čtvrtek 10. května 2007

Jiný pohled na Jiný pánský klub

Nedávno jsem publikoval krátké zamyšlení nad právnickým blogováním coby doménou mužů. Netušil jsem, co tím vyvolám. Od té doby dostávám mnoho emailů i verbálních vysvětlení, proč se veřejnému myšlenkovém obnažování věnují především „ti, co si hráli s autíčky“. Bezesporu nejoriginálnější a nejdetailnější odpověď jsem dostal od Aleny Rozkošné (advokátka ze Zlína, 29 let, před obhajobou disertace na Právnické fakultě UK). Alena je čerstvá matka a její pohled na věc typu zásadní vyjádření k zásadnímu příspěvku na Jiném právu je tudíž trochu někde jinde. Níže přetiskuji její postřehy:
(Abych nezapomněl – veřejné odhalování osobnostních rysů „tichého, roztržitého Jihočecha“ a „známého čáslavského rodáka“ ji vedlo k udělení svolení, že ni smím ještě prozradit, že „kozu obouruč podojit neumím, mé schopnosti v oblasti fauny se omezují na hubení domácího hmyzu, ale jinde je to lepší, třebas jsem měla teď hrát na svatbě“).

Dobrý den, rozhodla jsem se zprostředkovat Vám ruch svého typického dne za poslední tři měsíce, kdy jsem se stala matkou. Chtěla jsem napsat: „Samozřejmě jsem nepřerušila výkon advokacie“, ale ono to asi tak samozřejmé není, ale o tom ještě pár slov později.

Nejprve si dovolím malou poznámku vůči všem bezdětným. Všechny mé bezdětné známé (a to i ženy) překvapuje obsah věty „kojím každé tři hodiny“. Proč? Dítě nepije na ex a trvá mu půl hodiny, než se nakrmí. Předtím ho ale musíte přebalit. Potom ho musíte dát odříhnout, aby ze sebe pokud možno vyprázdnilo nalokaný vzduch = aby se nerozkřičelo bolestí ve střevech. Ze začátku je obvyklé, že se dítě v průběhu kojení nebo v době blízké po kojení vyprázdní, čili se pokadí. Takže ho znova přebalujete. Nebo se Vám vyblije, takže ho znovu převlékáte. Zkrátím to, když dítě nechcete stresovat chvatem, zaberou všechny tyto činnosti asi hodinu. (O prvních dnech až týdnech se dá říct, že matka pouze přebaluje a kojí, protože dítě vyžaduje krmení co hodinu nebo dvě).

Nicméně já se bála, že by mě mateřství mohlo svést k omezenému slovníku „ťuťumuťu“ a tak přibyl další důvod, proč nepozastavovat výkon advokacie. Pak se stalo, že jsem z porodnice telefonovala víc kvůli klientovi než kvůli svému prvnímu dítěti. Porodní asistentka mi kladla na srdce, že musím v šestinedělí co nejvíc odpočívat a kdykoli dítě usne, lehnout si taky. Neposlechla jsem a ve volných chvílích jsem se snažila stihnout kdeco. Jestli jsem přes těhotenství nabrala 15 kg, měla jsem to do 14 dnů dole. V prvním týdnu jsem spala asi dvě hodiny denně (samozřejmě ne v celku). Mezi neustálým kolotočem kaďánky – kojení – vyvařování prádla – žehlení – vaření – nakupování jsem se snažila po chviličkách zvládnout i cosi z advokacie, většinou tak po půlhodinkách, nejčastěji v noci. Rok před porodem jsem pracovala na vytvoření klientely, která je ochotná akceptovat budoucí matku, tzn. že dodací lhůty budou delší a že všechno nebude do druhého dne nejdéle do jednoho týdne. Zatím to nevydržel z těch pár lidí jen jeden. Největší horor bylo soudní jednání. Stání týden po porodu za mě vzala kolegyně. Soud dva měsíce po porodu jsem absolvovala sama. Tehdy mě víc než projednávaný případ stresoval fakt, že se musím někde dostavit na minutu přesně. Proč? Kojení. Dítě nemá tak velkou trávící soustavu, aby se nakrmilo do zásoby. Interval mezi kojením je možné trošku zkrátit nebo trošku prodloužit /zatím jsem vyzkoušela, že bez větších problémů je půlhodina/, takže se většinou musíte už půl den předem snažit časově regulovat kojení, aby jste se dostali někam včas (chtěla bych vidět maminku, která ráda vzpomíná na vítání občánků, na návštěvu nemocnice na kontrolu očkování TBC … když Vás všude chtějí vidět v konkrétní hodinu).

Nicméně přeběhlo pár týdnů a z maličkého uzlíčku, který vypadá, že Vás vůbec nevnímá, je kouzelné dítě, které se směje, mává ručičkama, kopká. Jsem plná emocí. A mnohdy přemýšlím, jestli by nebylo pro všechny lepší, kdybych tu svou pidi kancelář prostě zavřela.

A teď se vracím na začátek: „Samozřejmě jsem nepřerušila výkon advokacie“. Proč? Kromě toho, že jsem se bála, že (promiňte mi ten výraz) zblbnu z mateřství, jsem si chtěla podržet kontakt se svým oborem. Taky se mi nechtělo ztratit těch pár klientů a začínat za několik let znovu. Ale co bylo možná nejdůležitější – chci si udržet jistou míru finanční nezávislosti na partnerovi. Pánové, pokud jste dočetli až sem, prosím zamyslete se nad chodem Vašich domácností, kde je žena, která pečuje o děti. Považuji za nejhorší zločin mužů, jestliže neposkytnou své ženě pocit důstojnosti. Mnoho starších žen mi zprostředkovalo své zkušenosti z doby, kdy byly na mateřské finančně závislé na partnerovi. Vím, neslyšela jsem jejich muže. Nicméně moje snaha o nezávislost není ojedinělá. Mé dvě nejbližší kolegyně z fakulty se hodlají vydat stejnou cestou jako já a bez přerušení pracovat (v jednom případě to snad bere manžel jako samozřejmé).

Ve svém psaní jsem sklouzla jinam, než jsem původně chtěla, ale snad to příliš nevadí. Chci jen malou poznámku na závěr. Domnívám se, že u ženy s dětmi, která se rozhodne je vychovávat bez chův a babiček, musí nutně následovat jistá stagnace jejího profesního vývoje, který se většinou nastartuje zase až v době, kdy jsou děti relativně samostatné. Tak si vysvětluji menší podíl žen v naší právní vědě a třeba i na tomto blogu.

PS: Teď spím tak pět hodin denně, samozřejmě ne v celku.

2 komentáře:

Pavel Vacek řekl(a)...

Tak tady se chytám. Vzhledem k tomu, že mám dva malé synky, problematika "dětských prdélek" se mě dotýká. A když se podívám na seznam přispěvatelů, mnohých z nich taky. Myslím si, že kdyby na Jiném právu byla rubrika např. o otázkách práva jako nástroje regulace porodnosti, tak by mezi diskutujícími mohlo dojít k Michalově toužebně vyhlíženému genderovému zlomu.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Nevadí mi, že mi můj syn roztrhal Laws Empire, nevadí mi, že mi dvakrát shodil ze stolu notebook, vadí mi, že si ve dvou letech myslí, že se jmenuje "Já."