středa 23. května 2007

Horizontalita základních svobod vnitřního trhu

Dnes byla zvěřejněna stanoviska generálních advokátů Mengozziho a Madura v případech Laval un Partneri a The International Transport Workers' Federation a The Finnish Seamen's Union (ten je známý také jako "Viking"). Zobecněno až na hrubou podstatu, týkají se uplatňování sociálních standardů ochrany pracovníků a možnost jejich vynucování odbory. Proti sobě stojí standardy nových a starých členských států (o čemž svědčí i rozdělení vyjádření vlád členských států předložených Soudnímu dvoru, kde je tato dělící linie patrná). O tom ale snad jindy. Co je na obou stanoviscích zajímavé, dotýkají se otázky uplatňovaní základních svobod vnitřního trhu proti soukromým subjektům. Kdo mě zná, nebude se divit, že zde vyzdvihnu stanovisko generálního advokáta Madura, který se tímto problémem zabývá i ve světle teorie institucionální volby, kterou rozvedl ve své knize We the Court. The European Court of Justice and the European Economic Constitution (tu řadím k tomu nejlepšímu, co jsem kdy o právu EU četl). Zde nabízím klíčovou část jeho stanoviska.

C – Horizontální použití ustanovení o svobodě pohybu
29. Druhá otázka předložená vnitrostátním soudem se týká horizontálního účinku článku 43 ES a článku 49 ES(
26). FSU a ITF tvrdí, že pro ně z těchto ustanovení neplynou žádné povinnosti, neboť se vztahují na veřejnoprávní opatření. Zdůrazňují, že jak FSU, tak ITF jsou soukromoprávními subjekty bez jakýchkoli normotvorných pravomocí. Viking naopak uplatňuje, že je třeba připustit, že je možné dovolávat se předmětných ustanovení, zejména vzhledem ke schopnosti odborových svazů zasahovat do svobody pohybu.

30. Budu se touto problematikou zabývat ve čtyřech etapách. Zaprvé vysvětlím své východisko, že předmětná ustanovení mohou zakládat povinnosti soukromoprávních subjektů. Zadruhé se pokusím objasnit, na jaké druhy soukromoprávního jednání se použijí pravidla o svobodě pohybu. Zatřetí se budu zabývat často opomíjenou, avšak významnou otázkou ohledně toho, jak může být horizontální účinek ustanovení o svobodě pohybu sklouben se způsobem, jakým se vnitrostátní právo rozhodne chránit autonomii soukromoprávních subjektů a řešit spory mezi nimi. Konečně, po těchto obecnějších úvahách navrhnu odpověď na otázku, zda se může podnik dovolávat článku 43 ES a čl. 1 odst. 1 nařízení č. 4055/86 v soudním řízení vedeném proti odborovému svazu či sdružení odborových svazů.

Zakládají ustanovení o svobodě pohybu povinnosti soukromoprávních subjektů?
31. Smlouva výslovně neupravuje problematiku horizontálního účinku článku 43 ES a článku 49 ES. Je tudíž nutné přihlédnout k jejich zařazení a funkci v rámci systematiky Smlouvy.

32. Ustanovení o svobodě pohybu jsou spolu s ustanoveními o hospodářské soutěži součástí vnitřně soudržného souboru právních norem, jehož cíl je popsán v článku 3 ES(
27). Tímto cílem je zajistit mezi členskými státy volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu za podmínek spravedlivé hospodářské soutěže(28).

33. Pravidla, jimiž se řídí svoboda pohybu a hospodářská soutěž, dosahují tohoto cíle zejména tím, že zaručují práva hospodářských subjektů. Především chrání hospodářské subjekty tím, že jim dávají právo napadnout určitá omezení příležitosti soutěžit za rovných podmínek na vnitřním trhu(
29). Existence této příležitosti je rozhodujícím prvkem při dosahování alokační efektivity ve Společenství jako celku. Bez pravidel upravujících svobodu pohybu a hospodářskou soutěž by bylo nemožné dosáhnout základního cíle Společenství mít fungující společný trh.

34. Členské státy jsou obecně v postavení, které jim umožňuje zasáhnout do fungování společného trhu tím, že omezí činnosti hospodářských subjektů. Totéž platí pro některé podniky jednající ve vzájemné shodě nebo mající dominantní postavení na podstatné části společného trhu. Není tedy překvapením, že Smlouva poskytuje hospodářským subjektům práva, kterých se mohou dovolávat vůči členským státům a vůči takovýmto podnikům. Co se týče posledně uvedených, hrají prvořadou úlohu pravidla na ochranu hospodářské soutěže, co se týče členských států, sehrávají tuto úlohu ustanovení o svobodě pohybu(
30). K tomu, aby byla účinně zajištěna práva hospodářských subjektů, mají tedy soutěžněprávní pravidla horizontální účinek(31), zatímco pravidla upravující svobodu pohybu mají účinek vertikální(32).

35. Avšak tím není potvrzen argument a contrario, že Smlouva vylučuje horizontální účinek ustanovení o svobodě pohybu. Naopak, takovýto horizontální účinek by ze Smlouvy logicky vyplýval v rozsahu, v němž by bylo nutné umožnit hospodářským subjektům z celého Společenství, aby měly rovné příležitosti v přístupu na jakoukoli část společného trhu.

36. Ústředním bodem problematiky je tedy následující otázka: vyplývá ze Smlouvy, že v zájmu zajištění řádného fungování společného trhu ustanovení o svobodě pohybu chrání práva hospodářských subjektů nejen tím, že omezují pravomoci orgánů členských států, ale rovněž tím, že omezují autonomii jiných?

37. Někteří komentátoři navrhují, aby na tuto otázku bylo odpovězeno jednoznačně záporně – jejich hlavním argumentem je, že soutěžněprávní pravidla postačují ke kontrole zásahů nestátních subjektů do řádného fungování společného trhu(
33). Jiní však zdůraznili, že soukromoprávní jednání, tj. jednání, které v konečném důsledku nevychází od státu a na které se nevztahují soutěžněprávní pravidla, může stejně úspěšně bránit řádnému fungování společného trhu, a proto by bylo nesprávné kategoricky vyloučit takovéto jednání z působnosti pravidel o svobodě pohybu(34).

38. Druhý z obou pohledů považuji za realističtější. Podporuje ho rovněž judikatura. Soudní dvůr uznal, že pravidla o svobodě pohybu mohou omezit autonomii jednotlivců, zejména ve svých rozsudcích Komise v. Francie (
35) a Schmidberger(36). Oba rozsudky se zásadně opírají o argumentaci, že soukromoprávní jednání může ohrozit cíle ustanovení o svobodě pohybu. Soudní dvůr v důsledku toho rozhodl, že jednotlivcům nesmí být dovoleno jednat, aniž by se ohlíželi na práva ostatních jednotlivců, která plynou z pravidel, jimiž se řídí svoboda pohybu. Ve věci Komise v. Francie měl výbuch násilného protestního jednání francouzských zemědělců za cíl upřít jiným svobodu prodávat a dovážet ovoce a zeleninu z ostatních členských států. Ve věci Schmidberger nebyla překážka volnému pohybu zboží ani zdaleka tak závažná. Soudní dvůr však zásadním způsobem poměřil svobodu projevu skupiny demonstrantů s právem dopravní společnosti svobodně přepravovat zboží z jednoho členského státu do druhého, a použil tak základní zásadu volného pohybu zboží horizontálně.

39. Povšimněme si, že věci Schmidberger se jednalo o žalobu podanou soukromoprávním subjektem na stát. Takovéto řízení je běžné v mnoha, ne-li ve všech vnitrostátních právních řádech, ve kterých se nelze samostatně dovolávat ustanovení ústavy v občanskoprávním řízení. Jedná se o alternativní způsob vyvolání horizontálního účinku ústavních práv, zejména tak, že se z těchto práv odvozuje povinnost státu zasáhnout v situacích, kdy ústavní práva jednoho soukromoprávního subjektu jsou ohrožena jednáním jiného soukromoprávního subjektu(
37). Logicky s tím spojeným a rovněž obvyklým způsobem, jakým je ústavním právům propůjčována normativní síla v horizontálních vztazích, je považovat tato práva za závazná pro soudy při rozhodování o sporech mezi soukromoprávními subjekty. Ať již soud vykládá smluvní ustanovení, rozhoduje o žalobě na náhradu škody, nebo o návrhu na předběžné opatření, musí jakožto státní orgán vydat rozhodnutí, které zachovává ústavní práva účastníků řízení(38). Vymezení práv jednotlivců těmito způsoby bývá označováno jako „mittelbare Drittwirkung“ nebo nepřímý horizontální účinek. Výsledkem je, že ústavní normy, která jsou určeny státu se promítají do právních norem použitelných na vztahy mezi soukromoprávními subjekty, a projevuje se tak skutečnost, že „vláda je třetím účastníkem každého soukromoprávního řízení“, a to v podobě samotného zákona a soudce, který jej uplatňuje(39).

40. S ohledem na vymezení jednotlivých oblastí práv se nepřímý horizontální účinek může od přímého horizontálního účinku lišit svojí formou, v obsahu však není rozdíl(
40). To vysvětluje, proč rozsudek ve věci Defrenne je považován za rozsudek, kterým byl uznán „přímý horizontální účinek“ článku 141 ES, ačkoli Soudní dvůr chápal horizontální účinek tohoto ustanovení jako povinnost vnitrostátních soudů(41). Rovněž to vysvětluje, proč argument Komise uplatněný na jednání v tom smyslu, že Soudní dvůr by měl odmítnout horizontální účinek z důvodu, že svoboda pohybu a výjimky z ní nebyly upraveny tak, aby se vztahovaly na jednotlivce, byl judikaturou již odmítnut. I kdyby ve věci Schmidberger bývalo bylo rozhodováno jako o soukromoprávní sporu mezi dopravní společností a demonstranty, Soudní dvůr by i tak byl musel poměřit právo na volný pohyb prvně uvedené s právem na demonstraci druhých(42). Projednávaná věc mohla být Soudnímu dvoru teoreticky předložena v rámci žaloby podané na finské orgány z důvodu, že neučinily přítrž kolektivním akcím namířeným proti Viking Line. Neovlivnilo by to podstatu problému: jak skloubit právo Viking Line na volný pohyb s právem sdružovacím a právem na stávku FSU a ITF(43)?

Na jaký druh soukromoprávního jednání se vztahují pravidla o svobodě pohybu?
41. To ovšem neznamená, že pravidla o svobodě pohybu mohou být kdykoli použita v řízení proti soukromoprávnímu subjektu. Normativní a socio-ekonomická moc, která je státním orgánům vlastní, zahrnuje, že tyto orgány mají již pojmově významný potenciál bránit řádnému fungování společného trhu. To je dále posíleno skutečností, že bez ohledu na to, zda jsou jednání státních orgánů, formálně řečeno, obecné povahy, nestojí tato jednání nikdy opravdu samostatně. Jsou odrazem širších politických rozhodnutí, a proto mají dopad na každého, kdo má v úmyslu využít svého práva na volný pohyb v rámci jejich působnosti. Mimoto u státních orgánů je méně obvyklé než u soukromých hospodářských subjektů, že svoje jednání přizpůsobují obchodním pobídkám, které zajišťují normální fungování trhu(
44). Působnost pravidel o svobodě pohybu se proto vztahuje i na jakékoli jednání či nečinnost státu, které mohou bránit či učinit méně přitažlivým výkon práva volného pohybu(45).

42. Naopak v mnoha případech nemají soukromoprávní subjekty dostatek vlivu na to, aby s úspěchem zabránily jiným využívat práva na volný pohyb. Případ jednotlivého obchodníka, který odmítne nakoupit zboží z jiného členského státu, není způsobilý bránit fungování společného trhu. Důvodem je to, že dodavatelé z jiného členského státu by stále měli možnost uvést své zboží na trh alternativními kanály. Mimoto by na obchodníka s největší pravděpodobností dolehla konkurence maloobchodních prodejců, kteří by měli méně zábran při nakupování cizího zboží, a kteří by tedy z tohoto důvodu mohli být schopni nabídnout zákazníkům nižší ceny a větší výběr. Samotná tato eventualita by pravděpodobně postačovala k odrazení od takovéhoto jednání. Trh se totiž „postará“. Za těchto okolností není důvod, aby do záležitosti vstupovalo právo Společenství.

43. To znamená, že pravidla o svobodě pohybu se použijí přímo na jakékoli soukromoprávní jednání, které je schopné skutečně omezit ostatní osoby ve výkonu jejich práva na volný pohyb. Jak ale určíme, že se jedná právě o takovou situaci? Zdá se, že na tuto otázku neexistuje žádná snadná odpověď. Soudní dvůr ve své judikatuře č. oval obezřetně tak, že uznal přímé horizontální použití pravidel o svobodě pohybu ve zvláštních případech.

44. Řada z těchto případů se týkala výkonu práv k duševnímu vlastnictví(
46). Majitelé takových práv mají legitimní obchodní zájem na výkonu svých práv způsobem, jaký si zvolí(47). Tyto zájmy však musí být poměřovány se zásadou volného pohybu zboží(48). Jinak by totiž majitelé práv k duševnímu vlastnictví „byli schopni rozdělit si mezi sebou vnitrostátní trhy, a omezit tím obchod mezi členskými státy“(49).

45. Obdobně Soudní dvůr použil pravidla o svobodě pohybu na národní a mezinárodní profesionální sportovní sdružení(
50). Důvod je prostý. Předmětná sdružení mají rozhodující vliv na organizaci profesionálních sportů coby přeshraniční hospodářské činnosti. Mohu vytvářet pravidla, které jsou skutečně závazná téměř pro každého, kdo si přeje tuto činnost vykonávat. Jak Soudní dvůr uvedl ve věci Deliège, „odstranění překážek volného pohybu osob mezi členskými státy by bylo ohroženo, kdyby zrušení překážek státního původu bylo neutralizováno překážkami vyplývajícími z výkonu právní autonomie asociací a organizací nespadajících pod veřejné právo“(51).

46. Použití ustanovení o svobodě pohybu na soukromoprávní jednání má zvláštní význam v oblasti pracovních podmínek a přístupu k zaměstnání(
52). Soudní dvůr toto uznal ve svém rozsudku ve věci Angonese, když použil článek 39 ES na soukromou banku v Bolzanu(53). Pan Angonese měl v úmyslu zúčastnit se výběrového řízení na pracovní místo v této bance. Připuštění do výběrového řízení však bylo podmíněno získáním potvrzení o dvojjazyčnosti vydávaného místními orgány, které mohlo být získáno pouze v rámci provincie Bolzano. Tato podmínka byla odrazem požadavku, který dříve existoval pro přístup k veřejné správě, a v tomto smyslu prodlužovala zavedenou praxi. Jak Soudní dvůr uvedl ve svém rozsudku, rezidenti Bolzana byli zvyklí si potvrzení pro všechny případy obstarat za účelem hledání zaměstnání a považovali jej za téměř „povinnou etapu v rámci běžného vzdělávání“(54). Třebaže pan Angonese potvrzení neměl, byl dokonale dvojjazyčný a měl jiné diplomy, které to dokazovaly. Přesto mu byla odepřena účast ve výběrovém řízení.

47. Pracovníci nemohou změnit svoji profesní kvalifikaci či získat jiné zaměstnání tak snadno jako obchodníci, kteří mohou změnit své výrobky či najít alternativní způsoby jejich uvádění na trh. Takové podmínky náboru do zaměstnání, jaké byly předmětem řízení ve věci Angonese proto poškozují fungování společného trhu, třebaže jsou stanoveny soukromou bankou coby součást zavedené regionální praxe. Výhled, že ve vzdálenějším časovém horizontu ekonomické vlivy vyloučí takovéto diskriminační jednání při náboru do zaměstnání, je jen malou útěchou pro jednotlivce, kteří hledají zaměstnání dnes. V oblasti volného pohybu pracovníků asi více než kde jinde platí, že „trh může zůstat iracionálním déle, než jednotlivec dokáže zůstat solventním“(
55).
48. Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení o svobodě pohybu se použijí na soukromoprávní jednání, které svým celkovým účinkem na nositele práva na volný pohyb může tyto nositele omezit ve výkonu těchto práv tím, že vytvoří překážku, kterou nemohou při vynaložení přiměřeného úsilí obejít.

Horizontální účinek ustanovení o svobodě pohybu a dodržování soukromoprávní autonomie chráněné vnitrostátním právem
49. Závěr, že určité soukromoprávní subjekty podléhají pravidlům o svobodě pohybu, samozřejmě neznamená konec jejich soukromoprávní autonomie. Ani to neznamená, že mají povinnost dodržovat stejné standardy jako státní orgány. Soudní dvůr může svoji kontrolu různě odstupňovat v závislosti na původu a závažnosti překážky výkonu práva na svobodný pohyb a na síle a oprávněnosti proti sobě stojících nároků na soukromoprávní autonomii. Jinými slovy soukromoprávní subjekty si ještě často mohou dovolit věci, které si orgány veřejné správy dovolit nemohou(
56).

50. Soudní dvůr rovněž uznal, že členské státy mají prostor pro uvážení, jedná-li se o předcházení překážkám svobody pohybu, které vytvářejí soukromoprávní subjekty svým jednáním(
57). V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že „orgánům Společenství nepřísluší, aby jednaly za členské státy a předepisovaly jaká opatření musí přijmout a skutečně uplatňovat za účelem ochrany“ výkonu práva na volný pohyb(58). Ustanovení o svobodě pohybu tudíž neposkytují vždy konkrétní řešení pro každý případ, ale pouze stanoví určité meze, v rámci kterých může být konflikt mezi dvěma soukromoprávními subjekty vyřešen(59).

51. To má významný následek – i v případech, které spadají do rozsahu jejich působnosti, ustanovení o svobodě pohybu nenahrazují vnitrostátní právo coby relevantní normativní rámec pro posuzování konfliktů mezi soukromoprávními subjekty. Naopak, členské státy mohou regulovat soukromoprávní jednání v mezích stanovených právem Společenství.

52. Tento stupeň svobody členských států má procesní dopady. Ačkoli předpisy, kterými se řídí občanskoprávní řízení, se ve vnitrostátních právních řádech navzájem liší, je jim společné, že účastníci řízení mají povinnost vymezit obsah a rozsah jejich sporu. Kdyby tito účastníci řízení směli podat žalobu u vnitrostátního soudu pouze s poukazem na ustanovení Smlouvy použitelná na svobodu pohybu, vyvstalo by zde riziko, že by nebyly vzaty v úvahu vnitrostátní předpisy, které byly použity. Aby se tak nestalo, mohou členské státy vyžadovat v souladu se zásadou procesní autonomie, aby řízení vedené proti soukromoprávnímu subjektu z důvodu porušení práva na volný pohyb podléhalo vnitrostátnímu právnímu rámci v souladu se žalobními důvody stanovenými vnitrostátním právem – např. z důvodu mimosmluvní odpovědnosti či porušení smlouvy.

53. Když vnitrostátní soud rozhoduje o sporu, který mu byl předložen, měl by použít vnitrostátní právo způsobem, který je v souladu s ustanoveními Smlouvy o svobodě pohybu(
60). Není-li to možné a vnitrostátní právo je v rozporu s pravidly o svobodě pohybu, pak mají tyto přednost(61). Neexistuje-li opravný prostředek, protože vnitrostátní právo neposkytuje právní základ k tomu, aby porušení práva na volný pohyb mohlo být napadeno právní cestou, pak je podle zásady efektivity možné žalobu opřít přímo o relevantní ustanovení Smlouvy(62).

54. Vnitrostátní právo založené za hodnotách vnitrostátního právního řádu si tak zachovává své vlastní postavení v normativním rámci, kterým se řídí spory mezi občanskoprávními subjekty. Zároveň je zajištěna efektivita práva Společenství.
_________________________

26 – Jak jsem vysvětlil výše v bodě 17, čl. 1 odst. 1 nařízení č. 4055/86 se může pro účely tohoto rozboru rovnat článku 49 ES.
27 – Rozsudek ze dne 10. ledna 1985, Leclerc, 229/83, Recueil, s. 1, bod 9.
28 – Viz čl. 3 odst. 1 písm. a), c) a g) ES a například rozsudek ze dne 13. června 1966, Itálie v. Rada a Komise, 32/65, Recueil, s. 389, a stanovisko generálního advokáta Van Gervena ve věci B & Q (C‑145/88, Recueil, s. 3851, bod 22).
29 – Viz mé stanovisko ve věci Marks & Spencer (C‑446/03, Sb. rozh. s. I‑10837, body 37 až 40).
30 – Rozsudek ze dne 5. dubna 1984, Van de Haar, spojené věci 177/82 a 178/82, Recueil, s. 1797, body 11 až 12, a rozsudek ze dne 27. září 1988, Bayer , 65/86, Recueil, s. 5249, bod 11.
31 – Rozsudek ze dne 30. ledna 1974, BRT, 127/73, Recueil, s. 313.Viz též např. rozsudek Courage a rozsudek ze dne 20. září 2001, Crehan , C‑453/99, Recueil, s. I‑6297.
32 – Viz např. rozsudek ze dne 22. března 1977, Ianelli e Volpi, Recueil, 74/76, s. 557, bod 13; rozsudek ze dne 4. prosince 1974, Van Duyn, 41/74, Recueil, s. 1337, body 4 až 8; rozsudek ze dne 7. července 1976, Watson, 118/75, Recueil, s. 1185, bod 12, a rozsudek ze dne 14. prosince 1995, Sanz de Lera a další, spojené věci C‑163/94, C‑165/94 a C‑250/94, Recueil, s. I‑4821, bod 41.
33 – Marenco, G., „Competition between national economies and competition between businesses – a response to Judge Pescatore“, Fordham International Law Journal, svazek 10 (1987) 420. Stejný názor zřejmě vedl k obiter dicta v bodě 30 rozsudku ze dne 1. října 1987, Vlaamse Reisbureaus, 311/85, Recueil, s. 3801, a v bodě 74 rozsudku ze dne 6. června 2002, Sapod Audic, C‑159/00, Recueil, s. I‑5031.
34 – Pescatore, P., „Public and Private Aspects of European Community Law“, Fordham International Law Journal, svazek 10 (1987) 373, s. 378–379; Baquero Cruz, J., „Free movement and private autonomy“, European Law Review, 1999, s. 603 až 620; Waelbroeck, M., „Les rapports entre les règles sur la libre circulation des marchandises et les règles de concurrence applicables aux entreprises dans la CEE“, Du droit international au droit de l‘intégration, Nomos, Baden‑Baden, 1987, s. 781–803.
35 – Rozsudek ze dne 9. prosince 1997, Komise v. Francie, C‑265/95, Recueil, s. I‑6959.
36 – Uvedený v pozn. pod čarou 10.
37 – Viz např. rozsudek ESPL ze dne 10. dubna 2007, Evans v. Spojené království, bod 75, a rozsudek ESPL ze dne 26. března 1985, X & Y v. Nizozemsko, body 23 až 27. K horizontálnímu účinku ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech viz Spielmann, D., L‘effet potentiel de la Convention européenne des droits de l‘homme entre personnes privées, Bruylant, Brussels, 1995; Besson, S., „Comment humaniser le droit privé sans commodifier les droits de l‘homme“, Droit civil etConvention européenne des droits de l‘homme, Zürich, Schulthess, 2006, s. 1 až 51.
38 – Příklady rozsudků, ve kterých Soudní dvůr tímto způsobem dovodil horizontální účinek, rozsudek ze dne 8. dubna 1976, Defrenne, 43/75, Recueil, s. 455, body 35 až 37 a 40. Viz též rozsudek ze dne 22. ledna 1981, Dansk Supermarked v. Imerco, 58/80, Recueil, s. 181, bod 12. Vnitrostátní judikatura poskytuje mnoho příkladů, ze kterých náhodně uvededu jen některé: Spojené Království: Campbell v. Mirror Group Newspapers [2005] 1 WLR 3394, body 17–18 (Lord Nicholls); A v B [2003] QB 195. Německo: BverfG 7, 198 (Lüth); BverfG 81, 242 (obchodní zástupce); BverfG 89, 214 (ručitel); BverfG, 1 BvR 12/92 ze dne 6. února 2001 (předmanželská smlouva). Nizozemsko: Hoge Raad, rozsudek ze dne 15. dubna 1994, Valkenhorst, NJ 1994, 608. Česká republika: I. ÚS 326/99 (viz Bulletin of Constitutional Case-Law, 2000, s. 240), Kypr: The Ship „Panayia Myrtidiotissa“ v. Sidiropoulou a další. (1993) 1. J.S.C 991. Dva klasické příklady ze Spojených Států: USSC Shelley v. Kraemer, 334 U.S. 1 (1948) a USSC New York Times Co. v. Sullivan, 376 U.S. 254 (1964).
39 – Shapiro, M., a Stone Sweet, A., On Law, Politics & Judicialization, Oxford University Press, Oxford, 2002, s. 35. Viz též Sunstein, C., „State Action is Always Present“, 3 Chicago Journal of International Law 465 (2002). Viz též rozsudek Defrenne, uvedený v pozn. pod čarou 38, bod 35.
40 – Alexy, R., A theory of constitutional rights, Oxford University Press, Oxford, 2002, s. 363; Kumm, M., „Who is Afraid of the Total Constitution? Constitutional Rights as Principles and the Constitutionalization of Private Law“, German Law Journal, Vol. 7, No. 4 (2006), s. 341–369, s. 352; Tushnet, M., „The issue of state action/horizontal effect in comparative constitutional law“, International Journal of Constitutional Law, Vol. 1, No. 1 (2003), s. 79–98, s. 98; Sunstein, uvedený v pozn. pod čarou 39, s. 467–468.
41 – Rozsudek Defrenne, uvedený v pozn. pod čarou 38, body 35 to 37 a 40.
42 – V témže smyslu: Kumm, M. a Ferreres Comella, V., „What is so special about constitutional rights in private litigation? A comparative analysis of the function of state action requirements and indirect horizontal effect“, The Constitution in Private Relations, Eleven International Publishing, Utrecht, 2005, s. 241 až 286, s. 253.
43 – Odtud konstatování, „že horizontální účinek bude logicky nakonec vždy přímý“ (Leisner, W., Grundrechte und Privatrecht, Beck, Mnichov, 1960, s. 378).
44 – K podrobnější diskusi o tomto tématu viz bod 25 mého stanoviska ve spojených věcech Federconsumatori a další, C‑463/04 a C‑464/04, projednávány před Soudním dvorem.
45 – Viz též mé stanovisko ve věci Marks & Spencer, uvedené v pozn. pod čarou 29, body 37 až 40.
46 – Viz např.: rozsudek ze dne 31. října 1974, Centrafarm, 15/74, Recueil, s. 1147, body 11 a 12; rozsudek ze dne 31. října 1974, Centrafarm, 16/74, Recueil, s. 1183, body 11 a 12; a rozsudek ze dne 22. června 1976, Tetralin, 119/75, Recueil, s. 1039.
47 – Viz např.: rozsudek Centrafarm, uvedený v pozn. pod čarou 46, bod 9 (ve všech věcech); rozsudek ze dne 17. října 1990, HAG II, C‑10/89, Recueil, s. I‑3711, body 13 až 14; a rozsudek ze dne 17. května 1988, Warner Brothers a Metronome Video, 158/86, Recueil, s. 2605.
48 – Viz např. rozsudek ve věci HAG II, uvedený v pozn. pod čarou 47, body 15 až 20, a rozsudek ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik, C‑9/93, Recueil, s. I‑2789, body 41 až 60.
49 – Rozsudek 15/74, Centrafarm, uvedený v pozn. pod čarou 46, bod 12.
50 – Rozsudek ze dne 12. prosince 1974, Walrave, 36/74, Recueil, s. 1405; rozsudek ze dne 14. července 1976, Donà v. Mantero, 13/76, Recueil, s. 1333; rozsudek ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, Recueil, I‑4921; rozsudek ze dne 11. dubna 2000, Deliège, spojené věci C‑51/96 a C‑191/97, Recueil, s. I‑2549; rozsudek Meca‑Medina a Majcen v. Komise, uvedený v pozn. pod čarou 21; a rozsudek ze dne 13. dubna 2000, Lehtonen a Castors Braine, C‑176/96, Recueil, s. I‑2681.
51 – Rozsudek Deliège, uvedený v pozn. pod čarou 50, bod 47; Meca‑Medina a Majcen v.Komise, uvedený v pozn. pod čarou 21, bod 24; a rozsudek Lehtonen a Castors Braine, uvedený v pozn. pod čarou 50, bod 35.
52 – Rozsudek ze dne 8. května 2003, Deutscher Handballbund, C‑438/00, Recueil, s. I‑4135, bod 32, potvrzený rozsudkem ze dne 12. dubna 2005, Simutenkov, C‑265/03, Sb. rozh. s. I‑2579, bod 33.
53 – Rozsudek ze dne 6. června 2000, Angonese, C‑281/98, Recueil, s. I‑4139. Viz Ragnemalm, H., „Fundamental freedoms a private action: a new horizon for EU citizens?“, EG‑domstolen inifrån, Jure Förlag AB, 2006, s. 177.
54 – Bod 7 rozsudku Angonese.
55 – Výrok, za jehož autora se považuje John Maynard Keynes.
56 – Rozsudek Kumm, uvedený v pozn. pod čarou 40, s. 352 a s. 362 až 364. V témže smyslu viz rozsudek Sunstein, uvedený v pozn. pod čarou 39.
57 – Rozsudek Schmidberger, uvedený v pozn. pod čarou 10, body 82, 89 a 93.
58 – Rozsudek Komise v. Francie, uvedený v pozn. pod čarou 35, bod 34.
59 – Existují však situace, ve kterých právo Společenství neponechává žádný prostor nebo jen velmi malý, jako např. ve věci Angonese (která se týkala zjevné diskriminace bez jakéhokoli náznaku přijatelného odůvodnění).
60 – Rozsudek Defrenne, uvedený v pozn. pod čarou 38, body 24 až 26.
61 – Rozsudek ze dne 15. července 1963, Costa v. ENEL, 6/64 Recueil, s. 585, a rozsudek ze dne 9. března 1978, Simmenthal, 106/77, Recueil, s. 629.
62 – Viz obdobně spojené rozsudek ze dne 5. března 1996, Brasserie du Pêcheur a Factortame III, spojené věci C‑46/93 a C‑48/93, Recueil, s. I‑1029, bod 22; rozsudek ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další, spojené věci C‑6/90 a C‑9/90, Recueil, s. I‑5357; a rozsudek Courage, uvedený v pozn. pod čarou 31.

5 komentářů:

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Děkuji Honzo, vynikající stanovisko, prostě Maduro je Maduro. Jsem zvědav,co na to Soud.

Mimochodem, kdo chce být s Madurem v dobrých vztazích, musí hrát dobře fotbal. Když jsme s ním hrál před asi dvěma roky fotbal já, byl překvapen, jak jsou někteří Češi sportovně (ne)disponováni.

Jiří Kindl řekl(a)...

Honzo, taky diky moc za odkaz. Tahle problematika mne fakt zajima (jednou jsem to trochu resil v jednom sporu). Prijde mi, ze se jinak Maduro v dost ohledech inspiroval napr. tim clankem od Cruze, ktery jsem cetl kdysi drive - je fakt dobry, stoji za precteni.

Mohl se - alespon podle mne - od nej vice inspirovat, co se tyce terminologicke jasnosti. Pouzivat v tomto kontextu terminologii horizontalniho ucinku (ktera evokuje tu diskusi u smernic) muze byt trochu zavadejici (a to z toho duvodu, ze v pripade tech smernic se ten pojem pouziva v ponekud posunutem vyznamu nez napr. horizontalni ucinek v oblasti ochrany lidskych prav). Jde tu preci - aspon se mi to tak jevi - o dve ruzne veci: (1) osobni rozsah zakazovaci normy - zda se vztahuje jen na verejne organy ci nikoli, (2) v jakem typu rizeni se lze danych ustanoveni dovolat - zda jen vuci statu ve vertikalnich rizenich, anebo i vuci soukromym subjektum v horizontalnich vztazich.

Gro te diskuse je pritom o tom prvnim. Ty dve otazky spolu sice souvisi, ale jsou odlisne. Zakladni smlouvy maji obecne primy ucinek a lze se jich dovolavat v jakychkoli rizenich, to vsak tomu, kdo se jich dovolava nepomuze, pokud okruh adresatu te normy proste soukrome subjekty nezahrnuje. A naopak bude-li smernice ukladat povinnosti vnitrostatnim subjektum, avsak nebude provedena a vyjdeme-li z toho, ze nema horizontalni primy ucinek, pak je sice okruh adresatu OK, ale beztak to u narodniho organu nepomuze. Takze bych mel vytku k pouzitemu pojmoslovi ...

Ono z toho trochu prameni i mozna ponekud jednostranna interpretace case-law, kterou Maduro provadi. Treba odkazy na tu Komisi proti Francii nebo Schmidberger jdou trochu mimo. Resp. ty judikaty jdou prece jinym smerem. Tam nebyla resena otazka, jestli se prislusne zakazovaci normy vztahuji i na soukrome subjekty, ale to zda ma clensky stat jako adresat prislusne normy s ohledem na cl. 10 SES povinnost aktivniho chovani spocivajiciho v tom zabranit svym 'poddanym' ;o) chovat se tak, ze svobody jsou materialne narusovany. Nevim, tady mi ten argument neprijde dotazeny.

Jinak odkazy na Bosmana a spol. jsou uz OK, byt ja jsem furt presvedceny, ze Bosman se mel spise resit v rezimu hosp. souteze nez volneho pohybu, ale to je slovo do pranice ;o)

Kazdopadne jsem zvedav jak to ve finale dopadne u soudu. Zejm. zda bude mit tendenci vyjadrit se k tomu nejak vice ze siroka - z hlediska mozne aplikace vuci vsem svobodam shodne. Prijde mi totiz, ze to case-law u volneho pohybu osob a sluzeb je proste v tomto smeru jinde nez u zbozi a kapitalu, kde najit oporu pro zaver, ktery se snazi Maduro dovodit, je podle mne takrka nemozne (spise se lze dobrat obraceho zaveru).

No bude to zajimave ...

Jiří Kindl řekl(a)...

Jeste jen drobne doplneni - tu vytku k pouzitemu pojmoslovi prosim nebrat jako vytku, ze by si Maduro ten rozdil neuvedomoval - resi to v odst. 39 a 40 toho sveho stanoviska - a je zrejme v jakem kontextu ten pojem pouziva - ale spise postesknuti nad tim, ze debata o 'horizontalnim ucinku' v evropskem pravu, ktere se odviji (alespon primarne) v kontextu diskutovane horizontality smernic - jen o necem jinem nez diskutovana 'horizontalita' zakladnich svobod.

Konecne pak jeste ty odkazy na Kom. v FRA a Schmidberger (abych to trochu rozvedl) - souhlasim s Madurem, ze je u SES jedno, v jakem typu rizeni se na ni budou subjekty odvolavat, ale to samo o sobe prave jeste neresi otazku toho, jaky je osobni rozsah te zakazovaci normy (viz to moje rozliseni mezi dvema otazkami v predchozim komentu) - prijde mi, ze tady se pres to Maduro prenesl nejak prilis lehce aniz by dal tomu rozdilu "its due" ;o)...

Anonymní řekl(a)...

Dobry den, pane Komarku. Jmenuji se Jan Muller a jsem vedouci magazinu Patek Lidovych novin.

Muzete mi prosim poslat na sebe mail nebo jakykoli jiny kontakt? Rad bych Vas nebo nektereho z Vasich kolegu pozadal o clanek "o pravu jako intelektualni vyzve". Dekuji za odpoved a budu doufat ve spolupraci.

S pozdravem

Jan Muller
jan.muller@lidovky.cz

Matěj Šuster řekl(a)...

To redaktor Muller:

Doufam, ze neprozrazuji nic, co mela zustat utajeno, ale kontakt na Jana Komarka je k dispozici zde:
http://users.ox.ac.uk/~some2134/index.html