Nepřesně jsem to vyjádřil: argument Francií byl myšlen vůči argumentu, že praxe stanovisek je západní Evropě neznámá. Právě francouzská možnost "saisine pour avis", která je nezávislá na existenci konkrétní kauzy, dokazuje, že to na západ od našich hranic existuje, ve Francii právě od r. 1991.

Jak ale uvádí Jolowicz (Jolowicz, J. A. The Role of the Supreme Court at the National and International Level. In: Yessiou-Faltsi, P. (ed.), The Role of the Supreme Courts at the National and International Level. Reports for the Thessaloniki International Colloquium (21 – 25 May 1997), Thessaloniki/Athens. Sakkoulas Publications : Thessaloniki, 1998, na str. 52, stejná možnost existovala i v POrevoluční Francii v podobě Tribunal de cassation (který se později přeměnil v Cour de cassation).

Souhlasím, francouzský justiční styl je nám vzdálený. Argument Francií byl ale použit pro vyvrácení původní teze, že stanoviska jsou "stredoevropska komunisticka uchylka". Nejsou. Existovala i predtim (byt v jinem regionu) a existuji i nyni na zapad od nasich hranic.

Anonymní řekl(a)...

Nezlobte se, ale právem očekávám, že soud - soudce rozhodne ve stejné věci stejně ve středu, jako v pátek a že jeho rozhodnutí bude v souladu se zákonem. Avšak to se u nás stále ještě neděje. V čem je problém? Snad v ješitnosti, nezávislosti, neodvolatelnosti, neznalosti? Vše ostatní zde jsou jenom slova, slova a zase jenom slova.