úterý 2. ledna 2007

Poslanecké reversy vrací úder?!

U některých jevů z různých minulostí člověk bere již jako samozřejmost, že se znovu neobjeví. Jedním z příkladů, kde byla tato má fiktivní jistota zklamána, byl návrat Michala Davida na hudební scénu; jiný příklad mě pak zasáhl nedávno v Otázkách Václava Moravce, kde Vojtěch Filip nadhodil myšlenku, že by bylo výborné zamezit trvale hrozícím odchodům poslanců z politických stran, na jejichž kandidátních listinách byli zvoleni, nikoli cestou politické odpovědnosti, ale cestou zákonné sankce. Oprášil tak prvorepublikovou konstrukci obsaženou v § 13 písm. b) zákona č. 125/1920 Sb. z. a n., o volebním soudě, podle nějž mohl poslanec na základě rozhodnutí volebního soudu pozbýt mandátu proto, že „přestal býti z důvodů nízkých nebo nečestných příslušníkem strany, z jejíž kandidátní listiny byl zvolen“. Podobná pravomoc, kterou za První republiky disponoval volební soud, by podle pana předsedy Filipa měla být svěřena Nejvyššímu správnímu soudu (opravdu marně uvažuji, čím si soud důvěru právě z těchto směrů zasloužil). Nenašel sice příliš podpory u předsedů demokratických stran, ale kdo ví, třeba tento návrh skutečně uspěje, koneckonců pravděpodobnost jeho podpory je přímo úměrná počtu uprchlíků z jiných politických stran, a vrátíme se zpět do časů tzv. poslaneckých reversů, které zatím v polistopadovém období zaváděli pouze Sládkovi republikáni. Než se tak stane, bylo by možná jen dobré připomenout, že pokud na demokratickém fungování První republiky bylo několik vad na kráse, tak jednou z největších byla podle dobového i dnešního mínění právě tato odvolatelnost vlastního poslance politickou stranou cestou řízení o pozbytí mandátu u volebního soudu, a pokud byl pro něco oprávněně kritizován tehdejší volební soud, tak to bylo zhusta právě naplňování této pravomoci – připomeňme z mnoha jiných např. nález volebního soudu č. 144 ze 17. 11. 1928, Kosch. 253/V, kde volební soud zbavil mandátu poslance, který podepsal poslanecký revers, ale poté svou politickou stranu opustil, neboť jej údajně nabádala k trestnému činu. Nezbývá než doufat, že pokud opravdu zvítězí u levicových stran legislativní optimismus a rezignace na vlastní schopnost zajistit si věrnost svých poslanců cestami obvyklými ve stabilních demokraciích (tedy spoléhajícími na kvalitu výběru kandidátů a jejich pocit politické odpovědnosti), a pokud bude Nejvyššímu správnímu soudu taková pravomoc svěřena, projeví se plně jeho odlišnosti od prvorepublikového volebního soudu. Předkladatelé takového návrhu by totiž měli být zavčas upozorněni, že volební soud akceptoval takovouto odvolatelnost poslanců zejména díky silnému vlivu soudních přísedících nominovaných politickými stranami, jenž v současné české soudní soustavě nemá obdobu. Patrně zejména díky těmto „trojským koním“ politických stran bylo zbavení poslanců jejich mandátů volebním soudem ochotně prováděno, když, jak trefně podotkl Ferdinand Peroutka, rozpor mezi existencí poslaneckých reversů a ústavně (tehdy i nyní) zakotvenou volností poslaneckého mandátu „dopadl, jak takové rozpory vždy dopadají: úctyhodným vzorům byla vzdána pocta, avšak domácí skutečnost zvítězila.“

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Dnes je v Ústavě nejen zakotvena volnost mandátu, ale i obsažen taxativní výčet skutečností vedoucích k jeho zániku (čl. 25). Rozhodnutí volebního soudu mezi ně nepatří.

Proto nepostačí legislativní optimismus pouze levicových stran.

Díky za přiblížení prvorepublikových poměrů. Musela to tehdy být legrace.

A já ten Boj o hrad ne a ne přečíst.

Pavel Molek řekl(a)...

To je pravda, za současného rozložení v Poslanecké sněmovně by se k případnému levicovému legislativnímu optimismu muselo v zájmu změny Ústavy přidat ještě dalších dvacet "konstruktivních" poslanců (o senátorech nemluvě), z jejichž strany by se jednalo o opravdu zdařilou formu ústavněprávního mandátového flagelantství;)
P. S.: Copak Boj o Hrad, ale Budování státu, to je četba...