pondělí 4. prosince 2006

Právní věty-čas na změnu?!

Teď to vypadá, že jsme se spikli proti názorům Zdeňka Kühna, ale už dlouho mi leží v hlavě, zda je jím kritizovaný institut „právních vět“, opravdu tak nelegitimní a neopodstatněný, a protože intuitivně k němu chovám spíš sympatie (v jejích kořenech přitom leží kladný poměr ke všemu, co je pedagogicky a uživatelsky příjemné), zkusím je alespoň skromně obhájit.
Hlavní dva argumenty proti právním větám se mi zdají být (i) argument komparativní a (ii) „problém chybějící legitimity“. Komparativní je založen na prostém pozorování toho, které soudní soustavy (resp. které státy v jakých obdobích své minulosti či současnosti) „právní věty“ jako přívažek k oficiálně publikovaným soudním rozhodnutím používaly či používají a které nikoli. Přitom v prvé skupině najdeme systémy často autoritářské až totalitní, naopak ve skupině druhé systémy vnímané jako hvězdy na konci tunelu, jímž sami směřujeme k ideálu právnímu státu. Argument nedostatečné legitimity spočívá v tvrzení, že zatímco publikace samotného soudního rozhodnutí je dostatečně odůvodněna tím, že rozhodnutí je výsledkem té činnosti, k níž jsou soudy ústavou a zákonny povolány (dokonce jako jediné), tedy k autoritativnímu výkladu práva; k vytváření právních vět povolány nejsou nikým a ničím. S prvním z těchto argumentů se ztotožňuji, nicméně postavit na něm odmítnutí právních vět znamená, odvozovat ze světa, jaký je, závěry o tom, jaký má být, což už dvě stě let není v módě. S druhým nesouhlasím a zdůvodnění tohoto nesouhlasu bude třešničkou na závěr.
Jaké tedy nacházím argumenty ve prospěch právních vět? V zásadě dva: (i) uživatelské příjemnosti a (ii) zobecněnosti. První není argumentem právním (a v tomhle směru má podobnou váhu jako argument komparativní) a spočívá pouze v tvrzení, že je pro čtenáře nejrůznějších sbírek příjemné, pokud se může v mžiku zorientovat v přínosu předloženého judikátu, dříve než ztratí čas důkladným průzkumem celého rozhodnutí. A na konci se může k právní větě opět vrátit, aby se – zmaten z přehršle právních myšlenek v rozhodnutí obsažených – opět dobral toho, co chtěl vlastně „básník říci“.
Zásadní argument právní věty je však argument zobecněnosti. Pokud má čtenář k dispozici pouze rozhodnutí samo, může je využít dvojím způsobem (respektive některým způsobem v intervalu mezi těmito póly): buď jako informaci o konkrétním skutkovém případu (a poučení tedy pro něj bude spočívat ve zjištění, že pokud se vyskytne případ zcela identický s případem tímto, bude opět rozhodnut způsobem zde uvedeným), nebo se sám pokusí o zobecnění závěru zde obsaženého, tedy si vytvoří právní větu sám pro sebe na základě čisté indukce podložené jediným případem, což je postup krajně nebezpečný.
Právní věta poskytnutá soudem nedělá nic jiného, než že jejím prostřednictvím toto zobecnění vytváří sám autor tohoto rozhodnutí (tedy patrně ten, kdo nejlépe zná cestu vedoucí k právnímu závěru tam obsaženému). To je ovšem pouze první krok. Toto zobecnění, které je stále prostou indukcí, tedy vytvořením obecnějšího pravidla z konkrétního případu, totiž následně projde deduktivní kontrolou uskutečněnou plénem, které právní větu schvaluje. Úkolem pléna totiž, podle mého názoru, zejména je, aby si jeho členové představili (či vzpomněli na) různé situace, na něž může takto zobecněná právní věta dopadat, a odpověděli si na otázku, zda i v těchto představitelných situacích vede aplikace pravidla obsaženého v právní větě ke spravedlivému (pro ty, kteří význam tohoto slova nezavrhují jako neuchopitelný „dikcí zákona“) řešení. Pokud ne, je patrně potřeba právní větu pozměnit (což je vzhledem k vázanosti na konkrétní rozhodnutí problematické), nebo zmenšit její obecnost (tak aby dopadala na menší okruh případů) nebo ji prostě nepřijmout (což vede v praxi k tomu, že mnohé akceptovatelné rozhodnutí není publikováno, neboť je staženo do zapomění příliš obecnou, a proto následně neakceptovatelnou, právní větou).
Tím je zároveň odpovězeno na otázku legitimity právní věty. Ta – na rozdíl od rozhodnutí samotného – spočívá pouze v tom, že ji indukcí vypreparoval z rozhodnutí jeho autor a následně prošla deduktivní kontrolou skupiny lidí, u nichž lze z titulu funkce očekávat, že budou mít dostatek erudice i zkušeností k tomu, aby vymysleli bohatou škálu situací, jimiž lze potenciálně navrženou právní větu falsifikovat. Poselství právní věty tedy zní: „Autor rozhodnutí si myslí, že jádrem tohoto konkrétního rozhodnutí je pravidlo, jež lze zobecnit do takovéto podoby. Členové nejvyššího soudního orgánu v této oblasti soudnictví nenašli situaci (nebo jich nenašli dostatečně zásadní množství v poměru k významu právní věty), na niž tato právní věta dopadá, v níž však způsobuje nespravedlivé či jinak protizákonné řešení.“
Tak je určeno také hlavní dilema autora právní věty spočívající v hledání rovnovážného bodu na škále mezi naprostou kazuistikou, která implikuje zbytečnost právní věty, neboť dopadá na mizivý počet případů, díky čemuž jí nehrozí falsifikace, ale ani přínosnost (vzor: „Pokud dovozce zvěře doveze 15 amazoňanů a na celnici předloží sice doklad X, zapomene však předložit doklad Y, pak mu dovoz nebude povolen.“); a naprostou obecností, která buď vytvoří právní větu tautologickou (vzor: „K tomu, aby bylo rozhodnutí správního orgánu zákonné, musí být v souladu s právním řádem ČR“) nebo právní větu nepřijatelnou, neboť – v některých z mnoha případů, na něž dopadá – vedoucí k nespravedlnosti.
Kdybych měl na závěr použít ještě svůj nejoblíbenější ne-argument, uchýlil bych se k podobenství a řekl bych, že je to dilema podobné dilematu vypravěče pohádek nebo mravoučných historek. I pohádky mají mít nějaké poselství (o pozitivních následcích statečnosti či dobroty). Pokud ho nemají, nebo je jen reprodukcí příběhu samotného („Až potkáš kouzelného dědečka u cesty a budeš mít zrovna raneček a v něm buchty, nezapomeň se s dědečkem rozdělit.“), zůstávají pouze příběhem k pobavení. Pokud je příliš obecné (a to je možná ono společné poselství všech pohádek vzniklých mimo Skandinávii, že dobro nakonec zvítězí), ztratí s pohádkou kontakt a stane se nepravděpodobnou floskulí.
Pohádka zkrátka má mít obecné poselství, a to i přesto, že k jeho připojení na závěr nemá vypravěč – aspoň v očích průměrného dítětě toužícího výhradně po napínavém příběhu – žádnou legitimitu. A dokonce i přesto, že ti pohádkáři-mentoři, kteří takové poučení dávají na závěr, nepatří obvykle k těm největším virtuozům svého oboru. Dobrou noc.

5 komentářů:

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Nejsem proti právním větám jako takovým (existují ve všech kontinentálních zemích, a v poněkud jiné podobě ostatně i v common law), jsem ale proti tomu, jak se vytváří a jak se s nimi nakládá.

Němečtí soudci, kteří se vyjadřovali ke stavu naší jsutice, se podivovali nad tím, jak jsou někdy judikáty určené k publikování stahovány po plenárních diskusích z publikace ve Sbírce. Někdy se stane i to, že rozhodnutí je podstatně modifikováno, takže úplně změní podobu. V Německu přitom právní větu tvoří soudce, který rozhodnutí napsal, a nikdo jiný mu do toho nemá co mluvit. Pokud právní věta neobstojí, je to dáno budoucím kritickým diskursem nebo budoucí judikaturou.

Jak se s právní větou nakládá: Judikát č. 14/85 rozh. tr. má notoricky známou právní větu "Za pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu § 235 tr. zák. je možno považovat jak hrozbu oznámením trestného, tak údajně trestného jednání poškozené či osoby pro ni blízké." Tato věta se ve stejné podobě dostala do učebnic, je součástí toho, co se studenti učí při studiu trestného činu vydírání atp. Málo kdy se ale zamýšlíme nad tím, co tato věta skutečně znamená.

Tato věta ale může být aplikována dost absurdně, třebas tak, že kapsář mi ukradne peněžku, a já na něj křičím, ať mi jí vrátí, jinak "ho (jí) udám". Podle právní věty je to pak trestný čin vydírání.

V oblasti ekonomické kriminality to již zdaleka nebudou jen takové triviální příklady - řekněme mám důvodné podezření, že postup mého ekonomického partnera vůči mě zakládá trestný čin podvodu, a napíšu mu tedy dopis, že nedořešíme - li naší komerční věc do týdne, budu mít za to, že celá transakce byl vůči mojí osobě podvod, a proto učiním příslušné trestní oznámení.

Z toho plyne, že užitek právní věty je jen v tom, že rychle zjistím, o jakou právníotázku tam jde. V dnešním zrychleném světě jde o užitek tak velký, že plně odůvodní smysl právních vět. K aplikaci právní věty však bude nutno si obvykle přečíst celý judikát, neboť jinak se obvykle právní věta nedá sama aplikovat. Zároveň jsem pro větší odpovědnost soudců, kteří by si o podobě právní věty měli rozhodovat sami, publikační plénum by jim nemělo do tohoto výběru nijak zasahovat, a veškerá potencionální kritika by se pak měla dít veřejně a veřejným způsobem.

V každém případě si nemyslím, že bych byl s Pavlem Molkem v natolik velkém sporu, rozhodně nejsem odpůrcem právních vět, nicméně jak jsem řekl, mi vadí jejich tvorba a pak jejich zcela formalistická aplikace.

Michal Bobek řekl(a)...

Problem pravnich vet je skutecne chybejici legitimita: jedine, k cemu je soudce opravnen, je vynest rozhodnuti. Dochazi-li k psani pravni vety a predevsim jejimu sborovemu "schvalovani", nejedna se o nic jineho, nez ze se soudci sejdou a hraji si na zakonodarce.

Samozrejme chci, jako kazdy jiny liny uzivatel, uzivatelsky komfort a prehledne judikaty, s hezkou hlavickou, shrnutim zakladnich tezi (tedy jakousi "pravni vetou"), retezcem klicovych slov, hlavickovym odkazem na prejudikaturu a vykladana pravni ustanoveni. Toto je vsak vsechno prace editorska, kterou na decentralizovane a soutezive bazi provadi soukromy(e) subjekt(y). Neni to nastroj pro centralizovanou filtraci "spravnych" nazoru ci ex post dotvareni a prepisovani judikatury.

Jak Pavel velice dobre zminuje, je to take otazka obecnosti/abstraknosti pravni vety - prave proto je vhodne radeji volit praxi klicovych slov a jejich retezcu, ktere daji uzivateli rychly prehled o tom, o cem je judikat a pritom se netvari jako zakonny text.

Anonymní řekl(a)...

K prvnimu prispevku: Pravni vetu v judikatu 14/85 rozh. tr. lze vylozit tak, ze pohruzkou jine tezke ujmy trestni oznameny byt MUZE, avsak podle konkretnich okolnosti nemusi. (Jinak by soudci zvolili formulaci: "pohruzkou jine tezke ujmy JE i hrozba...".)
Jinymi slovy lze pravni vetu vyjadrit takto: existuje pripad, kdy hrozba oznameni trestneho cinu je pohruzkou jine tezke ujmy ve smyslu § 235 TZ. Anebo: Neni pravda, ze hrozba oznameni t.c. nemuze byt pohruzkou...


Skoda, ze je pravni jazyk tak nepresny. Formalni logika na zakladni urovni neni zadna velka veda a nebylo by od veci se sjednotit na presnych "technickych" terminech pro oznaceni ruznych vztahu mezi tridami a napr. pro odliseni implikace a ekvivalence. Ze to neni proveditelne, vim.

Pokud partnerovi napisu dopis, at mi kouka navalit penize, jinak na nej podam trestni oznameni, je to na hrane -- i kdyz ten partner trestny cin skutecne spachal. Napr. podle nemeckeho civilniho prava muze byt bezpravnou vyhruzkou i hrozba trestniho oznameni vuci skutecnemu pachateli ucinena za ucelem domoci se sveho naroku -- nebot trestni oznameni nema slouzit jako nastroj vymahani pohledavek.

Jinak souhlasim s tim, ze pravni veta by mela fungovat jen jako navesti. Take se mi nelibi, kdyz se cely judikat zredukuje na jednu vetu a pak de facto spali.

K druhemu prispevku, aneb si Jan nabehl na 3 smece:

Soudce je opravnen vynest rozhodnuti. Pokud vydanim pravni vety zverejni, jaka rozhodnuti bude v urcitych pripadech vynaset v budoucnu, v cem je problem?

Predbezna otazka je formulovana obecne; kdyz na ni ESD odpovi, pusobi jako zakonodarce?

Soudni vyplneni nebo zahusteni prostoru, ktery zakonodarce nechal prazdny nebo ridky, neni snad tak nelegitimni, i pokud je predbezne.


BTW:
(Pokud se na pravni vety pouziji teleologicka redukce a jine interpretacni triky, prijdou pravni vety o svuj status pravdy tesane do kamene a nezpusobi tak hrube nespravedlivy vysledek v budoucich pripadech o odlisnem skutkovem zaklade.)


Pripada mi, ze nektere nemecke judikaty rozebiraji spornou otazku natolik komplexne, ze je nelze rozumne zkomprimovat do pravni vety.

Naproti tomu na mnoha rozsudcich NS neni krome pravni vety zajimaveho uz nic, a nekdy ani ta ne.


A zaverem si dovoluji do hitparady pravnich vet prihlasit nasledujici prebornici: (cca.) V zasade kazde nepravdive tvrzeni je zpusobile zasahnout do osobnostnich prav poskozeneho.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Jendovi:
problém legitimity podle mne spočívá v tom, že publikační senát pro účely publikace někdy rozhodnutí zcela modifikuje, a to tak, aby "pasovalo" na právní větu, tak jak ji chce vidět publikační senát. To už se nepodobá činnosti soudu, protože to často neodpovídá tomu, co soud skutečně rozhodl, ale publikované rozhodnutí naopak odpovídá tomu, co publikační senát v rozhodnutí vidět chtěl. Tento problém je natolik zásadní, že zcela zpochybňuje legitimitu právních vět různě upravovaných interními orgány soudu.

Souhlasím s Michalem Bobkem v tom, že si právnické časopisy mohou vytvářet své právní věty (samozřejmě k nijak nemodifikovaným rozhodnutím - maximálně zkráceným pro třetího čtenáře zbytečné pasáže), podle mne však není problém ani v tom, pokud si soudce stanoví právní větu sám, aniž ovšem změní smysl rozhodnutí nebo jej nějak dodatečně upraví.

Anonymní řekl(a)...

Zcela souhlasim s obema odstavci. Netusil jsem, ze deje / muze dit, co popisujete v prvnim z nich.

Divim se, ze si neco takoveho postizeni soudci nechaji libit (a po pravde receno, ze si clenove evidencnich senatu neco takoveho dovoli). Vztahy mezi vrcholnymi soudci, to musi byt legrace.