úterý 13. března 2007

Minulost a budoucnost české právnické akademie

Původně jsem psal pouze komentář k Michalovu zajímavému postu o Weilerově novele Der Fall Steinmann, myšlenky se mi ale rozeběhly a komentář narostl do samostatného příspěvku, kterému jsem dal možná až příliš honosný název.

Nepamatuji se už, zda o tom píše i Weiler (novelu jsem četl někdy před čtyřmi lety), ale problematická minulost německých akademiků je téma, kterým se hodně zabývá Christian Joerges (profesor v Brémách a teď již delší dobu na EUI ve Florencii). Zajímavé je, že mnoho akademiků, kteří prosazovali v nacistickém Německu státovědecké teorie, jež ospravedlňovaly vůdcovský princip a podobné fajnové doktríny, se po válce stalo úspěšnými akademiky v oboru práva ES (temnému dědictví Evropské unie se Joerges věnuje dlouhodobě; v knize Darker Legacies of Law in Europe: The Shadow of National Socialism and Fascism over Europe and Its Legal Traditions, kterou editoval společně s Navrajem Singh Ghaleighem je článek, kde se Joerges zabývá německými akademiky; stejnému tématu se věnovalo i zvláštní číslo German Law Journal [pdf]; vřele doporučuji alespoň prolistovat oboje – kniha i časopis obsahují mnoho zajímavých příspěvků).

Na co Joerges naráží (a myslím, že podobně se diví i Weilerův hlavní hrdina) je rozpor mezi oficiálními bibliografiemi akademiků, kde se samozřejmě uvádějí díla, na která jsou jejich autoři patřičně hrdí, s bibliografiemi, které lze nalézt v knihovních katalozích a kde jsou díla, na která by jejich autoři nejraději zapomněli.

Vzpomněl jsem si na to nedávno při (poněkud masochistickém) listování staršími ročníky časopisu Právník (na Oxfordu ho přestali odebírat v roce 1998). Při pohledu na to, co psali lidé v sedmdesátých a osmdesátých letech mi bylo zároveň trochu smutno a zároveň trochu špatně od žaludku – z intelektuální prostituce, které jsem tam byl svědkem. Asi nemá smysl rozebírat, zda to můžu soudit já, který jsem tu dobu nezažil v dospělém věku. Nicméně si myslím, že i dnes člověk v českém akademickém/právnickém prostředí stojí často před těžkými volbami, ačkoliv je v žádném případě nechci srovnávat s těmi, které musel dělat téměř každý, kdo žil a pracoval v komunistickém Československu.

Napadlo mě, jsou ty naše současné nelehké volby důsledkem toho, že je občas musíme dělat tváří v tvář lidem, kteří publikovali statě, jež jsem našel ve starých Právnících, nebo jejich žáků? Mohou se ti lidé považovat za akademiky, jejichž posláním by mělo být hledání pravdy (a nikoliv honba za tituly a funkcemi)? Změní se to někdy, nebo se kultura poklonkování někomu a intelektuální neupřímnost či nečestnost přenáší v našem akademickém prostředí dál, jako chybná genetická informace, z generace na generaci? Vadí to u nás někomu?

Jedná špatná zpráva na závěr: Joerges sám říká, že minulost slovutných akademiků se začala v Německu diskutovat až poté, kdy opustili univerzity (ne že by byli vyhnání nebo museli odejít, jako Profesor Steinmann; dosáhli prostě důchodového věku), tedy poměrně nedávno (vyrovnávání s nacistickou minulostí v německé akademii tedy začalo o dost později, než v celé německé společnosti). Teprve pak neměli ve svých rukách osudy těch, kteří se dnes ptají po jejich minulosti. Stejný proces (snad) čeká i nás – pokud se tedy u nás najde někdo, kdo by se chtěl ptát.

1 komentář:

Michal Bobek řekl(a)...

Z vyprávění bájných starců: za mlada ;-) jsem byl na stáži v jedné nejmenované soudní instituci. Ta má výtečnou knihovnu, především s ohledem na české knihy. Ne snad proto, že by se jednalo o knihovnu obsáhlou, ale proto, že se jedná o knihovnu historicky „kompletní“.

Mým oblíbeným regálem byla „Právní teorie“. Můj pohled se polaskal s hřbety a namátkou četl (hrubá reprodukce, přesné tituly se již nepamatuji):

- 80tá léta 19. století: Kruliš-Randa, pojednání o právu rakouském;

- 20tá léta 20. století: teorie čsl. práva, Weyrova Teorie práva (ve 30tých letech), překlad Kelsena apod;

- 40tá léta 20. století: pojednání o čistotě rasy;

- konec 40tých let 20. století: opět čsl. právo, nějaký ten Kubeš (asi spíš patřil do ústavy);

- 50tá léta 20. století: Knappova pojednání o socialistickém vlastnictví, překlady sovětských klasiků;

- 70tá, 80tá a 90tá léta 20. století: stejná jména, hodně podobné tituly. Jen se nezačíná povinnou citací Lenina, ale odkazem na „evropskou právní kulturu“ a neobhajuje se socialistická zákonnost, ale to „panství práva“.