neděle 5. listopadu 2006

Nejméně nebezpečná větev


Doufám, že nebudeme muset přejmenovat náš blog na „Fanzin soudce Breyera“, ale nedá mi, abych se nepodělil o své dojmy z diskuse, na kterou tady již odkazoval Zdeněk Kühn (a kde zaznělo mnohé z toho, co soudce Breyer přednesl v rámci své Clarendon Lecture na Oxfordské univerzitě). Pokud nemáte čas sledovat celý záznam, který trvá déle než hodinu, klikněte si alespoň na odkaz, kde Breyer mluví (nejen) o případu Bush v. Gore, 531 U.S. 98 (2000). Zde Nejvyšší soud „přiřkl“ volební vítězství G. Bushovi poté, kdy panovaly závažné pochyby o regulérnosti voleb v několika státech (zejména tam, kde byli guvernéry Bushovi přívrženci).

Breyer při vzpomínání na tento případ říká, že přesto, že byla celá země rozdělena v tom, zda soud rozhodl správně či nikoliv, přičemž sám Breyer byl v přehlasované menšině, velké vítězství pro Spojené státy byla skutečnost, že všichni přijali rozhodnutí soudu bez toho, aby vyšli do ulic se zbraněmi. Stejně tak rozhodnutí respektovali politici včetně poraženého Ala Gorea.

Breyer v té souvislosti připomenul, jak malá je skutečná moc soudu. „Skutečná“ myšleno moc uplatňovaná násilím, na které má státní moc někdy právo. V třicátých letech devatenáctého století se indiánský kmen Čerokézů soudil se státem Georgia o půdu, která mu měla podle smlouvy se Spojenými státy náležet. Ke smůle kmene se tam však nacházela ložiska zlata. Ze smlouvy se tedy, alespoň v očích úřadů státu Georgia, stal cár papíru. Indiáni nesáhli po tomahavcích a puškách, ale po jednom z nejschopnějších právníků tehdejší doby Willardovi Wirtovi. Wirt pak skutečně jejich případ (byly dva, v jednom se však Nejvyššímu soud podařilo se rozhodnutí vyhnout - Cherokee Nation v. Georgia, 30 U.S. 1 (1831) a Worcester v. Georgia, 31 U.S. 515 (1832)) dotáhl až k Nejvyššímu soudu a vyhrál.

Asi tušíte, že tady je teprve začátek příběhu. První věc, kterou totiž tehdy zákonodárce státu Georgia udělal, bylo přijetí zákona, podle kterého měl být pověšen každý, kdo by vkročil na území státu s úmyslem vynutit rozsudek. Prezident Jackson prý tehdy prohlásil: „John Marshall, předseda soudu, učinil rozhodnutí. Tak ať si ho také vynutí.“ Nic se nestalo, i když nakonec federální jednotky na území Georgie přišly - aby vyhnaly Indiány z území, které jim podle rozsudku Nejvyššího soudu náleželo.

V roce 1958 Nejvyšší soud rozhodoval v jiném kontroverzním případu: Cooper v. Aaron, 358 U.S. 1 (1958). Navazoval na slavné rozhodnutí Brown v. Board of Education, 347 U.S. 483 (1954), kde Nejvyšší soud prohlásil rasovou segregaci na školách za protiústavní. Guvernér státu Arkansas se tehdy postavil do dveří školy v Little Rock a prohlásil, že do ní černé děti nevstoupí. Něco se však od třicátých let devatenáctého století ve Spojených státech změnilo. President Eisenhower už neřekl, ať si předseda Nejvyššího soudu vynucuje své rozhodnutí sám. Místo toho vyslal do Arkansasu federální vojsko, aby rozsudek Nejvyššího soudu vynutilo.

Cooper v. Aaron je příkladem toho, že výkonná moc ve fungující demokracii chápe nutnost respektování soudních institucí – ač se třeba její rozhodnutí nemusí krýt s jejími aktuálními požadavky či tužbami. Bush v. Gore, zmíněný na začátku pak ukazuje, jak je respektovaný soud důležitý v momentě, kdy je celá společnost rozdělena a neexistuje politický proces či prostředek, který by zajistil její jednotu. Pak alespoň existuje pojistka panství práva, která zabrání tomu, aby lidé s odlišnými (mnohdy i hluboce odlišnými) názory nesáhli po zbrani.

Myslím, že česká společnost není tak polarizovaná mezi, řekněme losnovci a mažňákovci, a k sahání ke zbrani taky máme pořádně daleko. Při sledování vystoupení soudce Breyera jsem si říkal spíše jinou věc: že se mělo stát součástí konference o nezávislosti justice, kterou můžete shlédnout zde. Při sledování některých příspěvků mi totiž připadalo, že jsou diskutující myšlenkami někde ve třicátých letech devatenáctého století. Ačkoliv ne na divokém západě, ale kdesi ve střední Evropě. Možná by jim příklad soudce Breyera pomohl nalézt stroj času, kterým by se přenesli do století jedenadvacátého, které na funkci soudů ve společnosti nahlíží přece jenom jinak...
_________________
Více k jednotlivým případům se můžete dozvědět z článku S. Breyera, Reflections of a Junior Justice, 54 Drake Law Review 7 (2005).

Žádné komentáře: