neděle 11. března 2007

BIG BROTHER IS WATCHING YOU ...

Nejsem si zcela jist, v jaké míře sem zapadne tento post, ale ostatně dále uvedené má i nezanedbatelný právní rozměr související s ochranou soukromí, osobních údajů, prevencí kriminality atp., takže proč by vlastně ne?

Nedávno jsem prostřednictvím Law & Society Blogu narazil na opravdu velmi dobře provedené krátké video názorně popisující obtíže při vedení hranice mezi výhodami a nevýhodami "dohlížitelství", které se v současné době stává čím dál tím více všudypřítomné (v českém prostředí s našimi kauzami typu odposlechů, Kubiceho zpráv, anti-zpráv atp. ... je to možná ještě o něco aktuálnější, ale nechci k tomu vyslovovat hodnotový soud ...).

Myslím, že to video stojí za shlédnutí - ostatně je provedeno celkem zábavnou formou.



Skrze toto video jsem se též dostal k dalšímu krátkému shotu, který je obdobného žánru. Také doporučuji ke shlédnutí. Jedná se o video na téma
Trusted Computing, o tom jak by za nás software vybíral (vybírá?!) to, čemu věřit a čemu ne. Rozhodně to dává námět k zamyšlení. Kdyby nic jiného, tak by to bylo i na zajímavou úvahu z hlediska soutěžního práva, ale to by se jen provila moje profesionální deformace ;o))

Když se to pak při některých úvahách dovádí do důsledků, tak se člověk musí ptát po tom, jak se proměnily a proměňují struktury kontroly a ovládání (v historické perspektivě, psal o těch méně nápadných nástrojích kontroly úžasně Foucault ... vsadím se, že určitě bude i hromada dobrých knížek, která se bude více zabývat "informačně-technologickou" současností - budu rád za každé doporučení). No a kontrola, ovládání, disciplína, trestání atd. to je přece doména práva. Jsou stávající mainstreomové teorie práva (které ve větší či menší míře stále vycházejí primárně z tradičního schématu sankcí) schopny vůbec adekvátně reflektovat uvedené proměny v technikách moci? Mění se (mělo by se měnit) spolu s proměnami technik moci i právo?

PS: Ještě jen jako doplněk ... Nedávno (po sepsání výše uvedeného postu) jsem narazil na Concurring Opinions na post, kde se nedávno shodou okolností věnovali shora naznačené problematice v konkrétnějších souvislostech - viz post Enforcing the Surveillance Laws.

2 komentáře:

Jaroslav Brož řekl(a)...

Tuto problematiku lze v odlehčené podobě shlédnout v seriálu Yes, Minister a to konkrétně v epizodách Big Brother a The Death List. Vřele doporučuji.

Alexander Mikoláš řekl(a)...

Shlédnutí obou videí mne inspirovalo ke dvěma velmi volně souvisejícím a silně relativistickým úvahám (obě tedy zřejmě náleží, jak jsem se nedávno dočetl při studiu materiálů na zkoušku z politologie, ke špatné a patologické větvi všerelativizujícího postmodernismu... Omlouvám se, nedočíst zrovna Kohoutovo Z deníku kontrarevolucionáře, asi by mě ani nenapadlo se o tom zmiňovat).
Ta první, méně podstatná, se týká otázky, proč by nám mělo vadit, že osazenstvo místní policejní stanice ví (což samotné lze asi bez dlouhých úvah označit za umělcovu hyperbolu), jakým podivným sexuálním praktikám se ve svém volném čase věnujeme? Tato otázka je na první pohled naprosto nesmyslná, ale jaké zdůvodnění vlastně leží za automatickou odpovědí „Prostě mi to vadí, to by vadilo každému.“ ? Můj soukromý názor je, že jde o přetrvávající relikt katolického dogmatu, že sex je apriori špatný, špinavý a ostudný. Moderní liberální náhled, pod nějž by se asi byla schopna podepsat většina svobodomyslně smýšlejících spoluobčanů, by mohl být vyjádřen (mimo jiné) jako: „Sex je přirozená lidská potřeba a oblíbená zábava, na níž ani jakýkoliv jejích variacích není nic špatného ani morálně závadného, dokud je partnery provozována dobrovolně a v rámci mezí platného právního řádu.“ Přesto bychom asi bez většího reptání přešli nebezpečí, že by na místní policejní stanici mohli odposlechnout kdy a co jíme a asi bychom se smířili i s faktem, že jsou informováni o našich defekačních návycích (Dobře jim tak, jen ať si to poslechnou!); ale poměrně nelogicky se nás silně dotýká narušení našeho soukromí v otázkách této konkrétní potřeby, jež by dnes již neměla představovat nic zvláštního ani tajuplného. Jak jsem už alibisticky uváděl na začátku příspěvku, tahle úvaha nemá se samotným fenoménem Velkého bratra mnoho společného, jde mi spíš o nesoulad veřejně proklamovaného otevřeného přístupu k sexu a stále přetrvávajících reálných tabu v této oblasti.

Druhá, tentokrát již věcnější úvaha byla inspirována myšlenkami na konci prvního videa, které v zásadě tvrdí, že přestože se západní společnosti označují za liberální demokracie, vůdci těchto společností mají tendenci prosazovat stále represivnější kontrolní opatření, čímž postupně dochází k proměně společností v policejní stát. Znění otázky je opět poměrně absurdní: „Vylučuje policejní stát existenci liberální demokracie?“
První povinná definice termínů: liberální demokracie coby současný většinový západní ideál společenského zřízení, zaručující všechny generace svobod, svobodné a spravedlivé volby, ochranu menšin, svobodné podnikání a trh, tolerující občanskou společnost i občanskou lhostejnost etc.; zde je věc poměrně snadná. Obtížnější je definice policejního státu, z čehož budu zřejmě především vycházet v obhajobě své teze, že koexistence obou fenoménů v jednom státě je možná. (Ostatně již ve chvíli, kdy to píši, si začínám uvědomovat, že celá záležitost do definic termínů asi nevyhnutelně silně zabředne.) Zkusme se na problematiku podívat optikou diskutovaných videí – V tom případě lze říct, že za policejní stát je označována společnost, v níž státní moc shromažďuje nadměrné množství osobních informací, nicméně k tomuto shromažďování dochází v legálním a legitimním zájmu. V prvé řadě se domnívám, že tímto způsobem by většina lidí policejní stát necharakterizovala, nicméně v zájmu objektivity přistupme na tato pravidla hry – pokud video tuto společnost za policejní stát označuje a bije před ní na poplach, zkoumejme nebezpečí která by mohlo představovat právě toto uspořádání.
Ve vztahu k liberální demokracii se dle mého názoru za výše uvedených podmínek legality a legitimity účelu sledování jediný možný interferenční bod nachází v otázce práva na soukromí, neboť postih jiných práv, například svobody projevu nebo shromažďování, už materiálně se samotným systémem sledování nesouvisí, ten by pouze umožňoval účinnější represi v případě, že by tato práva byla narušena normativními zásahy.
V zájmu vlastního nezesměšnění se nebudu pouštět do rozsáhlého teoretického výkladu rozsahu a hloubky práva na soukromí, neboť se domnívám, že na tento úkol zdaleka nestačím, troufám si nicméně prohlásit, že uplatnění tohoto práva má své meze. Obecně není za porušení práva na soukromí považována například běžná policejní kontrola dokladů, pokud je podložena zákonnými důvody (ačkoliv důvod možné podobnosti s hledanou osobou je velmi gumový a umožňuje kontrolu dokladů v zásadě v jakékoliv situaci...) Vyjděme tedy z tohoto jako ze základního bodu – v případě společenského zájmu je možné i bez výslovného podezření vůči konkrétní osobě zkontrolovat její totožnost. K tomu přistupuje další okolnost a sice že v západních společnostech došlo po zahájení protizápadní „teroristické války“ (pokud celou komplexní záležitost velmi zjednodušíme) s objektivním nárůstem bezpečnostních rizik k jistému posunu společenského zájmu, který by asi skutečně měl reflektovat vyšší míru ohrožení a trochu posunout pomyslné jazýčky vah od naprosté svobody ke společnosti pod dohledem. Za těchto okolností se mi kamerový systém monitorující veřejná prostranství nezdá oproti běžným policejním hlídkám příliš velkým krokem kupředu do teritoria občanského soukromí. Rovněž zavedení biometrických pasů a důkladný dohled nad mezinárodní leteckou přepravou osob se dá vzhledem k souvisejícím nebezpečím považovat za přiměřený posun v chápání váhy práva na soukromí. Pokud přeskočíme dle mého názoru zatím příliš hypotetický problém Trusted computing, posledním zmíněným negativním jevem moderního pojetí dohledu nad společností jsou odposlechy hovorů a e-mailů. Tato oblast je nepochybně nejožehavější, protože jako první skutečně zasahuje až k nám domů a navzdory výše uvedené morální úvaze nepochybuji o tom, že ve formě, v níž byl tento monitoring videem prezentován, jde o objektivní, značný zásah do soukromí, ať už se mi subjektivní pocity „poškozených“ zdají logické nebo ne. Abych se trochu vrátil do svých pozic obhájce možné koexistence systémů liberální demokracie a policejního státu, uvedu, že v tomto případě by do značné míry záleželo na formě tohoto monitoringu a na pravomocích orgánů, který by ho eventuelně prováděly. Jak jsem uvedl, v prezentované formě by dle mého názoru již šlo o překročení hranice, za níž by žádná liberální demokracie neměla ani v zájmu národní bezpečnosti zajít, lze si ale představit obdobný monitoring prováděný mnohem šetrněji, například anonymním sledováním e-mailů, přičemž by až při vzniku podezření (např. vícenásobné opakování slova „explosive“ v několika mailech zaslaných z pro orgán zatím anonymní adresy) mohl orgán se souhlasem soudu identifikovat odesilatele. V tomto případě by se míra ingerence do soukromí snížila na, z mého filozofického úhlu pohledu, pod hranici nepřijatelnosti. (Otázkou je, nakolik je něco takového skutečně proveditelné, nemluvě o tom, zda by systém byl schopen vůbec vyprodukovat nějaké reálné výsledky – kolik teroristů je tak hloupých, aby si posílalo maily se slovem „explosive“?)
Co z toho plyne, plyne-li z toho vůbec něco? Domnívám se, že úvodní tezi se mi podařilo do jisté míry obhájit, nicméně pouze za pro mne velmi příznivě nastavených podmínek, tj. především velmi extenzivní definice policejního státu. Pokud by za něj byl skutečně považován již stát shromažďující ve vyšší než dosud obvyklé míře osobní informace o svých občanech (na svou obhajobu uvádím, že tak někdy skutečně prezentován bývá), pak jsem toho názoru, že v této jeho nejmírnější formě je s fungující liberálně demokratickou společností slučitelný, neboť plní důležité bezpečnostní úkoly a zároveň nepřináší pro fungování společnosti žádné reálné překážky. Nicméně jsem sám během koncipování tohoto příspěvku dospěl k závěru, že druhým pojmovým znakem skutečného policejního státu by zřejmě měla být represivní složka, jež by takto získané informace zneužívala k materiálnímu narušování občanských svobod. V tom případě lze skutečně mluvit o jasném antagonismu obou systémů, i tady ale hlavní problém dle mého názoru neleží v samotné surveillance, která představuje pouze nástroj postihu, ale spíše v právní úpravě svobod jako takových.

Uvítám jakoukoliv kritiku mého příspěvku, čím více zdrcující, tím lépe.