neděle 18. února 2007

Jiné životy....

Když jsem si v jednom ze svých „akademických snů“ představoval, jaké by to asi bylo, učit jednou právnické studenty politologii, napadlo mě, že základem by bylo stanovit čítanku, v níž by se měly objevit texty, které by si člověk, který chce za pár let začít aplikovat a interpretovat právo demokratického státu, měl přečíst, aby pro něj některá slova, která potkáváme v preambuli a úvodních článcích ústavních předpisů, nebyla jen floskulemi. Seznam, který mi vytanul v hlavě, byl krátký a potkaly by se v něm některé příměry z „České otázky“ s Peroutkou a obzvláště „vypečené“ pasáže z Původu totalitarismu s fiktivní beletristickou praxí z „1984“. Minulý týden mi však došlo – a tím mimoděk reaguji i na komentáře k jednomu z minulých postů, podle nichž nelze při hodnocení právníka brát v potaz i to, která umělecká díla zná a která nikoli – že by se našly nejen knihy, ale i filmy, které by právník možná vidět měl. Zdeněk Kühn nedávno zmiňoval arizační „Obchod na korze“; mou právnickou duši teď zasáhl vahou solidního moskviče-combi německý film „Životy těch druhých“ („Das Leben der Anderen“) o fungování německé Stasi. Zapomeňte na ostalgické komedie o matkách v komatu a okurkách ze Spreewaldu a báječných letech podle Viewegha, tento film je jiný – snad proto zapadá i na tento blog, jenž jistě nemá ambici být místem pro umělecké recenze, ostatně ani já se určitě necítím být Mirkou Spáčilovou či Tomášem Baldýnským (možná bychom ke svým profilům měli připojovat fotky, aby bylo jasné, kam touto narážkou mířím). Jeho podtitul by totiž mohl klidně být „příběh jedné sledovačky“. Jsme ve východním Berlíně v roce 1984 (možná trochu laciný odkaz na Orwella), úkol je jasný, důvod sledování konkrétního umělce také a teď už nezbývá než sledovat fungování východoněmecké tajné bezpečnosti od zadání úkolu, prošpikování bytu štěnicemi k pravidelným zprávám, lámání jednotlivců, vnitřním bojům ve Stasi samotné a jejich postupnému „řešení“.... Samozřejmě, aby se z filmu nestal úplný dokument, nechybí tam ani několik citově vypjatých minut, dobrý člověk a poněkud obskurní katarze nahrazující happy-end. Pouze asi v jedenácti minutách z celkových 137 ve mně však tyto „normalizující“ (tedy k normálnímu filmu přibližující) momenty dokázaly přehlušit intenzivní vnitřní svár právníka, znechuceného popisovaným anulováním lidských práv pod rouškou všednodennosti, a politologa fascinovaného dokonale zvládnutou technologií moci a mnohohlavým strojem na absolutní kontrolu obyvatelstva, solženicynovským „Rudým kolesem“, tentokrát ovšem vyrobeným z nezbytného bakelitu Made in DDR. A jakkoli mi nepřišel stoprocentně přesvědčivý konec filmový, odnesl jsem si i já alespoň dvě katarze:
1. popis (zde umělecký) téhle minulosti asi nakonec zůstane, a to v mnoha oborech, na nás mladých, nezkušených a nezatížených (autor scénáře, námětu a režisér, Florian Henckel-Donnersmarck je jakýsi mladý Wessie);
2. je to pryč!
Navíc ve mně trochu hlodá myšlenka, jestli to nebylo i shlédnutí tohoto příběhu agenta HGW XX/7, které podnítilo našeho nového ministra vnitra, aby otevřel okna a konečně zahájil snad už opravdu úplný průvan v archivech našich (vlastně „jejich“) bezpečnostních složek....

7 komentářů:

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Pavle, mne se tedy představa "našeho mladého ministra" vůbec nelíbí. Kdybych byl redaktorem bulváru, budu ovšem jásat, protože se samozřejmě dozvím o každém orgasmu sledovaných osob a o spoustě dalších pikantností. Bylo by to jistě důstojné dovršení práce StB, a pokud by to bylo i s videonahrávkami, třeba i komerční televize zaplesala.

K aktům StB a agentům StB (resp. Stasi) doporučuji jednu vskutku výbornou knížku - je to Haunted Land od Tiny Rosenberg (New York: Vintage, 1995). Čte se to jedním dechem a ukazuje to celou problematiku v barvě nikoliv černobílé.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Jinak diky za film, urcite se na nej zajdu podivat!

Jan Komárek řekl(a)...

Já si myslím, že i přes to všechno riziko, které otevírání archívů přináší - tj. výprodej mnohdy komplikovaných a tragických osudů bulváru, je to velmi dobře. Přinejmenším proto, že se o StB konečně mluví, a nemyslím, že by všechna média pořádala hon za senzací a lačně jenom čekala "kdo příště".

Přiznám se, mě teprve loňské připomenutí toho, že byl spolupracovníkem StB Jarek Nohavica (vyšel o tom moc zajímavý článek v Respektu č. 22/06 - "Tajemství Jaromíra Nohavici" od Jaroslava Spurného) přimělo začít přemýšlet nad tím, že je třeba vždycky znát celý individuální osud člověka, který "jim to podepsal", abys toho člověka mohl odsoudit (tedy, já se necítím povolán odsuzovat nikoho, především proto, že jsem před rokem 1989 nebyl dospělý a nemusel jsem dělat žádné těžké volby; řekněme tedy, než si o tom člověku něco můžeš začít myslet).

Tobě to možná může připadat banální, poněvadž se historii totalitního režimu věnuješ profesionálně (mezi jinými věcmi-abych Tě nelimitoval na profesionálního právního historika:-), ale pro mě to byl docela objev. Sám jsi mi (na základě té knihy T.Rosenbergové, na kterou odkazuješ) podával případ člověka, kterého by bylo jednoduché odsoudit (a mnozí to asi udělali), přičemž příběh toho, proč je na seznamu spolupracovníků je přesně opačný. Loni (také v reakci na ten článek v Respektu) jsem se potom o celé věci bavil s člověkem, kterého si nesmírně vážím. Ten mě upozornil na další věc: jak je výhodné pro všechny (bývalé) stranické pracovníky (dnes členy jiných stran), když se ukazuje na spolupracovníky StB místo na ně, které ke vstupu a aktivnímu činnosti KSČ nenutilo nic jiného, než jejich oportunismus.

Já vím, je to veliká šance pro většinovou skupinu obyvatelstva, kterou nazývám "čtenáři Blesku a diváci TV Nova", ale zároveň to třeba byla šance i pro mě, něco se o tom problému dozvědět a hlavně nad tím přemýšlet. A diskuse, které jsou teď na Respektu tady a tady, snad nasvědčují tomu, že nejsem jediný (Zajímavá je ještě diskuse na blogu Frantiska Kostlána, tady). Všechno bude samozřejmě záležet na tom, jakou formou ta diskuse teď bude probíhat.

PS: Ještě jedna reakce na Pavla a jeho pedagogický sen: teď by byla ta správná doba na semináři z teorie práva přinést Fullerovo cvičení "Problém odporných udavačů" (dostupné zde - word, zajímavou úvahu k Fullerově problému přináší filozof Jan Sokol).

Jan Komárek řekl(a)...

Musím Zdeňkovi poděkovat za připomenutí té knížky. Dnes ráno jsem nemeškal a šel si ji vypůjčit. Už jen při čtení úvodu mi běhal mráz po zádech.

Jsem teprve na začátku, takže nevím, co T. Rosenbergová navrhuje, abychom se svojí minulostí udělali. Tenhle citát je ale opravdu výstižný (a platí teď, v roce 2007, stejně jako platil v roce 1995, kdy ta kniha vyšla):

The majority of people, however, undergo a more subtle revision of their Communist history, succumbing to the natural tendency to think of themselves as victims and dissidents. The nature of communism makes this easy to do. Everyone who lived under communism was in fact its victim, suffering the polluted air, lethargy, daily humiliations, bad schools, and lack of freedoms. But these people were each also pillars of the system who transmitted Party orders downward, marched in the May Day parades, and generally carried out their duties as good socialist citizens. This was the nature of totalitarianism. But when people look backward, they tend to remember only their own suffering.

Many who lived under communism made it a practice to rip off the system by maintaining a lifelong chronic strike and smuggling tools home from the factory. This behaviour is now being reinterpreted as dissidence. With the grand exception of Poland, very few people attempted more open defiance. So most people, seeing no one who truly stood up to the regime, did not feel guilty for not doing so themselves."

Jestli nás současné otevírání archívů přiměje nad tímhle vším přemýšlet, myslím, že to otevření prospěje. Ale naprosto se Zdeňkem souhlasím: jestli se to změní na hokynářské "další (odhalený), prosím", tak je to promarněná šance.

PS: Tenhle citát také krásně ilustruje, proč je mi často špatně z Václava Klause. Když v novinách učinil ze všech těch, kteří mlčeli a pracovali, aby poté odjeli na víkend na zahrádky, nejen oběti, ale i hrdiny, díky kterým se u nás zhroutil komunismus.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Knizka je fakt skvela. Jsou tam skvele vykresleny pribehy komplikovanych agentu, u kterych nejake jednoznacne odsouzeni proste neni mozne. Ruzne vydirani, casto velmi brutalni, tady mne napada vskutku klasicke kdoz jsi bez viny, hod kamenem. Muj problem je, ze to z tech svazku asi nevycteme, takze spise nez nejake vyporadani se s minulosti to bude opet jen jina karikatura minulosti.

Pred nedavnem jsem v Tydnu cetl pribeh prominentniho dustojnika, valecneho hrdiny z obou front, ktery tusim v roce 1955 podepsal spolupraci, aby o rok pozdeji byl aktivni v konspirativni akci, kdy utocil na rezim vyzvami k protestum v ramci zakona. Za coz byl take v roce 1956 odsouzen, vyhozen z prace, a degradovan. Nikdo uz nevi, proc tu spolupraci v roce 1955 podepsal, treba proto, aby si pokryl cinnost, kterou delsi dobu planoval.

Jinak nejsem naivni a vim, ze nad vetsinou agentu ci Stbaku je mozno si odplivnout, ale protoze nevyznavam pausalni princip kolektivni viny, jsem vuci populistickym huraakcim typu otevreni svazku velmi skepticky. Obavam se, ze to muze vest spise v pokracovani onoho klausovskeho "narod plny hrdinu, Charta sami byvali komunisti, zlosynove pouze agenti StB."

S Fullerem dobry napad, myslim, ze to tento semestr realizuji.

Jan Mates řekl(a)...

Rád bych navázal na příspěvek Jana Komárka, kde se zmiňuje, že je hon na spolupracovníky StB v podstatě výhodný především pro členy KSČ, neb se neukazuje na ně. Rád bych k tomu podotknul, že jako nejhorší, myšleno nejnebezpečnější, organizaci já osobně vidím Lidové milice. Upřímně řečeno nevím, jak to bylo s členstvím v nich, zda k němu mohl být někdo nucen, ale vím, že Lidové milice zasahovaly v roce 1969 při demonstracích v Brně a neobešlo se to bez krveprolití. Pro jistotu došlo, již v sedmdesátých letech, ke skartaci dokumentů týkajících se zbraní použitých v roce 1969 v Brně, tudíž pachatele nebylo možné dohledat :-(. Jaký je váš názor na činnost LM?

Bohužel seznamy členů LM byly bezprostředně po revoluci skartovány a informací je dnes k dispozici poměrně málo, nebo si někdo z vás všiml nějaké zajímavé publikace mapující jejich činnost?

Guy Peters řekl(a)...

LM nebyly zdaleka tak špatné; byly to jakési SA po noci dlouhých nožů.

Naproti tomu StB bylo jakési gestapo.