čtvrtek 14. prosince 2006

Rozdělení pravomocí mezi Soudním dvorem a vnitrostáními soudy

Dovolím se vrátit se k mému tolikrát inzerovanému (a také stále ještě hýčkanému) dítěti, a sice k článku “In the Court We Trust” – But Should We?. V jedné z e-mailových reakcí, které mi teď k mému článku chodí, mi posílal kolega z Univerzity v Groningenu Gareth Davies odkaz na jeho vlastní článek, který jsem si právě s obrovským zaujetím přečetl. Následující řádky budou poněkud delší, přesto Vás prosím o trpělivost (stále jsou jen shrnutím článku, který byste četli mnohem déle, takže je to cena přiměřená:-)

Článek se jmenuje The Division of Powers Between the European Court of Justice and National Courts a je dostupný v databázi SSRN. Davies v něm kritizuje Soudní dvůr za přílišnou centralizaci a nedůvěru ve vnitrostátní soudy, ač na to jde z poněkud jiných pozic. Přestože nesouhlasím se vším, co Davies říká, jeho článek je jedním z těch, u kterých i když máte pocit, že s autorem nesouhlasíte, cítíte, že Vás svými myšlenkami nesmírně obohacuje.

Už jedna věta v úvodu článku naznačuje, že Davies nebude současné chápání řízení o předběžné otázce nijak šetřit: „the risk of some loss of uniformity is more than outweighed by the huge waste of national resources entailed in infantilizing and marginalizing the role of national courts in interpreting Community law“ (s. 2-3). Poté podrobuje zkoumání rozdělení funkcí v tomto řízení mezi Soudním dvorem, který má pouze interpretovat právo ES, a předkládajícím soudem, jenž jej má posléze aplikovat. Davies to dokládá rozborem rozsudků z oblasti práva týkajícího se volného pohybu, hospodářské soutěže, daňového a celního práva.

Není samozřejmě prvním, kdo dospívá k závěru, že je oddělení interpretace a aplikace práva prakticky nemožné. Co se mi ale na jeho analýze líbí, jsou závěry, které z toho vyvozuje. Nepouští se do politologických úvah o sebeposilování moci Soudního dvora ? la Rasmussen (On Law and Policy in the Court of Justice), ani za takto expanzivní postup Soud nechválí jako G. Mancini (From CILFIT to ERT: the constitutional challenge facing the European Court), ale spíše domýšlí, jaké to má důsledky pro fungování práva Společenství: „The Court does often state an abstract rule of law, but instead of stopping there, and letting the national court use this, it then proceeds to apply that rule to the facts, in the next paragraph or paragraphs“ (s. 12). Výsledkem pak ovšem je, že „the considerable and growing body of case law is mainly concerned with endless specific applications of these principles, with the deciding of a repetitive stream of formally similar cases“ (p. 6).

Davies tedy kritizuje Soudní dvůr za příliš konkrétní rozsudky, spíše by se mu líbilo, kdyby jeho rozsudky definovaly obecné principy s tím, že by se jejich konkretizace ponechala v rukou vnitrostátních soudů. Při tom ale upozorňuje na velmi zajímavou věc: jiné chápání adjudikace v právní kultuře Common law a v kultuře civilistické. Civilističtí (kontinentální) právníci jsou podle Daviese zvyklí pracovat s abstraktními pravidly:
Law and judgments are quite clearly separate in civil law doctrine, and the uniformity of law consists in the application of identical abstract rules in all courts. The interpretation and application of that law is decentralised to individual judges, who do not formally allow themselves to be influenced by how other judges are deciding similar cases.83 Indeed, to do so could be seen as at odds with the idea of judicial independence. Yet that autonomous interpretation and application is not seen as threatening the uniformity of the law – since judgments are not law. The risk of unequal application of the law is minimised by appeals, and by a common training process for judges. A significant amount of the legitimacy of most civil law derives from acceptance of the institutions of the legal process. (s. 20)

Pro kontinentálního právníka tedy Soudní dvůr překračuje svoje kompetence, když namísto výkladu, který by z kontinentálního pohledu na proces adjudikace mohl provádět pouze v abstraktním kontextu, často právo aplikuje na skutkové okolnosti, které mu jsou dostupné. Jenže, abstraktní adjudikace, v rámci níž by Soudní dvůr nepokrytě tvořil závazná právní pravidla, je kontinentálnímu právníkovi také cizí: žije přece v systému. kde soudy alespoň formálně právo netvoří a pokud něco takového dělají, je to legitimizováno nikoliv kontextem sporu, ale jejich institucionálním postavením (takto vysvětluje, podle mě velmi přesvědčivě, legitimitu rozhodování francouzského Cour de Cassation M. Lasser).

Common Law právník na tom podle Davies ale není o mnoho lépe: pro něj jsou práva fakta, veškeré právo je výsledkem konkrétních případů (příběhů). Slovy Daviese: „He wants a precedent, which requires a judgment containing a fully argued analysis of the facts. When the Court provides one of its simplistic descriptions of the effects of a measure on competition or free movement, it fails to give that. From his perspective it just looks like a second-rate court“ (s. 21). Tady mám ale největší pochyby o Daviesově analýze. Tvrdí totiž, že tento právník

will be in a state of permanent frustration, and more than his civil law colleague will feel that Community law is permanently unclear, or in a mess. He is therefore likely to be a rich source of references. Given the lack of detail in Court of Justice judgments, he is likely to find again and again that there is insufficient precedent to decide his case. Of course, he may find the national court interpretation acceptable, but he will rarely find a reference inappropriate. Whereas his civil law colleague may really wonder what the merit is in asking for yet another repetition of the same old principles, the common lawyer will see the uniqueness of his set of facts, and thus the potential of a new question for the Court. The common lawyer, if the same robust sense that gave him the common law did not also incline him to a respect for considerations of cost and time, could be a dangerously rich source of workload.

Nepotvrzují to za prvé empirická data: předběžných otázek je z Anglie a Irska méně, než z většiny kontinentálních jurisdikcí. Za druhé, a tady bych velmi uvítal Vaše názory, můj pocit z Common Law adjudikace, který je bohužel samozřejmě jen teoretický, což mě v mých závěrech limituje (zatímco Davies před svým akademickým působením několik let praktikoval), mi říká něco jiného: přestože je adjudikace před anglickými soudy svázána s fakty a precedent, respektive jeho ratio je určováno skutkovým rámcem, nemyslím si, že by to vyvolávalo zvýšenou poptávku po konkrétních precedentech v každém jednotlivém případě. Naopak, já mám pocit, že jsou angličtí soudci schopni abstrahovat z precedentů obecnější principy, které pak aplikují v následujících případech.

Závěrem Davies navrhuje místo řízení o předběžné otázce zavést kasaci k Soudnímu dvoru. Obhajuje to několika argumenty:

Firstly, Community law is always interpreted and applied in full by national courts first, providing quicker use of the law, and giving national courts practice. Secondly, that national use of the law is then reviewed by the Court of Justice, thus providing feedback to the national court, but also information on the law, and on the behaviour of their peers, to courts in other Member States, something that will encourage cross-border legal communication and convergence of interpretations.

The function of the Court of Justice would be largely the same; it would consider points of Community law. Thus the same questions of interpretation and application, and abstraction and concreteness could arise. However the role of national courts would be made more central to the system and this would render the respect for these lines less vital. Moreover, if forced to build its judgments around those of the national court, to respond to them, the Court of Justice would find it harder to impose its own view of the facts. Thus national courts’ control of their proper domain would be strengthened. The power of the first word, and of the full explanation, is considerable.

Musím o tom přemýšlet. Návrh je to zajímavý a v kontextu celého článku vyznívá přesvědčivě. První protiargument, který mě ale napadá je tento: zatímco souhlasím s Daviesem, že tvrzení o tom, že by taková procedura zničila vztah spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvore, jen skrývají fakt, že je tento vztah mnohem více o hierarchii a kontrole než spolupráci a důvěře, stále si myslím, že formální hierarchie by byla v soudním systému EU nezdravá: myslím, že právě její absence může být nástrojem kontroly toho, co Soudní dvůr dělá. Ve světle vývoje, který se snažím kritizovat, je to podle mého názoru potřeba.

A co myslíte Vy?

2 komentáře:

Zdeněk Kühn řekl(a)...

No, aniž bych četl celý článek, závěr o kasačním řízení se mi moc přesvědčivý nezdá. Přes všechny problémy se současným systémem spojené se mi zdá předběžná otázka nejlepší, byť velmi specifickou, odpovědí na potřeby velmi specifického systému velmi specifické organizace. Nasazení tvrdé hierarchie místo měkké hierarchie současné by ani nemuselo projít u většiny ústavních soudů, z jejichž judikatury vyplývá, že institut předběžné otázky je velmi důležitý pro legitimaci evropského systému v rámci domácího systému. Viz naposledy polský Ústavní tribunál.

K otázce o koncepci anglického soudce: v konkrétní kauze se používá nepřeberné množství precedentů. Jsou různí soudci, někteří mají rádi dedukci, někteří preferují indukci. Dobře o tom píše v jedné velmi dobré pasáži Siltala ve Theory of Precedent, který ukazuje různé argumentační mody práce s precedentem (analogický odpovídá hledání nejpodobnější kauzy, induktivní generování abstraktních principů). Common law tyto typy uvažování kombinuje.

Petr Bříza řekl(a)...

Garetha Daviese jsem teď potkal právě v Utrechtu, je strašně upovídanej, ale myslí mu to jako málokomu. Hrozně chválil NYU, byl tam teď jako Emile Noel Fellow a jeho nadšení bylo neskrývané, takže u mě další bod pro NYU;) I když Columbii chválil taky...
Pokud jde o tu jeho tezi, pak z hlediska čistoty soudního uspořádání se mi to zdá lepší než PO, na druhou stranu jak Honzovy, tak Zdeňkovy argumenty nemůžu nevidět a jejich přesvědčivost se obtížně přebíjí.
Celkově můžu říct, že Daviesova pozice neotřásla mým přesvědčením, že v dlouhodobém pohledu je nejlepším řešením PO, kde bude selekce nápadu (i s tím obvyklým rizikem, že sítem někdy propadnou i větší ryby - ony se vrátí, jak dle Honzy Passera říká Scalia).