pondělí 15. ledna 2007

Görgölü po česku

Tenhle případ již sleduji na serveru "Aktuálně" delší dobu, co jsem se však dočetl dnes, mi zcela vyrazilo dech: přestože Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že v případě Wallových stát porušil jejich právo na rodinný život tím, že jim odebral děti (okolnosti případu jsou vykresleny v rozsudku [odkaz na stránky Ministerstva sprevdlnosti, kde je k dispozici české znění rozsudku], popř. je lze nalézt v článcích zveřejněných na serveru Aktuálně), soudkyně, která dnes rozhodovala o vrácení dětí do péče jejich rodičů, to odmítla. Podle Aktuálně přitom poznamenala, že "pro ni není rozhodnutí štrasburského soudu závazné".
Celá věc trochu připomíná německý případ Görgölü (proto ten titulek), kdy Spolkový ústavní soud rovněž odmítl striktní závaznost rozhodnutí štrasburského soudu. Jednalo se o případ, kdy otec-stěžovatel neměl po dlouhou dobu kontakt se svým dítětem (což štrasburský soud shledal jako porušení jeho práva na rodinný život) a německé soudy potom odmítly, s ohledem na zájmy dítěte, otci kontakt s dítětem povolit. Přesto však nakonec Spolkový ústavní soud shledal nemožnost kontaktu mezi dítětem a jeho biologickým otcem protiústavní.
Případ Wallových je však jiný. Wallovi požadují vrácení svých dětí, které jim stát brutálně a za nepřiměřených okolností odebral, namísto aby se jim snažil účinně pomoci. Soudkyně zřejmě může skutečně legitimně zvažovat, zda ještě po sedmi letech mohou děti nalézt ke svým vlastním rodičům vztah (vyrůstaly totiž od nejútlejšího mládí v pěstounské rodině) a zda pro ně nebude návrat k nim více traumatizující, než vyrůstat u pěstounů. Že by ale protiprávnost odebrání dětí rodičům, kteří požadují jejich vrácení, byla pro rozhodování soudu nerelevantní, protože ji konstatoval "jenom" štrasburský soud?

3 komentáře:

Michal Bobek řekl(a)...

Nemyslím, že je vhodné si nabrušovat sekyru a hřeby jen na základě toho, co psali na Aktuálně a co s odstupem několika let vydumali ve Štramberku.

Navíc jestli to dobře chápu, tak to, oč teď běží před Okresním soudem v Táboře, je posouzení trvaní pěstounské péče, nikoliv to, zda bylo či nebylo odebrání dětí nezákonné/neústavní. V tom okamžiku bych klidně souhlasil se soudkyní, že v takovém případě pro ni není rozhodnutí ESLP, které konstatovalo rozpor odebrání dětí s Evropskou úmluvou, příliš relevatní. Nikdo nemusí popírat, že odebrání bylo v rozporu s Úmluvou a přitom nechat ty děti nyní tam, kde jsou: jestliže byli malé a nyní jsou již 7 nebo kolik let u nových pěstounů, a u těch pěstounů to funguje a ony si tam zvykly, tak je znovu vytrhnout a zase někam posílat může být stejně špatný nápad, jako byl ten původní je odejmout.

Jan Komárek řekl(a)...

Ad Michal: Myslím, že "broušení sekyry a hřebů" vypadá v mém podání trochu jinak. Proto také píšu, že dnes může soudkyně zcela legitimně zvažovat, zda je ještě možné vrátit děti původním rodičům. Proto s tvým komentářem, že "Nikdo nemusí popírat, že odebrání bylo v rozporu s Úmluvou a přitom nechat ty děti nyní tam, kde jsou: jestliže byli malé a nyní jsou již 7 nebo kolik let u nových pěstounů, a u těch pěstounů to funguje a ony si tam zvykly, tak je znovu vytrhnout a zase někam posílat může být stejně špatný nápad, jako byl ten původní je odejmout" souhlasím a myslím, že říkám totéž i v původním postu. (Proto také odlišuji případ Wallových od německého případu Görgölü).

Daleko spíše zarazí postup dotčené soudkyně (o kterém bohužel nemám jiné informace, než ty dostupné na Aktuálně, to mi snad ale nebrání se k tomu vyjadřovat), kdy i nadále vytýká rodičům věci, které před tím štrasburský soud shledal jako zásah do rodinného života. Především zarazí, že TATÁŽ soudkyně, která se tohoto brutálního porušení dopustila (když schválila postup táborských úřadů), v současném řízení řekne: "To já kdybych byla milující rodič, tak bych za dětmi jela na kraj světa," ačkoliv podle Aktuálně "Ze začátku nám to zakázali, aby si prý na nové rodiče zvykli," říká paní Wallová. "Když jsme je chtěli vidět, tak řekli, že jedině za účasti psychologa a sociální pracovnice, a že máme přijet do Zlína." Myslím že "štramberská moudra" jsou pro ni relevantní alespoň potud, že by se měla začít chovat k těm rodičům méně arogantně.

Robert Zbiral řekl(a)...

I když se to tohoto případu týká pouze vzdáleně a jde vlastně o komentář k jinému podobnému sporu (ve kterém je ale pnutí mezi právem a "vyšším principem" patrné); pro odlehčení nabízím komentář Martina Komárka ze včerejší MF Dnes (15.1. 2007, s. A10, bohužel jsem článek nenašel na idnesu, proto to musím udělat touto formou).

"Děti unesené matkami: kde je spravedlnost

Je to spravedlnost, nebo zločin na bezbranném tvorovi?Šestiletá Sarah Barao musí do Portugalska, i když chce žít s matkou v Praze. Jak to, že soud nevzal v potaz to, co si holčička přeje, proč neuvěřil matce?

Mezi normálními lidmi vyvolává debata o uneseném neuneseném dítěti větší vzrušení než debata o věci kosmicky zásadní, zda Vlček zůstane předsedou Sněmovny.

Ženy se v této při většinou zastávají matky, muži otce. Nad logikou převažuje projekce. Jak matky, tak otcové si podvědomě představují, že jsou v pozici paní Barao, nebo pana Barao.

Marie Vodičková z Fondu ohrožených dětí nařkla soud z nespravedlnosti a jednoznačně se zastala matčina práva. I paní Vodičková je žena.

Já musím, jsa mužem, argumentovat opačně. Ano, je to ukrutná trýzeň pro všechny, když je dítě bráno matce. Jenže to jinak nejde. Právní stát nemůže připustit, aby viník zůstal nepotrestán a ještě měl ze svého činu užitek.

A tak by to bylo, kdyby Sarah zůstala s maminkou. Stejně tomu bylo i v případě dětí paní Krajníkové, které soudci poslali za otcem do Argentiny. Řetěz zla totiž začaly ženy, ať už z jakýchkoli důvodů. Vzaly spravedlnost do svých rukou. Přivlastnily si dítě, aniž hledaly křížovou cestu k dohodě s dřív milovaným, nyní nenáviděným mužem. Nedbaly na „měkké“ výzvy úřadů k pořádku, skrývaly se, spoléhaly na to, že je zákon nedožene.

Co může udělat soudce jiného než jim dítě vzít? Může soucítit s plačící matkou, ale musí jednat v souladu se základním principem práva.

To totiž neuznává matčin přednostní nárok na potomka. Stejně jako například neuznává, že muž v rodině rozhoduje o financích.

Dítě je společné. A jestliže si ho jeden z rodičů přivlastňuje bez dohody s druhým, prachsprostě „tuneluje“ rodinný podnik. Dá se to změnit? Každý přece vidí, že ta holčička patří k mamince.

Dá. Přiznejme, že od přírody je dítě víc matčino. Je k ní více připoutáno a více ji miluje. Matka má tedy na ně při neřešitelných sporech přednostní nárok. Dobrá. Pak ale dámy musí připustit něco, co je v mnoha případech stejně očividné. Muž, který je v životě zásadně ochuzen o bezpodmínečnou lásku dítěte, musí mít jiná práva - kariéru, plat, hospodu a golf. Žena se musí víc starat o milované dítě.

Pokud však nepřipustíme přirozenou dělbu rolí mezi ženou a mužem, nemůžeme otcům upírat stejné právo na dítě. A matky musíme postihovat za únosy."